(0.50 hodin)
(pokračuje Zdeněk Kettner)

Museli bychom - dobře, nebudu až tak pesimistický, že bychom museli začínat úplně znovu, ale museli bychom setsakra úplně přehodnotit ty postupy, které jsme doteď, a ty kroky, které jsme nyní udělali. To znamená v době, kdy se na těch úpravách RVP stále ještě pracuje, opět vypustíme takový nějaký jakoby balonek, který nepůsobí na pedagogickou veřejnost zrovna pozitivně.

Další takový vypuštěný balonek. Úplné zrušení známkování. My po těch učitelích chceme čím dál víc práce, aby měli více dětí. Zaslechl jsem i takovou myšlenku, že by i učitelům se mohly zvednout úvazky, to znamená, že by týdně měli více hodin, a pak, což samozřejmě pro ty učitele bude velice náročné, obzvlášť v situaci, kdy český učitel nefunguje čistě jako vysoce kvalifikovaná síla, ale musí dělat spoustu věcí navíc, jako viz různé dozory a podobně, na což v jiných státech mají dost různé odborné asistenty a podobně, kteří tuto práci dělají za ně, tak to dělá český učitel, a my zvýšíme ty požadavky, ten celkový objem práce, který po něm chceme, a třeba takové zrušení známkování na rovinu, to je, jako kdybyste chtěli po zedníkovi, aby postavil dům a jen tak mimochodem v rámci svačiny ještě si odskočil na stavbu třeba dálnice, aby se nenudil.

V čem je totiž problém? Když máme nějaké známkování, je to velice přehledný rychlý systém, a pokud bychom ho měli nahradit slovním hodnocením - já proti slovnímu hodnocení vůbec nic nemám. Moje děti jsou v Montessori třídách, kde to slovní hodnocení je. Ale vím, jaké to přináší i úskalí. Mimochodem není pravda, že slovní hodnocení se nemůže dneska používat. Není to vůbec žádná pravda. Školský zákon to umožňuje. To znamená, že máme dítě, které trpí opravdu velmi velkými problémy, co se týká schopnosti porozumět třeba psanému textu a tak dál, to znamená, z matematiky, z přírodovědy dostane normálně klasickou známku, z českého jazyka dostane slovní hodnocení tak, aby to dítě nebylo nějakým způsobem vyčleněno. Prostě má ten konkrétní problém. Tohle normálně funguje.

V okamžiku, kdy ale my to klasické známkování úplně zrušíme a nahradíme ho slovním hodnocením, tak mohou nastat pouze dvě možnosti. Jedna možnost je, že to slovní hodnocení bude naprosto k ničemu. Ten učitel toho bude mít naprosto tolik, že vlastně bude mít klasické známkování převedené do slovní podoby. To znamená, bude mít předpřipravené slovní hodnocení odpovídající té jeho jedničce, slovní hodnocení odpovídající dvojce a pak to bude jenom kopírovat. To znamená, efekt absolutně nulový. Pokud budeme požadovat po těch učitelích, aby skutečně to slovní hodnocení psali individuálně, aby se týkalo každého konkrétního dítěte, aby se to dítě v tom poznalo, aby to mělo nějaký přínos, to ale se tady bavíme u jednoho dítěte o hodinách práce. A pokud my těm učitelům navýšíme přímou vyučovací činnost, tím pádem mu řekneme, počítej s tím, zapomeň na rodinný život, budeš to dělat po odpolednech, budeš to dělat po víkendech, protože nikdy jindy to prostě nebude stíhat ten vyučující, a bude to skutečně x hodin práce navíc. A já si to ještě dokážu nějakým způsobem třeba představit na prvním stupni základní školy, protože ten učitel má svoji třídu, má stále stejné děti a skutečně má navázaný velice úzký vztah s tím třídním kolektivem. Přesně ví, že tenhleten Pepíček, že mu nesmí říct tohle, tady Josefínka, že jí nesmí dát mandličky, protože má alergii, a tak dál. Je to skutečně taková jako už, když to řeknu, třídní rodina, takže samozřejmě tam ten osobní vztah je, a tím pádem i to osobní ohodnocení bude skutečně osobní a bude k tomu konkrétnímu dítěti. Já si ale nedokážu představit, že by tohle měl dělat třeba učitel na druhém stupni, já jako fyzikář. Když já učil rozpětí od šesté do deváté třídy, tu každou jednotlivou třídu mám dvě hodiny v týdnu, ani hodinu navíc. Jak já tam mám promítnout maximum, abych to dítě naprosto ohodnotil tak, aby to bylo i férové pro to dítě?

