(16.20 hodin)
Místopředseda PSP Jan Bartošek: Faktická poznámka paní poslankyně Jany Pastuchové. Prosím.
Poslankyně Jana Pastuchová: Už jenom krátce a vůbec to není k tématu, ale pane poslanče, buďte rád. Vidíte, my vás posloucháme z opozice, nás neposloucháte z té koalice tady vůbec nikdo.
Místopředseda PSP Jan Bartošek: Děkuji. Nyní řádně přihlášení v obecné rozpravě: nyní pan poslanec Viktor Vojtko, potom pan poslanec Milan Wenzl, Lubomír Metnar a další přihlášení. Prosím.
Poslanec Viktor Vojtko: Dobré odpoledne, dámy a pánové. Já jako koaliční poslanec při jednání o nedůvěře vládě jsem také pojal chuť se vyjádřit k tomu, jak budu hlasovat, a vysvětlit to. Nakonec všichni tady zastupujeme občany České republiky a součástí té naší odpovědnosti je i vysvětlovat to, co děláme a proč to děláme. A myslím si, že to neděláme pořád úplně dobře, a v tomto směru si to můžeme zvážit jak na straně koalice, tak na straně opozice.
Zaznělo tady několik výzev k sebereflexi. Já jsem poměrně pečlivě poslouchal jak ty včerejší projevy, aspoň když jsem mohl, tak i ty dnešní, a já jsem člověk, který sebereflexi považuje za důležitou součást své životní zkušenosti. Takže já se k tomu určitě hlásím. Hlásím se také k tomu, abychom se snažili být pokorní. Všechno tohle je hrozně potřebné, ale je to potřebné na obou stranách. Je to potřebné jak na straně nás, koaličních poslanců, a já tu rukavici, kterou jste zvedli, chápu, ale je to také na straně vás, poslanců opozičních. Proto si všichni sáhněme do svědomí. Nenechali jsme se někdy strhnout až příliš? Vede to opravdu k cíli, který bychom měli naplňovat? Nás jako zástupců občanů této země, které reprezentujeme?
S vědomím celé řady detailů o přípravě změn, které se tady projednávaly v těch minulých dvou letech, jsem osobně přesvědčen, že vláda a koaliční strany dělají spoustu potřebných, i když leckdy nepříjemných opatření. Nakonec to tady zaznělo. Všichni žijeme v nějakém volebním cyklu. Máme čtyři roky na to, abychom něco dosáhli. Kdo z vás je v politice trošku delší dobu, ví, že čtyři roky jsou vlastně velmi krátká doba na to dosáhnout nějaké hlubší změny. A protože to chápu v tomto kontextu, tak i vláda má pořád mou důvěru.
Kdybych to měl nějak připodobnit, tak si myslím, že jsme v takové situaci, kdy máme pacienta, kterého se snažíme vyléčit. Používáme k tomu léky, které nejsou někdy úplně příjemné, tak jak je to v medicíně běžné. Jsou třeba hořké, nechutnají úplně každému, ale myslím si, že nemůžeme rezignovat na to, že bychom toho pacienta přestali léčit. Co se stane, kdybychom tohle udělali? Fajn, tak možná se ty příznaky budou postupně zhoršovat, bude se zhoršovat ten zdravotní stav, bude to muset řešit jiný doktor, to se může stát, je to legitimní. Ale za mě tohle určitě není situace, se kterou bychom se měli smířit a měli bychom si říct, že takhle je to v pořádku. Nelíbí se mi totiž ty důsledky, které by to pro toho pacienta mělo. A když tady budu mluvit o důsledcích, tak tím myslím důsledky pro Českou republiku jako náš stát. To, co jsme tady řešili s financemi, tak je - a řešíme pořád dál, s mírou deficitu, to, že nám nestačí příjmy státního rozpočtu na to, abychom zaplatili všechno to, na co jsme si zvykli, ať už jsou to důchody, ať už je to školství, ať už jsou to další věci, tohle všechno jsou věci, které vlastně vytvářejí nějaký problém, ke kterému se musíme postavit, a myslím si, že ho nemůžeme jednoduše odkládat.
