(16.10 hodin)
(pokračuje Radek Vondráček)
Při té příležitosti jste dali i slovo, že i v Senátu zajistíte, že nebudou pozměňovací návrhy. To všechno takto proběhlo. A řekl jste, že to znovu předložíte, pane ministře. To ale ještě přece neznamená, že potom končí jakákoliv debata. Proč jsme se tedy přece jenom nesešli nad nějakým návrhem a jestli bychom k tomu něco měli? Podívejte se, jak to končí, jakým způsobem teď probíhá ta debata.
Co se týče disproporce, my tady od začátku mluvíme o tom, že by se mělo postupovat formou například pilotního projektu. Vy říkáte, že jsou to úplně jiné peníze. Kolik stály například ty buňky, ve kterých se volilo, když bylo mistrovství Evropy ve fotbale? Máme aspoň nějaké základní vyčíslení, kolik by stálo, kdybychom zřídili o něco víc volebních místností než 111 po celém světě, když jich máme v České republice přes 14 000? Náklady nikdo neví. Nikdo to nezkusil.
Když jsem zmiňoval honorární konzuly, já jsem tím myslel, že by byli k dispozici pro konzultace, doporučili by vhodné třeba místnosti, kde by se mohly ty volby konat, a taky by měli přehled, o kolika voličích se bavíme. Nás by opravdu zajímalo rozprostření voličů třeba po Spojených státech. A podle toho, kde ti krajané bydlí, tak by se mohly konat prezenční volby. Koneckonců i krajané by mohli být velmi nápomocni tomu, že by pomohli obsazovat ty komise. (Předsedající: Čas.) Mají české občanství, tak oni mohou být v té komisi.
Místopředseda PSP Jan Skopeček: Děkuju. Tím jsme vyčerpali faktické poznámky. A nyní se s přednostním právem hlásí pan předseda Fiala. Pane poslanče, prosím, máte slovo.
Poslanec Radim Fiala: Děkuji za slovo. Vážené kolegyně, vážené kolegové, jsem rád, že jsem se dostal ke slovu, byť jsem to měl naplánováno na pátek ráno, ale nějak jste mě předběhli, takže s přednostním právem bohužel jsem se dostal ke slovu až dnes.
Během předchozích několika dnů a nocí zde zaznělo mnoho argumentů proti zavedení korespondenční volby do českého právního řádu i proti korespondenční volbě jako institutu, jako celku. Těchto argumentů je skutečně velké množství, ale není jich nekonečná řada, takže v rámci svého projevu se určitě dotknu i témat, která zde již zazněla a o kterých už někdo z kolegů hovořil, ale budu se snažit mluvit o nich jiným způsobem, z jiné perspektivy a také v jiných souvislostech a také uvedu některé argumenty a aspekty projednávané tematiky, které zde ještě vůbec nezazněly, argumenty, jejichž společný jmenovatel bude snaha na konkrétních a jasných příkladech jasně demonstrovat, proč je korespondenční volba z naší perspektivy protiústavní, ale také to, proč je krajně riziková pro náš politický a volební systém a nebezpečná pro celou naši společnost, včetně toho, že upozorním na až brutální nedostatky a nebezpečí tohoto konkrétního, vládněposlaneckého návrhu zákona, který zde projednáváme. Jsem přesvědčen o tom, že počet, míra a intenzita těchto rizik, nedostatků a chyb je tak vysoká a tak neopravitelná, že jediným rozumným postojem k projednávanému návrhu je jeho zamítnutí v prvním čtení, což už hnutí SPD navrhlo.
Novela vládních poslanců na změnu zákona o správě voleb, tedy v překladu návrh na zavedení korespondenčního hlasování do českého volebního systému, protože o nic jiného zde nejde, je největším a nejnebezpečnějším průlomem do našeho ústavního systému v historii novodobé České republiky. Lépe řečeno, jde o snahu o úplné pošlapání některých nejzákladnějších principů, na kterých naše ústavní právo a naše ústavní zřízení stojí.
