(23.00 hodin)
Poslankyně Lenka Knechtová: Vážený pane předsedající, děkuji za slovo. Vážené kolegyně, vážení kolegové, vážený pane ministře, vážený pane premiére, česká politika je místo programových střetů nesena negativními emocemi. Máme za sebou deset let antizemana a antibabiš už trvá přibližně šest let, a jak bylo vidět i na dnešním jednání schůze, viditelně tato debata ještě vydrží.
Tomáš Garrigue Masaryk řekl, že rozhořčení není program, a co to znamená, prožíváme právě teď. V zemi vládne koalice pěti stran, kterou dokázal spojit pouze strach z Andreje Babiše a nenávist k němu, která se zdá být skoro až archetypální. Zásadním problémem tohoto negativního ideou tvořeného slepence je fakt, že z pohledu pozitivního programu je téměř nespojuje vůbec nic.
Druhým problémem této vlády je pak fakt, že to, co by se možná přehlédlo v dobách klidných, spokojených a tučných, je až příliš viditelné v této turbulentní době, kdy řešíme státní finance a kdy se Evropa pere s krizí, a to jak na úrovni energetické, bezpečnostní, má problémy s inflací a v konečném důsledku i s ekonomickou recesí.
Problémem tohoto vládního uskupení je především to, že se pokouší vládnout silou a s pocitem 108 hlasů a snaží se prosadit cokoliv. Fakticky ústavní lapsus vláda předvedla, když připravila aktualizované programové prohlášení, ale neobtěžovala se s ním dostavit do Sněmovny a znovu požádat o důvěru. Vláda je přitom jednoznačně zodpovědná Sněmovně a Sněmovna vládu posuzuje primárně podle programového prohlášení, na jehož základě má důvěru. Pokud tedy chce Sněmovna a vlastně i občan posuzovat vládu, je třeba vycházet z programového prohlášení, na základě něhož vláda důvěru dostala a vládne. Připravené a upravené programové prohlášení, které nedorazilo do Sněmovny, má vlastně hodnotu nezávazného slohového cvičení, které se týká pouze usnesení vlády.
Je objektivním faktem, že už čtvrtým rokem je státní rozpočet zatížen enormními mimořádnými výdaji - covidová opatření, tlumení sociálních dopadů energetické krize, náklady spojené s válkou na Ukrajině. To je kontinuální zátěž především na veřejné finance. V důsledku toho stojí vláda před nebývalým schodkem státního rozpočtu, jehož řešení komplikuje krize, která se dotkla v současné době i důchodového systému.
Pokud by na vládě podílející se strany měly podobné pozitivní programy, mohly by se opřít o společná ideová východiska a problém tak nějak společně vyřešit koncepčně. S koncepcí takového řešení by se potom dalo souhlasit, nebo nesouhlasit. Ale to, co máme momentálně na stole, budí spíš všeobecné rozpaky. Vláda předložila občanům záchranný balíček, který se pokouší vyvolat dojem, že zachraňuje ekonomiku. Nezachraňuje, zachraňuje pouze státní rozpočet, a to způsobem, který jednoznačně bude mít na naši ekonomiku negativní dopady. Navýšení daní spojené s destabilizací systému DPH mít kladný dopad na ekonomiku naší země z podstaty věci mít ani nemůže. Řešení, o které se vláda pokouší, má jen jednu jednotící ideu, a tou je sehnat peníze do státního rozpočtu ber, kde ber.
Kde brát? Vláda, která se snažíte každou cenu sehnat peníze, má dvě možnosti. Může přitlačit na daně, nebo může provést inventuru toho, co dělá stát, a položit si otázku, jestli toho stát nakonec nedělá moc, případně v jaké kvalitě, a jestli to dělá efektivně. Klíčovou otázkou je, jak poměřovat efektivitu. Našinec by očekával, že klíčovým zdrojem peněz budou úspory, které vzniknou tím, že zmenšíme stát, ale zatím to tak momentálně nevypadá. Nikdo není překvapen tím, že má Česká republika půl milionu státních zaměstnanců při necelých šesti milionech ekonomicky aktivních občanů. Zajímavé je, že vláda má audit státních orgánů přímo v programovém prohlášení. Kdo viděl seriál Jistě, pane ministře, ovšem lehce pochopí, proč k žádnému auditu ani zázrakem nedochází.
