Prostě svoboda slova podle vlády platí jen pro jimi povolená slova. Svoboda projevu je fajn, ale co takhle svoboda po projevu? A to už se také děje. Samotná zpráva o extremismu Ministerstva vnitra, což samo o sobě je pochybný nástroj v demokratickém státě, neřkuli tehdy, je-li zneužíván k ostrakizaci politické a názorové opozice, přiznává, že v současné době za veřejné, verbálně projevené názory je trestně stíháno více než 70 osob, nehledě na četné profesní a existenční ostrakizace, šikany, a jak se říká česky, buzerace, což vidíme na aktuálním případu odstraňování děkana Miroslava Ševčíka z Národohospodářské fakulty Vysoké školy ekonomické za hranou zákona, morálky, etiky i akademických svobod pouze proto, že se ve svém volném čase zastal člověka napadeného policistou na povolené protivládní demonstraci. A to je něco dost děsivého.

Na závěr si dovolím odcitovat několik výstupů z velmi zajímavého nedávného průzkumu agentury SANEP - Svoboda projevu a nové formy cenzury. Tento průzkum byl proveden letos v únoru na vybrané skupině reprezentativního vzorku 3 256 dotázaných, přičemž celkově se tohoto průzkumu zúčastnilo v rámci panelu registrovaných uživatelů 27 862 dotázaných, takže jde skutečně o vypovídající obraz názorů veřejnosti.

Více než polovina Čechů se podle tohoto průzkumu bojí otevřeně vyjádřit své názory a má pocit, že se vrací cenzura. To je 33 let po listopadu 1989, který se nesl i ve znamení návratu k lidským právům a svobodám včetně svobody projevu, katastrofální a alarmující výsledek. Mezi nejčastější důvody strachu z otevřeného vyjadřování respondentů patří obava z výpovědi či diskriminace v práci, šikana na internetu a narušení vztahů s přáteli a s kolegy. Více než dvě třetiny dotázaných se domnívají, že nepravdivé informace šíří především vládní politici. Téměř 60 % zařadilo mezi šiřitele dezinformací veřejnoprávní média. Dotazovaní občané se nejvíce bojí veřejně a otevřeně vyjadřovat k migraci, covidu, k otázkám pohlaví, genderu, LGBT+ a manželství. Kam jsme se to dostali po těch 33 letech? Lidé se bojí nejčastěji vyjadřovat k migraci a covidovým otázkám, jak už jsem řekl, a je častá obava právě o to, co se bude dít, když vyjádří svůj názor. Výsledky průzkumu rovněž naznačují rozpor mezi názorem veřejnosti a kroky, které podniká současná Fialova vláda v oblasti omezování svobody projevu a cenzury. A to samé platí i o eurounijní jourovské cenzurní legislativě.

Průzkum současně průkazně vypovídá o tom, že svoboda projevu představuje pro českou společnost jeden z nejdůležitějších prvků demokracie, což je povzbudivé. Tři pětiny respondentů uvedly, že se již s nějakou formou cenzury setkaly. Jde povětšinou o blokování či mazání profilů, příspěvků a dalších služeb na sociálních sítích, omezování dosahu příspěvků a podobně - já osobně mám stejné zkušenosti - z čehož vyplývá, že takzvaná digitální cenzura je opravdu velmi reálným problémem a že vedle stále drzejších státních, respektive vládních zásahů do svobody projevu zde existuje její silné omezování i ze strany privátních soukromých subjektů v čele s velkými digitálními platformami, které v naší zemi generují obrovské zisky - a mimochodem neodvádějí žádné daně.

Více než dvě třetiny občanů se tedy domnívají, že hlavním šiřitelem dezinformací v naší zemi je vláda Petra Fialy. A je na tom mnoho pravdy, stačí si pustit předvolební i nedávné výroky vládních představitelů o tom například, že v žádném případě nikdy nezvýší daně.

Dámy a pánové, navrhuji zařadit tento bod pro jeho závažnost jako první bod programu této schůze.

Rád bych navrhl další bod na program, a to zařadit sněmovní tisk číslo 13, což je návrh skupiny poslanců SPD na úpravu zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. Konkrétně se jedná o zákaz propagace a šíření nenávistných ideologií - nejenom hnutí, jak je tomu nyní, což je náš dluh směrem k odstranění nedostatků platné podoby a úpravy zákona, která neřeší otázku veřejného šíření ideologií propagujících nenávist ke skupinám osob na základě jejich rasy, pohlaví, víry, národnosti či jiných společných charakteristik. Je proto načase napravit tento nedostatek a do znění zákona doplnit za termín "hnutí" dvě slova - "anebo ideologií".