Nechci, aby provozní výdaje našeho státu byly hrazeny z dluhu, protože co je jiného dluh než budoucí daň? Někdo to bude muset zaplatit. Nechci odkládat řešení důležitých reforem, protože to není příjemné a politicky komfortní. A příjemné to nebude nikdy a odkládání jsme si užili historicky až až.
Když se vrátím zpátky k té sebereflexi, já osobně a řada mých kolegů, tak jak se s nimi bavím, chápeme náš závazek k voličům. Opakovaně se vracím k programovému prohlášení vlády a kontroluji si ty jednotlivé body, jak se nám je daří naplňovat anebo nedaří. A nejsem z toho šťastný, jak to vypadá. Mohl bych se tady vymlouvat na spoustu vnějších okolností. Je to tak, nejsme v jednoduché situaci, ale nechci to dělat. Možná se chci už v tuto chvíli trošku víc dívat do budoucnosti a možná připomenout i ty věci, které se povedly.
Máme za sebou celou řadu úkolů a úspěchů, které dříve byly nemyslitelné. Vezměme si, jak jsme zvládli válku na Ukrajině a uprchlíky, kteří z Ukrajiny přišli. Před pěti lety tisíc uprchlíků byl neřešitelný problém. Vzpomeňme si na to. Zvládli jsme jich statisíce. A vyvolalo to nějaké obrovské problémy? Problémy to určitě vyvolalo, ale dokázali jsme je vyřešit a dokážeme je řešit neustále. Válka na Ukrajině vyvolala spoustu dalších věcí, se kterými jsme se museli popasovat a ještě budeme muset. Ukázala v plné nahotě to, jak jsme byli energeticky závislí na Rusku. A řešíme to. Stojí to úsilí. Všichni na tom nějakým způsobem tratíme. Nedá se to vyřešit jednoduše, zadarmo, přeložit to na někoho jiného, přesunout to do lepších časů. Ten problém je tady teď a musíme ho řešit poměrně rychle a myslím si, že se to daří.
Legitimita vlády je odvozena od Poslanecké sněmovny a důvěry Poslanecké sněmovny, a proto samozřejmě i Poslanecká sněmovna jako celek nese odpovědnost za vládu. Proto, i když jsem koaliční poslanec, neodpustím si dnes několik poznámek k tomu, co je třeba z mého pohledu výrazně zlepšit, co úplně dobře nefunguje, a je to možná střelba trošku do vlastních řad, je to kritika, která určitě bude směřovat k tomu, že něco neděláme dobře, ale to je součást sebereflexe.
Myslím si, že ten cíl je jasný. Chceme určitě dělat politiku, která má nejenom dlouhodobý pozitivní dopad na občany a posune naši zemi kupředu, ale je to také politika, která je takovým způsobem vnímána. A v tom naprosto jednoznačně říkám, že tohle se opravdu nedaří. Má to za mě spoustu různých příčin, nebudu to svalovat na nikoho vnějšího, ale spíš se podívám na ty, které si myslím, že se týkají nás.
Takže za prvé. Ačkoliv jsem s detailní znalostí věci přesvědčen, že vláda dělá spoustu potřebných a dobrých věcí, myslím si, že musí opravdu s ministerstvy zapracovat na tom, aby byly srozumitelné, proč se dělají, jak se dělají, jakým způsobem se dospělo k těm výsledkům. Týká se to především témat, která mají velký dopad na občany. Překračují rámec jednoho rezortu a jednoho volebního období. Typicky jde o velká témata, jako třeba důchodová reforma nebo daňová politika. Nepochybně máme rezervy v tom domýšlet důsledky pro občany naší země a nechceme přece vkládat ohromné úsilí do reforem a systémových změn, které pak budou rušeny při změně vlády. Myslím si, že tohle by bylo velmi krátkozraké. A to riziko tady nepochybně je. Já velmi pečlivě vnímám vaše projevy jako opozice. Může se to po příštích volbách takhle stát.
Abych nebyl jenom kritický, ale navrhl i nějaké řešení, v zahraničí, když si to srovnáme, tak v řadě případů existují poměrně dobré a ověřené postupy, jakým způsobem to dělat a jak dosahovat shodu na těchto velkých tématech. Existují k tomu například veřejné konzultace, které v českém prostředí jsou velmi málo využívány a historicky nebyly využívány téměř vůbec. ***
