(18.20 hodin)
Poslanec Michal Zuna: (Řečník si přinesl ceduli a postavil ji před řečnický pultík.) Já moc děkuji za slovo, pane předsedající. Dovolte mi také, abych se jako spolupředkladatel návrhu tohoto zákona vyjádřil, proč považuji zavedení korespondenční volby za důležité.
To, co tady v průběhu předchozích dnů velmi často řešíme, je ústavní právo volit. Nikdo se tady nepře o to, že čeští občané, kteří pobývají v zahraničí, toto právo nemají. Samozřejmě mají. Ten problém je trošku někde jinde, a to je vlastně aplikace, respektive výkon toho ústavního práva. A ta práva už tady z tohoto pohledu narovnána nejsou. Protože pokud v České republice máme nějakých necelých 15 000 volebních místností na 78 000 kilometrů čtverečních, tak na zbytek světa jich je výrazně, výrazně méně. Takže to je ten hlavní důvod.
A teď jenom mi dovolte, koho vlastně se korespondenční volba týká. Samozřejmě že jsou to Češi pobývající v zahraničí, ať už dlouhodobě z důvodu toho, že jsou to například krajané, nebo že jsou to lidé, kteří do zahraničí odjeli a na základě nějaké životní situace se rozhodli tam zůstat, a tedy pobývají v zahraničí. Samozřejmě jsou to i studenti, o těch mluvil už můj ctěný kolega Havel, a je to i celá řada dalších, například i lidé, kteří jsou na pracovní cestě, na nějaké šestiměsíční, dvanáctiměsíční pracovní cestě, například v Indii nebo kdekoliv jinde, kde například staví nějakou elektrárnu a tak dále. Takže jazykové pobyty a další. Potom je tady také celá řada Čechů, kteří tráví nějakou dobu v České republice a nějakou dobu v zahraničí, například někde, kde mají jinou nebo další nemovitost, mohou šest měsíců trávit v České republice, šest měsíců v zahraničí a takto kontinuálně tu situaci mění.
Já bych rád uvedl dva konkrétní příklady takových lidí. Jedním z nich je například Češka, která v době voleb pobývala na Novém Zélandě, a sice jako brigádnice, kde sbírala nějaké plodiny, a v době voleb chtěla volit, protože vždycky měla stoprocentní účast. A na Novém Zélandě to není možné, je potřeba volit v Sydney, což znamená nějaké náklady, ať už finanční, nebo i časové, na vnitrostátní přesun v rámci Nového Zélandu, letenka do Sydney a potom opět zpátky, což jsou nějaké náklady v jejím případě přesahující 15 000 korun. A právě když tady zaznělo v těch uplynulých dnech - a já tuším, že to byla paní poslankyně Babišová, která říkala, že pokud je někdo v zahraničí a chce volit, tak by pro to měl něco udělat, tak já tady dávám ty konkrétní příklady, co pro to ty osoby musí udělat, a tohle je zrovna jeden z nich.
Tím druhým příkladem tak je - a tady máme i konkrétní jméno a fotografii s jeho svolením - je tady k vidění (na ceduli) u mě pod pultem, jedná se o Matouše, který žije v Dánsku. A já si dovolím citovat jeho příběh, který mi poslal: V naší rodině se vždy trvalo na tom, že možnost volit je privilegium i povinnost. Proto jsem nikdy nevynechal, ani poprvé v osmnácti, když jsem byl na exotickém folklorním zájezdu. Náš soubor jsem musel dostat na ambasádu přes celou Moskvu ještě s papírovými volebními lístky. Dnes mi cesta z domova v Odense na ambasádu do Kodaně zabere přes dvě hodiny jedním směrem a k tomu nějaké to papírování dopředu. O dvou tisících za jízdenky ani nemluvě. Proč nejde v době datových schránek a zabezpečeného digitálního světa volit elektronicky, natož korespondenčně, to nechápu.
Takže tady jsou konkrétní dva příklady, osudy, životní příběhy dvou českých občanů, kteří pobývají v zahraničí ať už dlouhodobě, anebo i po nějakou kratší dobu.