To je novela zákona, na kterou čekáme už čtvrtý rok. Nejde totiž ani zdaleka pouze o nyní známé nenávistné a nepřátelské ideologie, které již reálně existují, ale i o takové ideologie, které jsou méně známé, o kterých možná ještě prakticky nevíme, o ideologie, které k nám mohou být importovány v budoucnosti zvenčí, anebo o takové ideologie, které mohou teprve samy vzniknout, ať již se budou ukrývat pod nejrůznějšími sofistikovanými -ismy. Dejme proto naší policii, státnímu zastupitelství i soudům účinný nástroj k tomu, aby se mohli s šiřiteli nenávistných ideologií vypořádat podle práva nejenom nyní, ale i v budoucnosti. Dejme takovým šiřitelům nenávistných ideologií jasný signál, že zde u nás narazí na zákon a jako s takovými s nimi bude i jednáno podle tohoto zákona. Je to náš závazek vůči občanům v tomto ohledu, že budeme dbát na bezpečnost této země a jejich občanů. Protože pokud některá ideologie vyzývá k nenávisti, musíme se mít před ní na pozoru a musíme mít účinný zákon, který nám umožní včas se jí postavit. Zdaleka tedy nejde jen o selektivní postihování islámu, jak je nám občas podsouváno, jakkoliv islám mezi tyto nenávistné a nebezpečné ideologie můžeme zařadit. Patří mezi ně stejně jako třeba nacismus, jako další ideologie vyzývající k násilí a nenávisti k určitým skupinám osob. Islám totiž není pouze náboženství, jde o velmi komplexní ideologii, která řeší do nejmenších detailů i osobní život muslimů, jejich vztah k nevěřícím, k ženám a podobně a která obsahuje i metodiku expanze do nemuslimských zemí formou jejich následné islamizace.

Tato doktrína dobývání Západu se v poslední době označuje jako politický islám podle konceptu imáma Chomejního. Připomeňme zde jedno nařízení, které se táhne celým islámským učením - nepřizpůsobení se prostředí ani hostitelské zemi, neintegrování se, přesvědčení o nadřazenosti muslimů nad bezvěrci a jinověrci, takzvanými káfiry. Dále je zde i povinnost islamizace neislámských zemí, jejich ovládnutí s využitím všech nástrojů, prostředků a v jejich očích i všech slabostí demokracie. Je rozdíl mezi vzletnými a krásnými slovy některých takzvaných islamologů o přínosu islámu pro kulturu a Evropu a krutou realitou, kterou vidíme nejenom na Středním východě a v severní Africe, v islámských zemích rozervaných občanskými válkami, ale také v západní Evropě. Ta se nyní nachází v sevření bezvýchodné situace mezi brutálním násilím, terorem vyvolaným hromadnou ilegální islámskou migrací a politickou korektností. Poučme se z chyb našich sousedů a neochraňujme ty, kdo nás chtějí zničit.

Tento bod samozřejmě je v přímé souvislosti i s bodem o migrační smlouvě, o které se jednalo tady před chvílí. Všechno to na sebe navazuje. Nestojí přece tolik námahy podívat se, jak vypadá situace v zemích na západ od nás, kde islamisté poznenáhlu v určitých oblastech přebírají moc, kde vznikají muslimské enklávy pod nadvládou práva šaría, jeho vymahačů a vykonavatelů, a tam, kam se původní obyvatelé obávají chodit. Vidíme zde toleranci mladistvých manželek, což je u nás charakterizováno jako otevřená pedofilie, dokonce mnohoženství, nemluvě o toleranci násilí na ženách, například v podobě manželského znásilňování nezletilých manželek. Takže otázkou je, jak dlouho a jak daleko chce ještě západní Evropa ustupovat a jestli má vůbec kam couvat. A má k tomu právo a souhlas svých občanů? Když jenom v Německu mají muslimské organizace 7 % v parlamentu?

Myslíte si, že zde v české kotlině jsme opravdu bezpečí? I my Češi přece máme i své oběti islámských teroristů. Byli to skuteční lidé, naši spoluobčané, měli své rodiny, životy a sny a zemřeli kvůli nenávistné ideologii islámu, a zaslouží si proto, abych vám přečetl jejich jména, aby věděli oni i jejich pozůstalí, že jsme na ně nezapomněli: Petr Kořán, zavražděn muslimským útočníkem 24. července 2005 v egyptském Šarm aš-Šajchu. Ivo Žďárek, diplomat a velvyslanec, zavražděn při teroristickém útoku islamistů v Islámábádu 20. září 2008. Pavel Hrůza, zavražděn Islámským státem v Libyi, přesné datum není známo, bylo to v roce 2016. Naďa Čižmárová, zavražděna islámským teroristou při útoku kamionem v Berlíně na vánočních trzích 19. prosince 2016. Lenka Civínová, ubodána islámským teroristou 14. července 2017 v egyptské Hurghadě. ***