(20.10 hodin)
(pokračuje Mikuláš Bek)
Jsem si vědom napětí v rozpočtu, ale říkám zcela otevřeně, z mého pohledu není důvod pokračovat v personální expanzi regionálního školství. Všechna srovnání i studie mezinárodní a data České školní inspekce ukazují, že samozřejmě existuje horní hranice nebezpečí pro kvalitu - budou-li příliš velké třídy, tak samozřejmě to ohrožuje kvalitu výuky. Ale neplatí jednoduchá úměra, že čím méně dětí ve třídě, tím kvalitnější výuka směrem dolů. Existuje nějaká horní hranice toho intervalu, ale není z hlediska kvality výsledků vzdělávání rozhodující, jestli je ta skupina o osmi dětech, nebo o sedmi, ale z hlediska nákladovosti to samozřejmě může být rozdíl. Tak podle mého soudu hledejme nastavení těch stropů tak, abychom nejprve zbrzdili ten personální nárůst - uvědomme si, že 40 000 pracovníků, a z toho 35 000 pedagogických pracovníků za pět let jsou dvě vysoká školství. My jsme za pět let v regionálním školství postavili personálně z hlediska kapacit dvě vysoká školství nová.
Já nechci žádný návrat do té doby předtím. Nikoho nechceme propouštět, ale podle mého názoru je zcela rozumné udělat to, že zbrzdíme a postupně zastropujeme ten nárůst, protože populační vlna, která prochází teď naším školstvím, je poměrně krátká, týká se několika ročníků, které prošly prvním stupněm škol, posunuly se na druhý stupeň a teď jsou někde na rozhraní druhého stupně základních škol a středních škol, už se projevily ty nárůsty v prvních ročnících středních škol, ale celková kapacita personální našeho regionálního školství je podle všech dat, která máme, na mezinárodně obvyklé úrovni, u středního školství o něco nižší, u regionálního školství je ta zátěž jednoho učitele počtem dětí trochu vyšší, ale v zásadě ten systém je v tuhle chvíli s to kvalitně obsluhovat počet dětí, které se v něm budou střednědobě pohybovat. Proto je potřeba hledat cestu k vhodné a citlivé regulaci jak normativního financování pedagogů, tak třeba asistentů pedagoga.
Je připravena změna, která by parametrizovala financování asistentů pedagoga. Mnozí z vás vědí, že financování asistentů pedagoga od roku 2016 bylo nastaveno tak, že nemá žádný strop, že ty výdaje rostou, a rostou nikoliv lineárně, ale mnohem rychleji, a je nezbytné najít politickou shodu o tom, že stanovíme nějakou brzdu, která systému dá dlouhodobou udržitelnost. Samozřejmě v dobách, kdy ekonomika roste a je možné financovat větší expanzi, by ta politika mohla být uvolněnější, ve chvílích, kdy ekonomika stagnuje, je třeba hledat cesty k efektivitě. Jsem přesvědčený o tom, že efektivita a kvalita ve vzdělání se nevylučují, že efektivita je spíš podmínkou dlouhodobé kvality.
Nehrozí tady žádné škrtání, rušení učitelských pozic. Podle mého soudu je velmi pravděpodobné, že při rozpisu rozpočtu potom pro jednotlivé školy se ukáže, že dojde k určité úspoře u nepedagogické práce, ale podle mého odhadu maximálně ve výši těch pozic, které v tuto chvíli víme, že obsazeny nejsou. Já vím, že ta místa jsou využívána řediteli k financování jiných pozic, to je podivnost našeho systému, ale hledejme v tom nějaký pořádek. To, aby stát dlouhodobě platil místa, která nejsou obsazena, je zvláštní. To tedy hledejme raději cestu k tomu, jak nastavit platy těch lidí tak, aby nemuselo docházet k těmhletěm zvláštnostem.
A musím říci, že i za minulé vlády došlo k redukci nepedagogických pozic. Mezi lety 2020 a 2021 jich ubylo 6 500 v systému. To je prostě prostor, který si žádá politickou pozornost, žádá si podle mě širší politickou shodu, protože financování nepedagogických pozic ve školách z pozice státu normativním způsobem nevede k velké efektivitě. Já jsem rozhodně příznivcem toho, abychom vedli politickou širokou debatu o tom, za jakých podmínek by měli převzít financování těchto pozic zřizovatelé - to není otázkou příštího roku, ale myslím si, že tady se ukazuje v té diskusi vážný problém, kdy významná část škol dnes outsourcuje tyhle role, přenáší je na soukromé dodavatele, platí vlastně potom tuhle službu z peněz svých zřizovatelů. Některé školy zajišťují tu činnost efektivně díky třeba tomu, že zřizovatel vaří v kuchyních pro více svých škol. A pak jsou případy velkého plýtvání, kde i prostě malé školy a mateřské školy vedle sebe nesdílí kapacity v téhle oblasti a stát normativním financováním není s to nastavit skutečně efektivní model. Já jsem rozhodně na straně toho, abychom za férové dohody s kraji, obcemi dosáhli toho, že budou moci převzít samozřejmě s dohodou o dopadech do rozpočtového určení daní. Ale to jsou věci, které se týkají spíš dalšího výhledu od roku 2025.
V tuhle chvíli je rozpočet podle mého soudu s to zajistit kvalitní fungování škol s obtížemi, které jsou z velké části dány legislativním rámcem, který je velmi rigidní. Je ještě třeba, abychom všichni věděli to, že na straně přípravy rozpočtu je ten rámec velmi rigidní, ale potom na straně škol existuje velká volnost zacházení s těmi prostředky. Tak to je už dlouhou dobu a nic se na tom v příštím roce nezmění, takže je tady samozřejmě prostor pro jak zřizovatele, tak ředitele těch škol k určitému manévrování. Já budu usilovat o to, abychom efektivně využili těch prostředků, které teď v rozpočtu nejsou, jsou součástí vládní dohody. Já vím, že vás to nemusí zajímat, když to tam nevidíte, ale já mám jasnou politickou garanci svých koaličních partnerů, že tyhle prostředky využijeme k nastartování přizpůsobování se jak regionálního školství, tak vysokého školství změnám, které budeme zavádět, a podle mého soudu jsou to změny, které jsou z hlediska dlouhodobé udržitelnosti systému žádoucí a potřebné, protože ať bude vládnout za dva roky kdokoliv, představa, že donekonečna bude růst personál regionálního školství tímto tempem, není racionální. Prostě není k tomu důvod. Jsme na skoro 300 000 zaměstnancích placených státem a představa, že to bude za pět let dalších 400 000 nebo kolik, podle mě není rozumná. Tempo růstu bylo mnohem větší v posledních pěti letech a týká se to obou vlád, té předchozí i této. Bylo vyšší než nárůsty dětí v systému výrazně z hlediska nějaké proporce. Tak hledejme nastavení, které nám umožní zajistit kvalitní výuku ve školách, které zároveň z hlediska veřejných financí bude udržitelné a bude odolné vůči tomu, že nepochybně v budoucnu bude docházet ke střídání období ekonomického růstu a stagnace v lepším případě, ne-li poklesu. Zažili jsme to před těmi čtrnácti nebo třinácti lety, nepochybně takové chvíle přijdou, a hledejme nastavení regulačního rámce tak, aby vzdělávací systém byl odolný i vůči takovým situacím, protože se prostě nepochybně vrátí. ***
