(17.50 hodin)
(pokračuje Tomio Okamura)
Vedle těchto dvou nejznámějších veřejných sporů, na kterých se Masaryk výrazně podílel, bychom neměli opomíjet i spory, jež měl Masaryk s římskokatolickou církví. Největšími nejznámějšími konflikty byla Judova a Wahrmundova aféra, které byly součástí společensko-kulturního boje za školství osvobozené od církevního vlivu. Judova aféra byla vyvolána roku 1905 v Prostějově, a to uveřejněním článku Karla Judy v katalogu výstavy malíře Františka Kupky. Juda komentující Kupkovy obrazy uvedl, že náboženství nikdy nebylo víc než jen řemeslo a obchod. Jeho komentář se dotkl místního faráře Karla Dostála-Lutinova, který v tisku Judovi vytkl, že jako učitel by měl jít příkladem a neměl by církev veřejně kritizovat, a požadoval, aby Juda svůj výrok odvolal. Prostějovský konflikt nedlouho poté přerostl do celonárodní aféry, a to především kvůli politizaci a publikaci sporů v novinách. Z české veřejnosti aféru prožívali nejvíce studenti, kteří Masaryka vyzvali, aby se k Judově aféře vyjádřil. Masaryk byl studenty pozván na shromáždění v hostinci U Helmů, kde měl o kauze pohovořit za účasti policejního dohledu. Masaryk zde vystoupil před 300 posluchači a během svého projevu se radikálně vyjádřil o katechetech, které označil za státem placené denuncianty. Tato vyhrocená formulace Masarykovi vynesla žalobu státního zastupitelstva pro rušení náboženství a od katechetů žalobu pro urážku na cti. Masaryk byl v procesech shledán nevinným, protože na základě výroku vytrženého z kontextu mu nemohla být vina dokázána.
Druhý střet Masaryka a katolické církve přišel ve Wahrmundově aféře. Ludwig Wahrmund byl profesor katolického církevního práva v Innsbrucku. V roce 1908 v místním spolku Volná škola vystoupil Wahrmund s přednáškou, která byla věnována tématu katolického světového názoru a vědy. Wahrmund nyní kritizoval papeže Pia X., který zakazoval modernismus katolické církvi. Uvedl, že sám odmítá dogma o papežské neomylnosti a že je třeba odstranit katolické učení z vysokých škol. Jeho provokativní přednáška měla svou odezvu. Wahrmund byl pracovně přeložen do německé části Karlo-Ferdinandovy univerzity. Do kauzy se tehdy vložil Masaryk, který Wahrmunda hájil v říšské radě. Jeho poslanecký projev, který pronesl v říšské radě, se věnoval otázce Wahrmundova potrestání. Masaryk uvedl, že věda a teologie dochází u stejných otázek ke zcela jiným závěrům, za což však Wahrmund nemůže, a neměl by být proto ani potrestán.
Juda byl přední osobností Sdružení pokrokových lidí, kteří spolu se sociálními demokraty plánovali kandidovat ve volbách v roce 1907. Tím představovali konkurenci pro katolickou stranu, která celou aféru využívala ve vlastní úspěch ve volbách.
Všechny zmíněné spory Masarykovi na jednu stranu přinesly popularitu, a na stranu druhou v nich musel čelit kritice, nevraživosti a v některých případech i dočasnému vyloučení ze společnosti. Masaryk se tím však nikdy nenechal odradit. Tvrdě bojoval za to, co považoval za pravdivé a za spravedlivé, a stejně tak se stavěl i k mandátu poslance.
Takže teď se podíváme na to po tomto, řekl bych, po tomto dalším bloku, tak se podíváme na to, jak tedy se formovaly ty Masarykovy názory na demokracii a jaký byl tedy Masarykův vstup do politiky, abychom si přesně vysvětlili, jaký je tedy základ nebo počátek české demokracie, českého státu, abychom uvedli, abych uvedl do podrobnějšího kontextu právě ten váš návrh o korespondenční volbě. O tom tady od začátku přece hovoříme. Je to o demokracii, o ústavě, přesně o tomto je. A mluvit o Masarykovi je namístě, protože tím se tady často lživě zaštiťují představitelé vládní pětikoalice. Protože když to tady čtete, tak vy děláte věci, které jsou v rozporu s tím. Už jste to tady slyšeli mnohokrát. Takže až se bude zase někdy zaštiťovat, tady paní Pekarová Adamová bude klást někde věnec s premiérem Fialou k soše Masaryka, tak by taky si měli něco přečíst, co Masaryk ve skutečnosti prosazoval, a že oni prosazují úplně něco jiného, dokonce i v přímém protikladu. Myslím si, až to zase příště uvidíme, tak uvidíme, jaká je to zase jejich řekl bych do jisté míry komedie, protože kdyby to brali vážně, tak prosazují tyhlety věci, o kterých tady hovoříme.
