(13.30 hodin)
(pokračuje Tomio Okamura)
K tématu předčasných důchodů a údajné nutnosti zásadních změn v jejich nastavení z hlediska rozpočtových dopadů ještě doplním jedno velice důležité a zásadní vyjádření tiskového mluvčího Ministerstva práce a sociálních věcí Jakuba Augusty z počátku dubna letošního roku. Vyjádření, které bohužel zapadlo. A jde, možná kouzlem nechtěného, o argument nikoliv na podporu vládního postupu, ale o argument ve prospěch přístupu SPD k této problematice. Dle tohoto vyjádření ministerstva totiž - cituji: "Trvalé snížení a krácení důchodů u předčasných penzistů v současné podobě pokrývá náklady, které tito důchodci pro stát představují. Například v únoru 2023 bylo vyplaceno celkem 684 000 starobních důchodů, které byly trvale kráceny, protože byly přiznány před dosažením důchodového věku. Z pohledu dopadů do rozpočtových výdajů představují ti, kteří odešli do starobního důchodu předčasně a zatím nedosáhli důchodového věku, dodatečné náklady cca 800 milionů korun měsíčně. Na druhou stranu u těch, kdo již důchodového věku dosáhli, jsou v důsledku krácení předčasných důchodů výdaje nižší, než kdyby odešli až při dosažení důchodového věku. Tato úspora je přitom přibližně dvakrát vyšší než náklady na důchody vyplácené před dosažením důchodového věku a kompenzuje i potenciální ztracené odvody na sociálním pojištění, které by jinak osoby v předčasném důchodu do dosažení důchodového věku odváděly, pokud by do předčasného důchodu neodešly". Konec citace tiskového mluvčího Ministerstva práce a sociálních věcí Jakuba Augusty z počátku dubna letošního roku.
Jde tedy o jasné přiznání toho, že předčasné důchody, a to ani v době, kdy o ně žádá vysoce nadprůměrný počet osob oproti předchozím letům, nepředstavují pro náš stát z hlediska rozpočtové bilance žádný problém. Naopak, stát tím z dlouhodobého hlediska ještě ušetří a sám to přiznává. Takže změna v jejich nastavení naprosto nutná není a jde jen o jeden střípek z mozaiky vládních kroků směřujících proti celoživotně poctivě pracujícím občanům.
To samé platí o vládním záměru na snižování budoucích valorizací důchodů. To je pro nás nepřijatelné principiálně, sociálně i hodnotově. Spravedlivý mechanismus řádných i mimořádných valorizací je totiž jedním ze základních rysů a charakteristik podstaty průběžného penzijního systému, jelikož dlouhodobé nastavení a neměnnost podoby jeho klíčových jsou i určitou formou dlouhodobé společenské smlouvy. Jakýkoliv odklon od platných pravidel v důchodové oblasti, který má podobu okrádání důchodců, pak podrývá důvěru občanů v penzijní systém jako takový, a tím i jeho motivační roli, včetně ochoty občanů odvádět důchodové pojištění. Tohoto jevu jsme právě vinou Fialovy vlády svědky v přímém přenosu. A právě toto nejvíce ohrožuje stabilitu našeho důchodového systému a působí to jak proti jeho ekonomické efektivnosti, tak i proti samotným základům přirozené společenské a mezigenerační sounáležitosti.
Když hovoříme o vládních návrzích na změny v systému valorizací důchodů, tedy v překladu o vládních plánech na jejich výrazné a trvalé snížení, a tedy o plánech na trvalé snížení důchodů, což vláda plánuje u nových důchodů od roku 2026 ještě prohloubit tím, že jejich budoucí výpočet se stane nevýhodnějším, než je ten současný, tak musíme také nahlas, velmi nahlas říci, že důchod není přece žádnou řadovou sociální dávkou, natož žádným milodarem od státu. Naopak, je to pojistné plnění svého druhu, které si jeho příjemci za desítky let velmi tvrdě odpracovali a předplatili. A žádná vláda, ani ta současná, nemá právo jeho podmínky měnit v průběhu hry a toto plnění snižovat, a vylepšovat si tak na úkor důchodců katastrofální rozpočtový schodek a státní dluh, který není zaviněn důchodci, ale z největší části právě diletantismem Fialovy vlády.
