Já myslím, že bezpečnost si všichni ceníme jako jednu z nejzákladnějších hodnot, které můžeme - žít v bezpečí nám umožňuje žít životy, které žijeme. Ano, se svými každodenními nejenom radostmi, ale také starostmi. Ale to, že můžeme prosperovat, že naše země prosperuje, to je dáno tím, že žijeme v bezpečí, v bezpečné zemi. To, že můžeme řešit třeba opravu silnic, jak by někteří rádi, místo toho, aby investovali do obrany, tak je dáno tím, že žijeme v bezpečí. A toto bezpečí není samozřejmé, byť je nutné. A je potřeba se o něj starat a nebrat ho právě jako garantovanou záležitost.

Pokud se ani na tom, že bezpečnost má být naší hlavní prioritou napříč celou společností, respektive hlavně napříč celým politickým spektrem, nejsme schopni shodnout, tak to už je docela špatný signál. Ale bohužel mám pocit, že to pojmenování hrozeb je tady znovu potřeba, protože před více než dvěma lety jsme se sešli, v den, kdy došlo v únoru k té full scale invasion, protože to byla další část války, kterou vede putinovský režim proti Ukrajině, v této horké fázi sešli jsme se tady v Poslanecké sněmovně, mnozí v opravdu velkém šoku, a hlasovali jsme pro usnesení jednomyslně všemi přítomnými hlasy ohledně toho, že Ukrajinu jakožto napadenou zemi podporujeme a že agresorem je Ruská federace.

Toto jsme se shodli před více než dvěma lety, ale dnes podle vyjádření mnohých kolegů a kolegyň z této Poslanecké sněmovny to bohužel vypadá, jako by už takovéto usnesení znovu nebyli ochotni a schopni přijmout. Usnesení, v němž jsme také deklarovali, že chceme Ukrajině pomáhat všemi možnými prostředky. Já si myslím, že se na tom, že jim musíme pomáhat všemi možnými prostředky, za ty dva roky nic nezměnilo, naopak, že je to čím dál nutnější. Pokud si totiž nejsme schopni uvědomit, jak moc bezprostředně se nás to týká a co všechno to způsobuje pro naše životy, nejsme schopni to ani pojmenovat, tak s tím pak nebudeme schopni bojovat, nebudeme schopni tomu čelit. A to, že tomu máme čelit, proto my jsme tady našimi občany zvoleni a to máme činit především.

Já bych v tuto chvíli použila jednoduchý příměr, protože občas slýcháme, jak ono to není černobílé, bůhví jak to je, ona Ukrajina není dokonalá. Opravdu není dokonalý žádný stát, ale snad se všichni shodneme, že mezinárodní právo platí, že na mezinárodním právu jsme nic nezměnili žádnou naší vlastní shodou všech států, které se jím řídí, a že tedy je důležité se podle něho chovat dál a nepřipustit, že se někdo silou snaží vymoci území cizího suverénního státu a že se ještě snaží vytvořit dojem, respektive strašit a řinčí, různými způsoby, ať už jadernými zbraněmi, nebo rétoricky, že bude pokračovat dál. Nepodceňujme, že je toho schopen ten, kdo se tak chová.

Je to, jako kdybychom se ocitli v běžné životní situaci, kdy nějaký muž, říkejme mu třeba Vlado, napadne ženu, té říkejme třeba Olga. A teď se máme možnost rozhodnout, jak se zachováme. Zachováme se tak, že té napadené ženě pomůžeme? Anebo se otočíme zády a řekneme no, ona si za to trochu může sama, neměla tudy chodit, neměla se takhle oblékat, ona, vlastně bůhví, jak to s ní je, ona nemá doma moc pořádek, ona to je taková, hm, ne úplně slušná holka, tak téhleté nepomůžeme. A budeme se tak jako snažit vytvářet ještě navíc ten dojem, že vlastně je to v pořádku, že se takhle neodvážně zachováme - a bůhví, jak ono to začalo, bůhví, kdo za to může, a ona vlastně možná... jako... nechme ji, ať se podvolí, ať tady v téhleté potyčce to ten Vlado vyhraje, a jestli potom půjde i na nás, jestli potom s jídlem poroste ta chuť, no to přece nemůžeme vědět, možná jo, ale možná taky ne, možná mu to vlastně bude stačit, že tady zmlátil jenom Olgu, ale nás už nezmlátí. Tak prosím pěkně, takovýmhle způsobem si myslím, že všichni chápeme, že probíhá dneska konflikt na Ukrajině. A je to příměr, který možná vám přijde příliš zjednodušující, ano, ta situace samozřejmě je velmi barvitá a velmi složitá, ale vlastně takhle jednoduše se to popsat dá, protože takhle jednoduše si ta situace dneska stojí.

Pokud necháme uspět Rusko na Ukrajině, tak zkrátka s jídlem roste chuť - a proč by nešlo dál? Ono to říká. Putin to říká velmi otevřeně. Slýcháme v poslední době různé výroky. Pokud nejsme schopni pomoci napadenému, pak nám nezbývá, že nám třeba také někdo v budoucnu nepomůže. A nespoléhejme na to, že my jsme chráněni různými spolky, organizacemi, smlouvami, a že tedy jsou povinni nám všichni pomoci. Samozřejmě že to je silná bezpečnostní záruka, je důležité, že to tak je, a buďme v tomto směru nejenom černými pasažéry všech těch organizací, v nichž členem jsme, ale my máme morální povinnost, ale i pragmatickou povinnost pomoci napadené zemi, v tomto případě jednoznačně Ukrajině.

