(16.40 hodin)
(pokračuje Jan Síla)
Za dostupnost zdravotní péče odpovídá prostřednictvím zdravotních pojišťoven stát. Všichni jsme povinni dodržovat zákony a zdravotníci nemohou donekonečna tolerovat stav, kdy systém dostupnosti zdravotní péče 24/7/365 stojí na porušování zákona. Jde dále například o vyhlášku o minimálním personálním vybavení, protože nemocnice jsou personálně zdevastované, a Ministerstvu zdravotnictví a krajům je to prakticky jedno. Musíme začít řešit neúnosnou situaci, která akutně ohrožuje zajištění zdravotní péče v následujících letech.
Přesčasy lékařů jsou dlouhodobě problematickým tématem, které je často diskutováno v rámci lékařské obce, nicméně veřejnost má jen mlhavou představu o tom, v jaké míře se tento problém vyskytuje a jaký má vliv na kvalitu poskytované péče, a tedy i zdraví samotných pacientů. Přesčasová práce je limitována zákoníkem práce a posledním místem, kde bychom předpokládali, že je maximální objem přesčasů překračován, je místo, kde nám jde doslova o zdraví, mnohým i o život. I mediálně lze z řad vysoce postavených politiků slyšet tvrzení, že k žádnému porušování zákoníku práce v nemocnicích nedochází.
A já se ptám, je to pravda? Odpověď na tuto otázku nám poskytl dotazníkový průzkum mezi lékaři konaný na podzim minulého roku, který reflektuje skutečnou situaci ve zdravotnictví, a rád bych vás seznámil jenom s několika body. Podařilo se shromáždit data od 609 lékařů z různých typů zdravotnických zařízení. Do analýzy bylo zahrnuto 560 lékařů, kteří v dotazníku odpověděli, že slouží noční služby v nemocnicích. Ačkoliv nesmí dle zákoníku práce délka směny přesáhnout 12 hodin, dosahovala průměrná délka služby lékařů 26 hodin. Tato průměrná hodnota je však ještě podhodnocena, protože v ní nejsou reflektovány takzvané celovíkendové služby, například kontinuální služba jednoho lékaře o víkendu od pátečního rána do pondělního odpoledne, které musejí na některých pracovištích sloužit. Je jich už málo, ale jsou taková. Délka služby se statisticky významně lišila dle typu zdravotnických zařízení. S nejdelší průměrnou službou 28 hodin to bylo v okresních nemocnicích a krajských v současné době a nejkratší 24hodinová v nemocnicích fakultních. Pouze něco málo přes 3 % lékařů, to znamená 19 z těch 560 sloužících noční služby, pracovalo ve 12hodinovém režimu splňujícím zákonný limit délky jedné směny, čili jenom 3 % lékařů! Očekávalo by se, že lékaři po 24 hodinách práce půjdou domů, aby absolvovali adekvátní odpočinek, není to však zdaleka pravidlem. Více než čtvrtina, to znamená 27 % lékařů, po noční službě zůstává v práci celý následující pracovní den, 22 % lékařů zůstává další den dopoledne a pouze polovina lékařů - 51 % - po noční službě odchází z práce domů. Toto všecko z nedostatku lékařských kolegů.
I zde existují statisticky významné rozdíly mezi typem pracoviště, kdy po noční službě mohou ráno odcházet nejčastěji lékaři fakultních nemocnic, to je 71 %, a nejméně často lékaři okresních nemocnic, to je 38 %. V základní pracovní době může zaměstnavatel dle zákoníku práce nařídit 150 hodin za rok. Pokud se na tom se zaměstnancem smluvně dohodne, je to 416 hodin. Průměrný počet přesčasů uváděných lékaři však dosahoval 77 hodin měsíčně, nejvyšší pak 106 hodin za měsíc. I zde byl potvrzen statisticky významný rozdíl v rámci různých typů zdravotnických zařízení - průměrně 82 hodin, maximálně 109 hodin měsíčně v okresních nemocnicích a celkem 88 % jich uvedlo průměrný měsíční počet přesčasů 35 hodin, tedy zákonem stanovenou maximální dobu.
Pozorný čtenář znalý zákoníku práce mi však namítne, že do limitu se nezapočítává doba odpočinku a doby na jídlo. Lékaři jistě náhradní volno čerpají, bohužel realita je opět jiná. Z celkového počtu 493 respondentů přesčasová práce přesahuje zákonnou normu u 70 lékařů, to je 14 %.