Prognóza vývoje a udržitelnosti našeho důchodového systému, stejně tak jeho budoucí nastavení a všechny případné změny, musí být zásadní otázkou politické debaty současnosti. Ale debaty odborné, věcné a férové, kde budeme řešit záležitosti a problémy skutečně podstatné a říkat pravdu sobě a hlavně občanům. Proto musíme i říci, že největší zátěži bude náš penzijní systém vystaven zhruba v letech 2035 až 2055, kdy se během deseti let zvýší podíl osob ve věku nad 65 let zhruba ze 2 na 3 miliony osob, tedy tempem 100 000 nových důchodců ročně. Pak se z hlediska stability průběžného systému situace zase začne významně zlepšovat, a to i při setrvalém demografickém vývoji, který není ideální, a my v SPD usilujeme o jeho změnu prostřednictvím efektivní prorodinné politiky a podpory porodnosti v pracujících rodinách. I to je potřeba v debatách o českém důchodovém systému a jeho možných změnách na rovinu říkat a nestrašit občany tím, že nebude na důchody, že jsme odsouzeni k trvalému prohlubování deficitu důchodového účtu. Není to pravda. A je to i naprostá rezignace na jakoukoliv aktivní ekonomickou, hospodářskou, fiskální a rozpočtovou politiku a odpovědnost ze strany státu, respektive vlády. Jakékoliv vlády.
Nejsme ani odsouzeni k jedinému možnému řešení ohledně parametrických změn v důchodovém systému, kterým je v podání politiků vládní koalice zvyšování hranice věku pro nárok na odchod do starobního důchodu. Není tomu tak. Administrativní a nucené prodlužování doby odchodu do důchodu i podle mnoha ekonomů a expertů na důchodovou reformu nejen že nic neřeší, ale hlavně současně v podstatě likviduje možnost postupně zavést systém účinných motivací k prodloužení doby dalšího - dobrovolného, s důrazem na toto slovo - výdělečného uplatnění seniorů, což je ekonomicky z pohledu zvyšování příjmů státního rozpočtu skrze výběr důchodového pojištění řádově mnohem výhodnější postup než mechanické a kontraproduktivní zvyšování věku odchodu do důchodu od stolu.
Odborně se podpoře dobrovolné práce v důchodovém věku říká postgraduální důchodový bonus. A my bychom jej realizovali například tak, že bychom dobrovolně pracujícím seniorům odpustili daň z příjmu a významně bychom jim současně zvýšili koeficient, který jim každoročně zvedne výměr jejich důchodu tak, aby to působilo silně motivačně. Když v SPD hovoříme o reformě důchodového systému, nemáme na mysli totální změnu jeho architektury od průběžného systému k fondovému, tedy k povinnému spoření na důchod v soukromých penzijních fondech, to naopak zcela jasně odmítáme. Jak jsem již řekl úvodem, máme na mysli komplexní reformu. V souvislosti s nastavením důchodového systému je dobré neustále zdůrazňovat, že takzvaný důchodový účet nebo důchodový fond je tvořen příspěvky těch, kdo platí důchodové pojištění ve výši, kterou stanoví příslušný zákon. Lidé si tyto příspěvky platí v dobré víře s tím, že někdy v budoucnu budou moci své prostředky, které do systému vložili, čerpat. Politici, ani ti ze současné asociální vlády, proto nemají žádný bianko šek, aby si s důchody dělali, co se jim momentálně zlíbí.
Zdůrazněme i onen pojistný moment, byť důchodové pojištění není stoprocentním pojištěním komerčního typu a nese v sobě částečně i rysy daně. Na případě pojištění platí, že se pojišťujeme pro případ, že nastane nějaká pojistná událost. V případě důchodu je pojistnou událostí odchod do důchodu, respektive příchod stáří a omezené možnosti nebo nemožnosti pracovat a pořizovat si obživu pouze prací. V každém pojištění je to tak, že ono plnění z pojištění vždycky do značné míry závisí na tom, kolik si na toto pojištění platíme. Naše odškodnění, respektive pojistná událost, v tomto případě odchod do důchodu, pak závisí právě na výši pojistného, které platíme. ***