Takže Masaryk jako poslanec říšské rady. Z jejich strany je to komedie. Pietní akt je hezký a je to namístě tam dát ten věnec, to je namístě. Ale od pokrytců, kteří ve skutečnosti jednají úplně jinak a proti tomu, co prosazoval Masaryk, tak to je, to mi připadá jako komedie a pokrytectví. Jinak Masaryka je samozřejmě vhodné si vážit. To je jasné, proto taky se tady tomu věnuju ostatně. Takže až se budete odkazovat na odkaz Masaryka, tak abyste věděli vlastně, na co se vůbec odkazujete a že děláte úplně něco jiného.
Masarykův vstup do politiky byl spojen se dvěma dalšími osobami. A jenom připomenu, že Masaryk byl ten, kdo prosazoval referendum, jenom pro vaši informaci, akorát že mu to neprošlo v tom parlamentu tenkrát. Takže vy se odkazuje na někoho, kde jednáte v přímém rozporu s tím, co on prosazoval. To prostě je neuvěřitelný, co předvádíte. A provládní média to ještě vždycky adorujou. Přitom místo aby se upozornilo na to, že jednáte přímo v rozporu.
Masarykův vstup do politiky byl spojen se dvěma dalšími osobami. A zase říkám, ne všechna média jsou provládní, to vůbec neříkám. Ta některá z těch médií, která jsou pro vládní. Naopak si všímám, že značná část médií naopak jsou tam... jsou tam novináři, kteří se snaží být vyvážení.
Všechny tři spojoval - pardon, Masarykův vstup do politiky byl spojen se dvěma dalšími osobami, s jeho kolegy a přáteli Josefem Kaizlem a Karlem Kramářem. Všechny tři spojoval jejich realisticko-politický program a účast na redakci časopisu Athenaeum. Kaizl jako bývalý staročeský poslanec měl z nich nejvíce politických zkušeností, Masaryk měl zase silný vliv u univerzitních studentů a Kramář zabezpečoval přímé styky s Vídní, kde tehdy pracoval jako soukromý vědec.
K publikování jejich realistického programu potřebovali vlastní politický časopis, ve kterém by program otiskli. Athenaeum se k těmto účelům využít nemohlo, a to ze dvou důvodů. Za prvé Athenaeum bylo vědecko-kritickou revue a za druhé v důsledku rukopisných bojů ztratilo čtenáře. Na Masarykovo doporučení se proto roku 1888 obrátili na redaktora časopisu Čas Herbena, se kterým navázali spolupráci. Ambice realistů prozatím nebyly směřovány k vytvoření vlastní politické strany, ale k jednání s mladočechy a se staročechy a k rozhodnutí se, k jaké politické straně se přidají. V prosinci roku 1890 byla nakonec podepsána dohoda o vstupu realistů Kaizla, Masaryka a Kramáře do mladočeské strany. V dohodě mezi realisty a mladočechy byla deklarována shoda ve všech hlavních částech politického programu a z toho vyplývající potřeba spojit se v jeden politický celek. Vítězství mladočeské strany ve volbách v březnu roku 1891 tak znamenalo pro Masaryka a jeho dva spolupracovníky vstup do vídeňského parlamentu, takzvané říšské rady. Masaryk byl zvolen za mladočechy v jihočeském volebním obvodu, čímž byla zahájena jeho poslanecká kariéra. Mladočeši ve volbách celkově získali 37 mandátů z 39 možných, čímž z politické scény vytlačili staročechy.
Odstartovalo to novou éru české politiky. Mladočeská, tedy Národní strana svobodomyslná, a staročeská, tedy Národní strana, byly předními politickými stranami, které hájily české zájmy ve vídeňském parlamentu. ***