Pro začátek si definujme základní termíny, základní principy volebního práva obsažené v české ústavě, o kterých zde hovoříme. Rovnost volebního práva - princip, podle kterého má každý volič jeden hlas a váha všech hlasů je stejná, což zahrnuje i pravidlo, že každý volič má v těch kterých konkrétních volbách do určitého orgánu stejné možnosti a podmínky hlasování. Přímost volebního práva - princip, dle kterého je příslušná volba, příslušné hlasování prováděno vždy přímo konkrétním a identifikovatelným voličem. Právo volit nesmí být žádným způsobem převedeno na jinou osobu. V České republice nelze volit v zastoupení. Tajnost hlasování - tato zásada znamená, že nesmí být možné jakkoliv spojit voliče s odevzdaným hlasem a že nikdo nesmí vědět, jak konkrétní volič hlasoval. Nikdo. Všechny tyto zásadní ústavní principy návrh vládních poslanců na zavedení korespondenčního hlasování do českého volebního a právního řádu hrubě porušuje. A já to i v dalších částech svého projevu budu konkretizovat. Ale pojďme dál.
Naprosto sporný a pochybný je už samotný deklarovaný úmysl předkladatelů tohoto návrhu, tedy zjednodušení volební praxe pro české občany v zahraničí. Je pochybný zejména v tom ohledu, zda má být akt volby skutečně co nejjednodušší, má-li být jednoduchost voleb a snadná dostupnost možnosti volit jejich největší hodnotou a zda se tak má dít na úkor jejich konformity a v souladu celého volebního procesu s ústavou a se zásadami volebního práva. A zde si musíme položit zásadní otázku: Je právo volit skutečně právem, anebo nárokem? Protože v těchto dvou termínech je docela velký rozdíl.
Z ústavy, z Listiny základních práv a svobod a z volebních zákonů jednoznačně vyplývá, že jde o právo. A toto právo čeští občané žijící nebo se momentálně nacházející v zahraničí mají. Mají právo volit některé české ústavní orgány. Je jen na nich, zda tohoto svého práva využijí. Náš stát a naše zákony jim to umožňují. V jiných státech, a mám na mysli státy demokratické, tomu tak není a lidé žijící mimo tyto státy, byť mají jejich občanství, volit do jejich vrcholných orgánů prostě nemohou. Takže toto právo pro všechny české občany existuje.
To, co tu dnes projednáváme, je snaha vládní pětikoalice učinit z tohoto univerzálního práva pro jednu skupinu českých občanů, tedy pro Čechy v zahraničí, nárok, který jim stát má a musí zaručit. A to už je něco jiného přece než občanské a politické právo, kterým právo svobodně volit bezpochyby je. Je to ničím neopodstatněné privilegium. Anebo když to otočíme, vládní návrh svou podstatou říká, že volební právo Čechů v zahraničí není právem, ale povinností, kterou jim český stát ukládá. A jelikož jde o povinnost, stát si ji musí vynutit, respektive vytvořit takové podmínky, aby všichni tito lidé mohli tuto svou povinnost plnit. Podle mě je to zásadně chybný a pomýlený postoj filozoficky, eticky, morálně i právně. Ale já to považuji za důležité říct hned na začátku tohoto projevu, protože jsem se nad instituty korespondenčního hlasování, ale i elektronického hlasování, o kterém se tu a tam hovoří, dlouze zamýšlel. Protože je to má povinnost poslance, který veřejně slíbil, že bude ctít ústavu a dbát o naplňování základních lidských práv a svobod. A já to prostě beru velmi vážně.
Mé úvahy se nesly v tom duchu, proč vůbec tyto myšlenky typu korespondenční volby vznikají, jaké jsou jejich zdroje, zda skutečně slouží k zajištění nebo naplnění nějakých základních, ústavou garantovaných lidských, občanských, politických či sociálních práv, která neumíme naplnit jiným způsobem. A došel jsem k závěru, že nikoliv. Právo volit každý občan České republiky má již dnes - de iure i de facto. Jsem o tom hluboce přesvědčen. Korespondenční volba tedy není naplněním žádného ústavního, občanského či politického práva, ale politickým a ideologickým konstruktem, politickou a ideologickou agendou určité části našeho politického spektra. Tolik úvodem. ***
