(13.40 hodin)
(pokračuje Jaroslav Dvořák)
Dalším neopominutelným oříškem je zde diskriminace. Jak to, že čeští občané, kteří žijí, v uvozovkách, doma, tedy na území České republiky, korespondenční volbu nebudou moci využít a voliči v cizině ano? Nebo nám snad premiér Fiala s Vítem Rakušanem chtějí tvrdit, že na voliče žijící v Česku musí být větší přísnost a silnější dohled než nad občany žijícími v zahraničí? Chtějí nám snad pánové ze Strakovky nakukat, že v zahraničí žijí poctivější Češi než v samotném Česku? Nevím, jak vás, ale mě tohle velice uráží. Žiji a platím zde řádně a včas daně a Fialova vláda mi nevěří, že zvládnu korespondenční volbu. Nedůstojné. Je jen otázkou času, kdy někdo tuto perfidní diskriminaci zažaluje. Nejen pro výše zmíněné argumenty je nutné k případnému zavedení korespondenční volby přistupovat velice, ale velice obezřetně a nemělo by se na ni zbrkle spěchat. Kéž by se tak srdnatě naše pravicová, respektive pravostředová vláda postavila i k řešení jiných, palčivějších problémů, které trápí české a moravské obyvatelstvo. Nicméně to je již námět na jinou přednášku.
Kdysi se řešil případ ovlivnění komunálních voleb tím, že těmito volbami změnili účelově někteří občané své trvalé bydliště tak, aby mohli v obci hlasovat a aby následně ovlivnili rozhodování zastupitelstva ve svůj prospěch. Podobných případů bylo od této doby popsáno již více. Někdy může jít o stavební pozemky, někdy o sklad odpadů, někdy o legalizaci nepovolených staveb nebo někdy jen o prodej obecního majetku. Ne vždy se totiž shodují zájmy obyvatel, kteří v obci žijí, se zájmy těch, kteří ve skutečnosti žijí někde jinde. To platí objektivně a vůbec nemusí jít o něco nelegálního. Proč o tom mluvím? Protože jak na místní úrovni, tak na celostátní úrovni se najdou zájmy, které si budou odporovat.
Naše zákonodárné sbory mají rozhodovat o korespondenční volbě a argumenty pro její zavedení jsou většinou dva. Za prvé, volí se tak i v některých jiných státech, a za druhé, je zapotřebí usnadnit volbu našich občanů, kteří žijí za hranicemi republiky. I naprostému laikovi je však zřejmé, že skutečným důvodem je snaha zapojit do voleb možná až 600 000 voličů ze zahraničí, kteří podle volebních průzkumů ovlivní volby tak, jak se v současné době předpokládá. Mezi výsledky voleb u voličů v tuzemsku a voličů v zahraničí je totiž rozdíl jako Brno.
Kladu si otázku - proč? Co rozhoduje o tom, koho si volič vybere jako svého reprezentanta? Jistě to jsou především velká média, jejich vliv je obrovský. Z médií se volič dozvídá o tom, kdo je dobrý a kdo špatný, koho volí inteligence a koho nevzdělanci, kdo plní sliby a kdo sliby neplní a kdo je demokrat a kdo není. K hlavním médiím mají ale přístup jak ti, kteří žijí v tuzemsku, tak ti, kteří žijí v zahraničí. Proč tedy takový rozdíl? Může někdo s vážností tvrdit, že je to tím, že jedna skupina je hloupá a druhá chytrá? Vysvětlení je úplně jednoduché. Ten, kdo dlouhodobě žije v zahraničí, zná skutečné a aktuální poměry pouze zprostředkovaně, a to právě z hlavních médií. Chybí mu osobní, aktuální a konkrétní zkušenost. Kdyby byla hlavní média skutečně objektivní a popisovala opravdu věrohodně skutečný stav věcí, tak by žádné velké rozdíly ve volbě nemohly existovat.
Pro někoho možná slovo do pranice, ale jenom několik příkladů. Vláda je podle hlavních médií hodnocena možná na jedničku s hvězdičkou, podle obyvatel známkou 3 až 4 až 5. Nebo jiný příklad. Opravdu informují naše hlavní média dostatečně o příčinách dalšího propadu našeho HDP? Anebo ve světě například pronásledování křesťanů nejen v Nigérii nebo třeba o počtech civilních obětí v Gaze? Ponechávám na zvážení každého.
