(17.30 hodin)
Ministr zahraničních věcí ČR Jan Lipavský: Vážený pane předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové, dámy a pánové, od zahájení plné ruské invaze na Ukrajinu uplynuly více než dva roky, a přesto se zdá, že jako politická scéna nemáme jednotu nad těmi nejzákladnějšími otázkami bezpečnosti této země. I proto se tedy dnes scházíme na této mimořádné schůzi, aby Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky vyjádřila stanovisko a podpořila vládu v její zahraničně-bezpečnostní politice. A já věřím, že po té dnešní debatě odejdeme jednotnější, než jak na tuto schůzi dnes přicházíme. V sázce totiž není ve skutečnosti nic menšího než budoucnost a prosperita Česka a všech jeho občanů.
Já v tom své dnešním projevu budu hovořit o třech věcech. Za prvé o tom, co se dnes v Evropě odehrává, a o tom, jaké historické poučení náš národ nese ve své výbavě. Budu mluvit o klíčových letech 1938, 1968 a o Putinově imperiální agresi. Ale budu mluvit také o roku 1999, který byl důležitým milníkem pro naši bezpečnost. Za druhé chci hovořit o tom, proč je problém, že hnutí ANO a jeho předseda Andrej Babiš nerozumí bezpečnosti. O tom, proč je problém, že chaotické a manipulativní výroky předsedy hnutí ANO ohrožují bezpečnost naší země. A o tom, proč bourání shody v bezpečnostní a zahraniční politice je extrémně nebezpečné z hlediska ochrany našich národních zájmů a proč ohrožuje naše občany. A za třetí také chci mluvit o tom, co naše vláda reálně dělá pro bezpečnost našich lidí v této nelehké době.
Včera jsme oslavili 155 let od narození Nevilla Chamberlaina. Toto výročí nám může být připomínkou toho, z čeho se poučit a jak zahraniční politiku nedělat. Pan Babiš neustále dokola opakuje, že nechce válku, a já myslím, že si nikdo nepřeje válku. Já pevně věřím, že si nikdo z nás nepřeje válku. Ale jaké jsou dnes jiné možnosti? Hrát si na nového Chamberlaina? Dobře víme, že politika appeasementu v minulosti nikdy nikam nevedla. Když v roce 1938 domluvili v Mnichově mír, bylo to dobré pro český národ? Když do Československa v roce 1968 přijely ruské tanky stabilizovat situaci, bylo to dobré pro český národ? A přesně takto si dneska ten mír představuje Rusko. S tanky pod okny a zastrašenou společností. Vůbec nic se nezměnilo.
A položme si ještě další otázku: Když jsme v roce 1938 kapitulovali, na jak dlouho to přineslo Evropě mír? Od mnichovského diktátu neuběhl ani jeden rok a vojska wehrmachtu už se hnala na území Polska. A i přes tu politiku appeasementu, i přes ten mnichovský diktát, i přes tu kapitulaci si nakonec Čechoslováci museli svobodu po boku spojenců ve druhé světové válce vybojovat. S dědictvím roku 1968 se vypořádáváme stále i po více než padesáti letech. A já myslím, že mnozí z nás, včetně mých rodičů, si ještě pamatují, co to znamenalo, co to bylo za situaci, když před budovou rozhlasu v Praze stály ruské tanky, když přijely do této země.
Ale vedle těch pochmurných výročí bych chtěl připomenout ještě jedno velmi optimistické datum a to je 12. březen 1999. Protože letos je to přesně 25 let od té doby, co jsme společně s Polskem a Maďarskem vstoupili do NATO. Rok 1999 byl pro bezpečnost, tedy nejen nás, ale celého našeho regionu střední Evropy, naprosto, naprosto klíčový. A byl to právě vstup do Severoatlantické aliance, který se stal zárukou, aby se ty podobné scénáře jako v roce 1938 nebo 1968 už znova neodehrály, aby nikdo nerozhodoval o nás bez nás.