Jediná část vládního záchranného balíčku, která v sobě něco pravicového má, je záměr ořezat dotace. Ořezání dotací je jistě chvályhodný záměr, neb dotace deformují trh, podlamují konkurenceschopnost a v neposlední řadě vytváří i korupční prostředí. Až potud je to dobré, ale na potlesk je ještě brzy. Zásadní problém se totiž jmenuje Evropská unie. A u těch zemědělců by mohl být zásadní zádrhel. Vláda chce snížit zemědělské dotace o 10 miliard korun. Pokud bychom se nacházeli ve standardním tržním prostředí, pak by bylo všechno v pořádku. My jsme ale obklopeni zeměmi Evropské unie, které své zemědělství masivně dotují, jsme dovozcem těchto dotovaných produktů a tento dovoz bude bohužel stoupat. Pokud nebudeme své zemědělství dotovat obdobně masivně, staneme se konkurenceneschopnými.
Specifickou kapitolou vládního balíčku jsou daně, a především trendy, které otvírají. Primární otázkou je, proč vláda sahá do DPH. Přechod ze tří sazeb vlastně na tři sazby povede dle vládní prognózy ke snížení daňového výnosu. Prohlášení, že tím bude vláda bojovat s inflací, sice teoreticky dává smysl, ale fakticky je částka 6,3 miliardy v možném inflačním dopadu zcela zanedbatelná. Jisté je, že stávající systém DPH je zaběhnutý a usazený a jeho změna na nějakou dobu přinese spíš chaos a nejistotu.
Zvyšují se spotřební daně. U těch je vždy otázkou, kde je jejich únosný strop pro občany. Pokud u komodit typu benzin dělá tradičně spotřební daň plus DPH víc než vlastní cena komodity, je to přinejmenším zarážející. Na stávající vlně zvyšování spotřebních daní je ale zarážející především rétorika, kterou ji vláda provází. Vláda hlásá, že zvýší daně z neřestí. Dnes je to tabák, alkohol, sázky, otázka ovšem je, co nám vláda za neřest označí příště. Sladké nápoje, tučné maso? Až komické je, že vláda opakovaně zdůvodňuje jednotlivá navýšení tím, že to i ono je v průměru Evropské unie vyšší než v Česku. Tak to je vládní ozdravný plán pro veřejné finance Česko ve formě. To, že je Česká republika v míře přerozdělování pod průměrem Evropské unie, to jistě nelze považovat za nedostatek. Kromě toho by vláda měla daňové zatížení občanů vždy srovnávat s okolním světem v porovnání přes paritu kupní síly. Proč je to koncepčně špatně? Z ekonomické krize vede jediná cesta, a tou je aktivita soukromého sektoru. Ten je jediný, který vytváří přidanou hodnotu. Vláda zvýšením všech typů daní - přímých, nepřímých, fyzické osoby, právnické osoby - podřezává schopnost této produktivní části společnosti. Žádné řešení, v němž jde primárně o to, dostat více peněz do systému, nemůže vzejít od státu, protože ten z definice produktivní není. Stát vytváří přidanou hodnotu pouze jen tím, že přerozděluje peníze vzniklé v soukromém sektoru. Něco tak nesmyslného, jako takzvaná válečná daň, rovněž systémově nemůže fungovat. Koncepční by jistě bylo, kdyby vláda místo válečné daně provedla revizi energetické politiky, ta se ale řeší centrálně na úrovni Evropské unie a poslední zprávy říkají, že to jde ztuha. Ale i kdyby nešlo, výsledkem bude něco, co bude v lepším případě vyhovovat velkým evropským zemím, jako je Francie nebo Německo, a v horším vůbec nikomu.
Na závěr zůstává otázkou příprava daňového balíčku z odborného hlediska. Kde je úvodní analýza, která by představila a zhodnotila dopady na inflaci, na jednotlivé skupiny domácností a na firmy, a plus, co dělá Ministerstvo financí pro lepší výběr daní? Proto se připojuji k návrhu na vrácení k dopracování. Děkuji. ***