A proč vlastně dnes chceme vidět, jestli o usnesení, které bylo navrženo, které budeme závěrem hlasovat, budou schopni hlasovat i kolegové a kolegyně z hnutí ANO a z hnutí SPD, je zcela jednoznačné. Protože do veřejného prostoru na sociálních sítích, v médiích i tady v Poslanecké sněmovně od tohoto pultíku od nich zaznívají projevy, které jsou velmi na pováženou. Já vám teď řeknu jeden citát - kdyby tady byl, tak ráda bych to řekla přímo jemu, Andreji Babišovi, ale škoda, škoda, nemá tu odvahu si to poslechnout. Já vám řeknu jeden citát a schválně, kolegyně, kolegové, kdo myslíte, že jej pronesl? "Náš postoj je naprosto jasný: chceme na Ukrajině mír, kterého lze dosáhnout pouze prostřednictvím rozsáhlého národního dialogu za účasti všech regionů a politických sil v zemi." Myslím si, že bychom někdy dokázali si představit, že zazněl tady, v Poslanecké sněmovně České republiky. Ne - tak to byl výrok Lavrova, ministra zahraničních věcí Ruské federace.

Co vám to, kolegyně a kolegové, připomíná? Přesně takovéhle výroky slýcháme i od představitelů Ruska v době, kdy jejich bomby padají na civilisty, na ukrajinská města, vraždí nevinné děti, vraždí nevinné ženy, nevinné muže. Přesně takovéhle výroky teď slýcháme čím dál častěji nebo vidíme je napsané na sociálních sítích právě od představitelů hnutí ANO. Tak kdo tady chce mír, jenom slovně, je i Rusko, kdybychom je brali vážně, tato slova. Ale ti, kteří to reálně můžou dosáhnout, jsou právě oni. Aby stáhli svá vojska, nikdo jim nebrání, mohou to udělat hned dnes. A víme, asi nejsme naivní, že se tak nestane.

A přesně tohle je důležité demaskovat, tuhle dvojí tvář. My podporujeme Ukrajinu, tváříme se tak, ale pak říkáme vlastně věci, které nahrávají Rusku, protože to, že se takhle opakují slova o míru a o tom, že by měla začít konečně ta jednání, vytváří dojem, že snad Ukrajina o nich jednat nechce. Ale tady je jednoznačný plán prezidenta Zelenského, který je desetibodový, říká se mu peace formula, a který už je mnoho měsíců znám, na základě kterého Ukrajina je připravena a ochotna jednat o míru. Rusko jej zná. Známe jej my všichni, takže jej zná samozřejmě i agresor. A je ochotno jednat? Není. Jak tedy toho docílit? To určitě ne tím, že budeme Ukrajinu nutit k tomu, aby padla na lopatky, že už jí nebudeme pomáhat, protože válku samozřejmě je potřeba vést prostředky, jako jsou zbraně. A já jsem za to ráda, že Česká republika nejenom že pomáhá tak, jak může, ale snaží se pomoci i zprostředkováním dalšího technického vybavení pro Ukrajinu.

Chválí nás za to celý svět na titulcích respektovaných deníků, komentátoři respektovaných médií z celého světa, ale tady, z českých úst našich kolegů, bohužel zaznívá, že to žádný megaúspěch není a podobně. Okay, je to politický boj, ale na druhou stranu buďme ochotni aspoň přiznat, že v tomhletom bychom právě měli být na jedné lodi, protože tady jde právě i o naše vlastní bezpečí. A já myslím, že je namístě, aby došlo tady k tomuto jasnému nejenom pojmenovávání těch hrozeb a vlastně vytváření určité schopnosti být na to připraven, když se bude Rusko rozpínat dál, a zabránit mu v tom, ale že je právě v tomhletom potřeba táhnout za jeden provaz.

Mrzí mě, že to tak nevidí úplně všichni, ale ještě stále mají prostor si tenhle svůj postoj rozmyslet a mají možnost se začít chovat tak, jak je ve prospěch naší země. Nikdo tady nechceme válku. Jediný, kdo posílá děti do války, je na evropském kontinentu Vladimir Putin - a to ty ukrajinské, které si to dobrovolně nevybraly, které v ní dennodenně trpí, které přicházejí o své rodiče, své blízké, o svoji budoucnost. A my jsme povinni jim pomoci. Tak to prosím mějme na paměti a chovejme se podle toho, hlasujme podle toho, ale také podle toho mluvme k naší veřejnosti, protože vytvářením falešné představy o tom, jak to vlastně celé je, kdo je oběť, kdo je agresor, jak se to dá celé řešit, ten konflikt, tak té situaci moc nepomáháme. A myslíme si, že možná - někteří si myslí, že krátkozrace pomohou sobě samým. Já si nemyslím ani to. Já myslím, že bohužel tohleto se vždycky vymstí, boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Děkuji za pozornost. ***