Už dneska je tedy v § 4a odst. 2 zákona o střetu zájmů stanoveno, že veřejný funkcionář uvedený v § 2 odst. 1 má splnit povinnost stanovenou v § 4a téhož zákona bez zbytečného odkladu poté, co začal vykonávat funkci, nejpozději však do 60 dnů ode dne zahájení výkonu funkce. Stejně tak je konstruováno přechodné ustanovení uvedené v bodě 2 navrhované novely, obsažené v předkládaném pozměňovacím návrhu. Předmětné ustanovení již dnes bere v potaz individuální složitost konkrétních majetkových převodů, kdy zároveň stanovuje, že není-li z důvodů nezávislých na vůli veřejného funkcionáře možné dodržet lhůtu 60 dnů stanovenou v § 4a odst. 2, veřejný funkcionář o této skutečnosti v dané lhůtě informuje ÚDHPSH a provede současně všechna potřebná opatření směřující ke splnění zákonné povinnosti. Podtrhuji - všechna potřebná opatření. Není to tak, že by stačilo udělat jedno opatření, a tím by byl ten veřejný funkcionář z obliga. Skutečně musí učinit všechna opatření, která jsou, která mají za následek to, co je v zákoně uvedeno.

Nově navrhované znění § 19h odst. 2 zákona o sdružování v politických stranách a politických hnutích tak stanovuje běh delší 60denní lhůty jen pro ty případy, kdy veřejný funkcionář neučinil opatření směřující ke splnění povinnosti v § 4a zákona o střetu zájmů a ÚDHPSH o tom neinformoval tak, jak předpokládá výše uvedené ustanovení. Až poté dojde k aplikaci další 60denní lhůty podle navrhovaného znění § 19h odst. 2. Ve výsledku tak bude mít veřejný funkcionář nejméně 120 dní ke splnění povinnosti uvedené v § 4a odst. 1 zákona o střetu zájmů. Protože samozřejmě může tam být i nějaká doba na to, než je vydána lhůta pro správní řízení a tak dále. S ohledem na uvedené se domníváme, že taková lhůta je pro splnění povinnosti dostatečná.

Pokud jde o ten dotaz, jaký je ústřední správní úřad, se kterým může ÚDHPSH svou činnost koordinovat, od kterého je oprávněn si vyžádat stanovisko, tak je to Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, neboť tam dochází k tomu, že ta má samozřejmě působnost pro oblast rozhlasového a televizního vysílání.

Čtvrtá připomínka, zrušení § 14hb odst. 1 - vyslovení neplatnosti převodu na osobu blízkou či osobu jednající ve shodě a zvážení jiného právního procesu podle zákona číslo 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních.

Tak teď to bude trošku delší. Navržená úprava nezavádí žádné zvláštní řízení soudní, a proto je správné, že nedochází k novelizaci zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízení soudních. Vyslovení neplatnosti právního jednání představuje klasickou civilněprávní věc, jejíž předmět spadá do oblasti občanského soudního řízení, a tudíž i do oblasti civilních soudů. Ustanovení základní zakládá aktivní legitimaci úřadu vystupovat žalobou proti právnímu vztahu, jehož není stranou, a naopak nezavádí speciální druh řízení. Jde o zcela obdobnou úpravu, jaká je již dnes obsažena v § 42 zákona o státním zastupitelství, který umožňuje státnímu zástupci podat návrh na zahájení občanského soudního řízení o neplatnost smlouvy o převodu vlastnictví v případech, kdy při jejím uzavírání nebyla respektována ustanovení omezující volnost jejích účastníků. V zásadě půjde o rozhodování právní věci, která vyplývá z poměru soukromého práva, byť navrhovatelem bude orgán veřejné moci - správní úřad. Podle § 7 odst. 3 zákona 99/1963, občanského soudního řádu, navíc platí, že soudy projednávají a rozhodují jiné věci v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon, přičemž takovým zákonem může být i zákon o sdružování v politických stranách a politických hnutích. Nejde a nemůže tedy jít o nepřímou novelu občanského soudního řádu, když s obdobným postupem v § 7 výslovně počítá. Předpoklad pro postup v občanském soudním řízení je tak naplněn jak co do předmětu řízení, tak i do pravomoci soudu v dané věci rozhodovat.

Nyní k té připomínce, že to je přílepek, to tady už zaznělo. Velmi rád to odůvodním. Není to tak. V dané věci nelze hovořit o přílepku, respektive na danou věc nelze aplikovat závěry vyslovené Ústavním soudem v přílepkovém nálezu sp. zn. plénum Ústavního soudu 77/06. V uvedeném nálezu Ústavní soud argumentačně navázal na výše uvedené nosné důvody odůvodňování nálezu pléna Ústavního soudu 21/01 a dodal, že požadavek předvídatelnosti zákona jako součásti principu právního státu přestává být naplňován v okamžiku, kdy novelizace zákona je součástí jiného zákona ve formálním smyslu, jehož obsah s novelizovaným zákonem nijak nesouvisí.