To znamená, já tam vidím více negativ než pozitiv. To znamená, že ten současný systém, který to umožňuje v určitých konkrétních případech, nebo když jsou to ty Montessori třídy a tak dál, které na to přistoupily, rodiče jsou s tím svolní, vyučující, kteří tam vyučují, vědí, jak na to, tam to smysl dává. Ale když to udělám jako v globálu, prostě ta negativa převládají. A takové myšlenky, které slyším, jako že děti jsou tím traumatizované a tak dál, myslím si, že ty jsou traumatizované úplně jinými věcmi. Proboha, nevytvářejme si tady skleníkové květinky. My všichni, co tady jsme, jsme si tím známkováním prošli, a opravdu nemám pocit, že by se z toho díky tomu z nás staly nějaké psychopatické osobnosti. Ano, každý má nějaké trauma, je to prostě individuální, ale opravdu si nemyslím, že zrušení známkování odstraní veškeré negativní emoce dětí a podobně.

Ono obecně já mám problém s tím, že když se jakoby koukám, taková ta základní myšlenka, že by děti měly tu školní docházku mít bezproblémovou, že by neměly řešit žádné problémy a podobně. Někdy to je takové, mi přijde, že si navzájem odporujeme v té představě, že v té vzdělávací strategii mluvíme o tom, že chceme, aby děti se učily řešit problémy, ale zároveň mluvíme o tom, že bychom jim veškeré problémy z té cesty měli odstraňovat. A já si vždycky říkám, ale vždyť od toho je právě ta základní škola, aby ty děti se naučily pracovat s těmi základními, z jejich pohledu obrovskými, ale z pohledu nás dospěláků malichernými problémy, jako že třeba musím splnit domácí úkol.

To je další kapitola, která mě neskutečným způsobem zarazila, když Ministerstvo školství oznámilo, že dalo doporučení, že se nemá trestat, když dítě nepřinese domácí úkol. Vychází se z těch sociálně vyloučených lokalit, což je logické, protože málokteré dítě si ten úkol bude dělat dobrovolně, taková je jenom určitá skupina, procento dětí, většinou je to s podporou rodičů. V těch sociálně vyloučených lokalitách žádná opora prostě není a ty děti tím jsou nějakým způsobem jakoby bity. Ale žádné dítě vám nebude dělat dobrovolně úkoly. Opravdu jenom mizivá skupina. A shodou okolností jsem četl ten článek, kdy u nás je takzvaně výběrová škola Metelkovo náměstí, bývalá jazyková škola, kde skutečně někteří žáci prohlásili, když tedy za nesplnění úkolu nedostanu pětku nebo nedostanu žádné negativní hodnocení, tím pádem je to dobrovolné, a když je to dobrovolné, tak já to dělat nebudu. A když ten učitel má nakázáno netrestat, tak mu nezbude než pokrčit rameny. Ale co si budeme povídat, jsou určité předměty, které se bez domácích úkolů neobejdou. Bez toho procvičování v tom klidu, v tom domácím prostředí to prostě nejde - jazyky, matematika. Prostě jsou předměty, které se bez domácích úkolů neobejdou. A zase tady mluvíme o té přípravě do života. I v dospěláckém životě mám nějaké zaměstnání a můj šéf mi nařídí udělat něco, na co má právo, protože mě platí, mně se to úplně nechce udělat, ale musím udělat. A představte si, ten šéf mi ještě dá konkrétní termín: do pátku do tří hodin to budu mít na stole. Vždyť to je přesně ta příprava na té základní škole, připravovat ty jednoduché domácí úkoly. A v okamžiku, kdy ty děti nebudou takhle vytrénované, tak budeme mít generaci takových těch samolibých hejsků, kteří tomu šéfovi řeknou, tak to prostě dělat nechci, tak já to dělat nebudu. Zedník si vezme peníze za to, že postaví zeď, a pak si řekne, mně se nechce vstávat, tak prostě nevstanu. Prostě nechce se mi. Takže tam si myslím, že to je kontraproduktivní a těm dětem tyhle myšlenky, tenhle ten směr spíše do toho dospělého života ublíží, než že by jim pomohly. ***




Přihlásit/registrovat se do ISP