Zatímco Česko oslavilo 25 let vstupu do NATO, tak Ukrajina již dva roky statečně vzdoruje ruské agresi. Protože není v NATO, protože není v EU. Obětovali západním hodnotám daleko víc než kterákoliv jiná země od druhé světové války, a i proto je tedy naší povinností Ukrajinu podporovat. A nesmíme zapomínat na to, že ty Putinovy zvrácené sny sahají daleko za hranice Ukrajiny a naznačují širší strategii vůči celé Evropě. Vzpomeňme na požadavky Kremlu, které vznesl v roce 2021, kdy Rusko předstíralo, že vyjednává v Evropě o míru. Že vyjednává o tom, že nezaútočí na Ukrajinu. A jeden z těch klíčových požadavků, který jsme mohli zaznamenat z různých mezinárodních organizací, byl: stáhněte své síly na pozice před rokem 1997, nebo to bude mít následky. Rusko požadovalo návrat bezpečnostní architektury v Evropě do roku 1997 a před něj. Jinými slovy, mimo jiné také požadovalo, aby žádný ze států, které Moskva dříve ovládala, nebyl součástí Aliance, nebyl kryt jejími bezpečnostními zárukami, tedy v tom jsme byli zahrnuti i my, Česko. A je potřeba si uvědomit, že to nebyl pouhý historický revizionismus, snaha navrátit hodiny v čase, ale byla to vlastně i snaha o narušení Severoatlantické aliance a veškerých principů, na kterých stojí. Já myslím, že ta rizika spojená s ustoupením Putinovým ambicím jsou obrovská a opravdu odrážejí tu strašidelnou historii minulých appeasementů.
My dneska vidíme, že Ukrajina zůstává odhodlaná a sebevědomá, s obrovským nasazením, že nejen zadržuje mnohem lépe vyzbrojeného protivníka a dokázala třeba během těch dvou let osvobodit polovinu území, které Rusko obsadilo po začátku té agrese v roce 2022. Že třeba dokázala změnit poměr sil v Černém moři. Zároveň ale vidíme, že se Putin v tom svém imperialistickém tažení nezastaví, že stále pokračuje v těch útocích, a my proto můžeme jednoznačně konstatovat, že Ukrajina bojuje za bezpečnost celé Evropy.
A na to bych chtěl navázat tím, proč je krátkozraké mluvit v tuto chvíli o míru, nikoliv o bezpečnosti. Proč je nebezpečné, že hnutí ANO asi svými výroky a politikou chce, aby Česko bylo v roli nějakého uřvaného troublemakera ať už v Evropské unii, nebo ve vztahu k našim spojencům v NATO. Chci hovořit o tom, proč oportunismus Andreje Babiše představuje bezpečnostní riziko pro naši zemi. Mně někdy přijde, že se Andrej Babiš pasuje do role jakéhosi mírotvorce a všechny ostatní označuje za nepřátele míru, nebo dokonce válečné štváče. A já znovu opakuji, mír na Ukrajině je cílem nás všech. Ale musí to být mír udržitelný a férový. Takový mír vyžaduje všechny strany u jednacího stolu. Takový mír neobsahuje diktát. Takový mír ctí mezinárodní pravidla, mezinárodní právo. A já jsem tady už o tom hovořil. Jednostranný appeasement v minulosti nikdy nepřinesl nic dobrého.
Z celé řady vyjádření ruských státníků víme, že Rusko nechce jednat o míru. A jestli Andrej Babiš mluví o mírových konferencích, tak je to pouhé klamání občanů naší země. V loňské prezidentské kampani Andrej Babiš osočoval Petra Pavla, že nevěří v mír. Mluvil o tom, že on sám není voják, a proto nezavleče Česko do války. Jako by tím chtěl naznačit, že výsadou našich vojáků byla touha po válce. A je naprosto nefér podsouvat něco takového mužům a ženám, kteří slouží v naší armádě a jsou připraveni a přísahají nasazovat svoje životy. Kdybych to měl přirovnat k něčemu lidovému, tak říkat, že vojáci chtějí válku, je, jako kdybychom říkali, že hasiči chtějí požáry nebo lékaři snad chtějí nemoci. Je to prostě naprosto absurdní. ***