Dotazníkové šetření dále ukázalo, že na některých pracovištích stále přetrvá systém vykazování práce přesčas jako takzvaná pracovní pohotovost. To znamená, že lékaři dostávají pouze 15% hodinový příspěvek k výdělku místo plné hodinové mzdy s příplatky. Na otázku vykazování přesčasů jako pracovní pohotovosti odpovědělo kladně celých 20 % respondentů. Zároveň 16 % lékařů odpovědělo na tuto otázku "nevím", což samozřejmě ukazuje, že lékaři často ani nemají tušení, jakým způsobem jsou za práci přesčas placeni. S ohledem na odměňování je potřeba zmínit i fakt, že na některých pracovištích, to je jen 5 %, jsou služby stále propláceny formou DPP a DPČ. Tím tato pracoviště de facto obchází zákoník. Přesčasová práce pak navíc zaměstnancům není reflektována ve výši náhrad - finanční ohodnocení dovolené, nemocenské a právě i přesčasové práce. Zároveň odvody jsou u normální pracovní smlouvy vyšší než u dohody, což ovlivňuje například výši mateřské.
Nejdůležitější motivací pro práci přesčas u lékařů bylo finanční ohodnocení, následovala kolegialita ke spolupracovníkům a na třetím místě uvedli respondenti jako motivaci ke konání práce přesčas nedostatek personálu a vztah k pacientům. Pouze 2 % lékařů sloužících noční služby uvedlo jako vedoucí motivaci skutečnost, že přesčasy slouží rádi, protože jim to vyhovuje. Přitom však 121 respondentů, to znamená 22 %, odpovědělo, že si mohou sami zvolit, kolik přesčasů odpracují.
Součástí dotazníku byla i možnost sdělení osobní zkušenosti s výkonem povolání lékaře v souvislosti s přesčasy. Lékaři nejčastěji popisovali únavu, dlouhodobé psychické a fyzické vyčerpání a tak dál. Dále popisovali poruchy soustředění při službách o délce přesahujících 24 hodin. Pro mnohé je práce přesčas důvodem, proč z klinické praxe plánují odejít nebo proč litují, že si danou kariéru vůbec zvolili. Motivací lékařů konat práci přesčas je dominantně finanční ohodnocení, kdy bez služeb je základní příjem nepřiměřeně nízký. Tvoří 50 % mzdy a neumožňuje lékařům zabezpečit rodinu. Respondenti vyjadřovali nespokojenost s tím, že ve statistikách v médiích se neuvádí základní plat lékaře, ale výdělek včetně přesčasů, čímž je veřejnost matena (Řečníkovi se nejprve nedařilo slovo vyslovit.) - já nevím, jak bych to řekl. Někteří lékaři zůstávají po službě na oddělení, aniž by jim tato přesčasová práce byla proplacena. Jeden respondent otazníků uvedl, že v době covidové pandemie bylo lékařům propláceno maximálně pět služeb v jednom měsíci a za další služby nedostali žádné finanční ohodnocení.
Neuvěřitelných 62 % lékařů uvedlo, že cítí nátlak ze strany vedení, aby odpracovali přesčasy. Uváděli přitom různé formy manipulativního jednání, zastrašování, zesměšňování či znemožňování vzdělání. Například chirurgovi zakázali operovat. Když neodsloužíš, nemocnice nebude. Nebudeme mít kde pracovat, bylo řečeno jednomu z respondentů. Vyskytla se i odpověď, kdy lékař plánoval kvůli takovému jednání vedení výpověď. Pokud u vedoucího lékaře žádali zredukování počtu služeb z osobních důvodů, byla jejich žádost jednoduše zamítnuta.
Dotazníkové šetření potvrdilo, že systém veřejného zdravotnictví, jak je aktuálně nastaven, funguje jen díky nadměrné přesčasové práci lékařů, nízkým mzdám zdravotníků a práci lékařů v důchodovém věku. Tento problém se pravděpodobně týká většiny lékařů pracujících v nemocnicích a dle výsledku dotazníkového šetření je o něco více vyjádřen v menších okresních nemocnicích. Je tedy nezbytně nutné diskutovat, jak tento problém řešit, aniž by byla ohrožena kvalita péče o pacienty, včetně změny systému odměňování lékařů, protože provedený průzkum ukazuje, že práce přesčas je vlastně pro lékaře jediný způsob, jak si mohou zajistit adekvátní finanční ohodnocení za svou práci. ***