Uzákonění korespondenční volby proto dle mého názoru především dále zásadním způsobem posiluje moc hlavních médií a jejich schopnost ovlivňovat volební procesy. Vyhovuje to ale demokracii a jejím principům? Dobře. Řekněme tedy, že volit bude i náš občan, který žije v Americe a který navíc získal americké občanství. Od roku 2014 je u nás dvojí občanství možné, nebo dokonce až vícenásobné občanství. Jednou z podmínek získání občanství je i slib, který obsahuje podmínku zřeknutí se věrnosti cizímu státu, tedy například České republice. Bude správné, když tento občan bude u nás volit? Je slib pouze kravatou pro slavnostní příležitost, nebo znamená něco více?
V platném právu se uplatňuje celá řada principů. Jeden z principů je učeně nazýván argumentum reductione ad absurdum. Pokud tedy budeme přehánět, můžeme si představit dva jiné státy, které mezi sebou začnou bojovat. Za koho bude občan s dvojím občanstvím bojovat? Za jeden, nebo za druhý stát? Anebo za oba? Nebo se z toho zblázní a pustí se sám do sebe? Absurdita takového výkladu je zcela zřejmá. Proto také náš občan, který žije v Americe a který má americké občanství, o své americké občanství přijde v momentě, kdy by přijal další, to znamená třetí občanství, věrnosti České republice se zřekl při svém slibu při získávání amerického občanství, získáním dalšího občanství ale svůj slib věrnosti Americe porušil. Dle mého nepochybně správné řešení. Je tedy vhodné, aby naše volby například ovlivňovali ti, kteří dlouhodobě žijí v cizině a přijali také i jiné občanství? Řeší to někdo? Co si o tom myslíte?
Zatím zahraniční voliči naše volby v podstatě neovlivňovali a nic se tedy nedělo. To se ale má změnit a nyní navíc, aby zahraničních voličů bylo více, bude tlačen zákon, kterým se přizná české občanství všem Čechům, kteří odešli do zahraničí od roku 1939. Tedy občany naší země by se stali i jedinci ze čtvrté generace, kteří neznají nic o zemí svého původu a neumí česky. Za jiných okolností by to občané možná měli šanci přehlédnout, ovšem v souběhu s tolik protežovanou korespondenční volbou poněkud silně nápadná výroba nových voličů - nemyslíte?
Naše ústava říká, že máme volby všeobecné, rovné a přímé s tajným hlasováním. Připomenu, jak důležitá slova tajné hlasování ve smyslu povinností hlasovat tajně ve skutečnosti jsou. Jeden příklad z minulosti v roce 1981 byly v Československé socialistické republice volby. Voleb do všech zastupitelských sborů, tedy i do dvousetčlenné Sněmovny lidu Federálního shromáždění, se zúčastnilo 10 730 312 voličů, to je 99,5 %. Pro kandidáty Národní fronty na jednotné kandidátce, chcete-li trojkoalice těch, co chtěli komunismus, KSČ, s těmi, co chtěli socialismus socialistické, a s těmi, co chtěli křesťanství, lidovci, hlasovalo tehdy 99,96 % (?) z celkového počtu platných odevzdaných hlasů. Proti kandidátům tedy hlasovalo 0,04 % voličů, to znamená ani ne 5 000 voličů.
Stejným způsobem dopadaly i veškeré ostatní volby v této době. Ptám se, jak to bylo možné? Stačilo ubrat na tajnosti voleb a rafinovaně stanovit, že nejde o povinnost volit tajně, ale pouze o možnost. Každý se mohl formálně rozhodnout, zda využije oprávnění hlasovat tajně, nebo zda půjde hlasovat za plentu.(?) Vtip byl ale v tom, že ten, kdo by za plentu šel, byl podezřelý, mohl být identifikován a riskoval. Lidé mysleli na své pracovní uplatnění, na možnosti cestování, na vzdělání svých dětí. Proto volili komunistické kandidáty a za plentu nechodili. Hrdinů bylo v celé velké České republice ani ne 5 000. Jak jednoduché.
Co se stane, když při korespondenčním hlasování bude zalepená doručovací obálka dodána na zastupitelský úřad? Obávám se, že to bude obdobné, jako kdyby dnes volič předával úřední obálku s hlasovacím lístkem například členovi volební komise před volební místnosti s pokynem, ať mu to do té volební schránky hodí. ***