V bodě 66 téhož nálezu pak Ústavní soud uvedl, že při hodnocení ústavnosti legislativní procedury přijetí ustanovení, které bylo do předlohy vneseno formou pozměňovacího návrhu, je rozhodující posoudit otázku, zda předmětný pozměňovací návrh jím skutečně v materiálním smyslu byl. To znamená posoudit, zda šlo o nepřípustnou extenzi při výkladu toho, co je pozměňovací návrh, a to za použití takzvaného pravidla úzkého vztahu. K testu úzkého vztahu se Ústavní soud vyjádřil v bodu 52 citovaného nálezu, když uvedl: Toto pravidlo vyjadřuje požadavek, podle kterého se pozměňovací návrh musí týkat téhož předmětu návrhu, který je v legislativním procesu právě projednáván. Je založeno na ideji, že Sněmovna smí v určitou dobu projednávat pouze jedinou věcně vymezenou materii. Jeho účelem je zabezpečit řádnou proceduru ve smyslu řádně informované a věcně připravené rozpravy a zabezpečit pružnost a efektivitu jednání Sněmovny.

Je-li vznesen pozměňovací návrh, který koliduje s tímto pravidlem, lze na tento fakt jiným členem Sněmovny upozornit. Na tom, kdo namítá, také leží důkazní břemeno prokazovat kolizi pozměňovacího návrhu s tímto pravidlem úzkého vztahu. Po vznesení námitky kolize s tímto pravidlem předsedající nejdříve posoudí povahu a účel ustanovení projednávaného návrhu zákona a poté vztah namítaného pozměňovacího návrhu k tomuto ustanovení.

Z tohoto pravidla vyplývá, že pozměňovací návrh se musí úzce vztahovat k účelu konkrétního ustanovení projednávaného návrhu zákona nebo jeho části. Tato podmínka je v daném případě naplněna, protože navržený zákon upravuje působnost Úřadu pro dohled nad hospodařením politických stran a hnutí a pozměňovací návrh tuto působnost rozšiřuje, tedy mezi návrhy je dán úzký vztah a je tím obsahově naplněno ustanovení § 63 odst. 1 zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, podle něhož může poslanec podávat k projednávané věci návrhy. Návrh zachovává akcesorický vztah k původnímu návrhu, který upravuje působnost ÚDHPSH dle nálezu Ústavního soudu ze dne 31. ledna 2008 sp. zn. plénum Ústavního soudu 24/07.

Ustanovení - teď pokračuji dál k další výhradě. To je samozřejmě výhrada, že nebyl dostatek času a tak dále na projednání. Ta v této situaci, kdy projednáváme obsahově velmi podobný nebo stejný návrh už tři roky, tak asi úplně není relevantní. Ustanovení, že soud nepřihlédne k neplatnosti i bez návrhu, lze uplatnit i v situaci, kdy předmětem soudního posouzení je jiný spor, jehož výsledek závisí na posouzení předběžné otázky vyžadující posouzení platnosti daného právního jednání. Smyslem daného ustanovení je zajistit, že i v takovém případě nastane sankční účinek navrhovaného zákona. Čili část toho zákona je konstruovaná tak, že některá jednání jsou přestupkem. Odpovídá tomu samozřejmě i sankční ustanovení zákona, kterým se postihuje ten přestupek, ale souběžně s tím se stanoví najisto speciální proces pro nápravu těch soukromoprávních účinků a k tomu jsou příslušné právě ty soudy, tak jak jsem o tom mluvil v té působnosti.

Pátá výhrada se týká zrušení § 19hb odst. 2. Nezruší-li správní orgán veřejnoprávní smlouvu o poskytnutí dotace, která byla uzavřena v rozporu se zákonem o střetu zájmů, úřad se může domáhat u správního orgánu příslušného rozhodovat spory z veřejnoprávních smluv jejího zrušení. Tak teď ta výhrada pokračuje. Dle zákona 150/2002 není úřad jako správní orgán oprávněn podat žalobu na jiný správní orgán, jejímž účelem by mohlo být zrušení již pravomocného rozhodnutí, jímž bylo ukončeno správní řízení, rozhodnutí o udělení dotace nebo investiční pobídky soukromému subjektu.

K této výhradě. V daném případě nejde o postup upravený zákonem č. 150/2002, soudní řád správní, ale o postup podle zákona 500/2004, správní řád, konkrétně podle jeho části páté upravující veřejnoprávní smlouvy. V souladu s obecnou subsidiaritou správního řádu je přípustné, aby speciální zákony stanovovaly odlišný postup od správního řádu, který to ostatně výslovně předpokládá hned ve svém § 1 odst. 2. ***