V průběhu předchozí debaty tady zaznívaly i ty návrhy, že by to šlo řešit nějakou jinou formou. Nejvíce se tady opakoval ten příklad, že bychom rozšířili kontaktní místa zastupitelských úřadů. Já si to také neumím představit. Já jsem tady říkal ta čísla, že my máme nějakých necelých 15 000 volebních okrsků v rámci České republiky - kde by byla ta míra toho, aby to odpovídalo komfortu? A když to hovořím v souvislosti s výkonem toho ústavního práva, aby to tedy všichni měli, těch - v uvozovkách, neberte mě na metr - těch 300 metrů do volební místnosti? Zvlášť komplikované tak by pochopitelně byly velké země, ať už se jedná o Spojené státy, Kanadu, Argentinu, Brazílii nebo jakoukoliv jinou, na kterou si vzpomeneme.
Z těchto a z mnoha dalších důvodů já korespondenční volbu považuji za velmi jednoduchou. Já se odkážu na své faktické poznámky, kdy jsem tady vysvětloval v minulém týdnu postup v rámci těch dvou obálek, považuji to i za bezpečnou. Připomínám tedy dvě desítky zemí v Evropské unii, které to mají - ne z toho důvodu, který tady zaznívá, že když to mají všichni, musíme to mít taky, ale z toho důvodu, že to není nic nového, že nevymýšlíme nové kolo, něco, co by vzniklo na zelené louce, ale něco, s čím ani jinde nejsou problémy.
Překvapilo mě, že země, jako jsou Slovensko, Maďarsko nebo Polsko, někteří opoziční politici vidí, že jsou to země, ze kterých bychom si měli brát příklad - tak i tyto země mají zavedenou korespondenční volbu. A já si kladu otázku, proč opozici vadí korespondenční volba? A vlastně tu odpověď mi pomohl nalézt pan poslanec Hendrych, který, myslím, že to bylo dokonce v průběhu dneška, zmínil, že ti Češi pobývající v zahraničí neznají sociální realitu v České republice. Ale přece pro každého z nás, pro každého českého občana, který využívá svého volebního práva, chodí k volbám, je přece rozhodující něco jiného. Pro někoho je to sociální oblast, pro někoho je to zahraniční politika, pro někoho je to bezpečnostní politika. A je zcela logické, že pro české občany, kteří pobývají v zahraničí, to z velké části je právě ta zahraniční politika, případně bezpečnostní politika. To znamená, jestli máme nebo nemáme euro, zdali jsme součástí Evropské unie, nebo zdali jsme součástí NATO, zda jsme nebo nejsme ve spojenectví s Ruskou federací, jaký máme přístup k bezpečnostní politice, ale i třeba další technické věci, dohody o dvojím zdanění nebo vízová politika, je toho celá řada. Takže dívat se na to z toho pohledu, že pokud tady nežijí, tak neznají sociální realitu, proto nemohou volit, tak ale přece mají nějaký jiný pohled, co je pro ně důležité. A každý z nás má nějaký jiný pohled, kvůli čemu chodíme k volbám. Takže přece toto není důvod, abychom jim komplikovali výkon ústavního práva jít volit. Připomeňme si, že korespondenční volba se týká - v uvozovkách pouze - prezidentských voleb, sněmovních voleb a voleb do Evropského parlamentu. A to jsou právě ty volby, které řeší i zahraniční nebo bezpečnostní politiku.
Takže jenom na závěr. Výkon volebního práva je to zásadní, proč jsem pro to, abychom zavedli korespondenční volbu, abychom všichni Češi, čeští občané, ať už tady v České republice, nebo ti, kteří dlouhodobě pobývají v zahraničí, měli stejný přístup k výkonu volebního práva a zbytečně bychom jim to nekomplikovali. Děkuji.
Místopředseda PSP Karel Havlíček: Já děkuji. A prosím paní poslankyni Babišovou v rámci faktické poznámky, poté je připraven, nebo prosím, ať se připraví pan poslanec Nacher, poté paní poslankyně Peštová. Děkuji.
Poslankyně Andrea Babišová: Děkuji, pane předsedající za slovo. Tedy k panu poslanci Zunovi, prostřednictvím pana předsedajícího. Pane poslanče, myslím si, že jste tady před pultík dal poměrně špatný příklad dojezdu. Myslím si, že student, pokud chce jít odvolit a má před sebou dvě a půl hodiny cesty, tak to zas není taková hrůza. Já když budu tady v Praze a pojedu si odvolit na Moravu, kde bydlím, tak odtamtud a v pátek zase zpátky jezdím 3 hodiny 45 minut. Myslím si, že když odvolit chci, tak to tam určitě dám. To je jedna věc. ***
