(12.30 hodin)
(pokračuje Jan Skopeček)
My se tedy vrátíme do obecné rozpravy, do které je v tuhle chvíli jako první přihlášen pan poslanec Munzar Vojtěch, který je nicméně omluven, takže paní poslankyně Jana Bačíková - také tady není, paní poslankyně Ochodnická Martina.
Ještě připomenu, že stanovisko vlády vám bylo doručeno jako sněmovní tisk 141/1.
A je v pořádku, že pan poslanec Bernard a pan poslanec Dufek zaujali místo u stolku zpravodajů. Budeme pokračovat v přerušené rozpravě. Paní poslankyně, máte slovo.
Poslankyně Martina Ochodnická: Já vám moc děkuji, pane místopředsedo. Vážené kolegyně, kolegové, pane ministře - pardon, teď jsem neviděla - málokdy zde mám potřebu se jakkoli vyjadřovat na mikrofon. Jako bývalá starostka se stále nemohu zbavit pocitu marnosti a jakési hry. Připadá mi, že jsme málo osobní, málo efektivní, málo myslíme na to, že bychom měli být především vzory.
Dnes jsem se ale rozhodla vystoupit právě proto, že předložená novela je mnohem osobnější a niternější než cokoli, co jsme tu dosud projednávali. Shoduji se tímto s kolegou, svým milým a váženým kolegou Karlem Haasem, který včera řekl, že nic důležitějšího jsme tu ještě pravděpodobně neřešili od počátku volebního období. Roky jsem to sledovala, myslím projednávání manželství pro všechny. Všechny dosavadní debaty jsem viděla a slyšela skrze obrazovku svého počítače, když jsem seděla buď ve své kanceláři, anebo doma. Byly mnohdy nechutné, byly degradující, byly odsuzující a byly nálepkující. Styděla jsem se mnohdy i za poslance, kterým jsem dala svůj hlas a které jsem si zvolila, protože ač respektuji jejich názor a názor kohokoli z vás, odsuzuji to, kam se v minulých debatách nechali zahnat a často i vyprovokovat.
Proto bych ve svém příspěvku chtěla především děkovat a vyslat vzkaz celé naší společnosti a všem, kteří nás dnes sledují a včera sledovali a při minulých příspěvcích sledovali, protože si myslím, že jsme vyhráli. Vyhráli jsme všichni, protože debata, která tu dosud probíhala, byla veskrze respektující, veskrze slušná, často velmi osobní, hledající kompromisy a řešení nebo minimálně je navrhující, a to je to nejdůležitější. V tuto chvíli mohu říci, že jsem pyšná, možná poprvé za ten rok a půl, co tu jsem, že jsem součástí této Sněmovny, a děkuji vám všem, kteří podpoříte posun do druhého čtení, protože věřím tomu, že poprvé a tentokrát se může podařit, že budeme debatovat, hledat řešení a nebudeme na sebe útočit a útočit na ty, kteří si nevybrali tu situaci, ve které jsou.
A ještě jedno velké poděkování, a tentokrát veskrze osobní, všem těm, kteří vystoupili ze své komfortní zóny a svěřili nám ať už své osobní, anebo příběhy blízkých, protože si myslím, že to je jeden z těch zásadních důvodů, proč se debata a diskuse, která tu probíhá, udržela v normách slušného chování, v normě toho, jak bychom chtěli a měli mezi sebou debatovat mnohem častěji. Děkuji vám všem a velmi si vážím toho, jak to dosud probíhalo, a doufám, že to zvládneme i nadále. Děkuji.
Místopředseda PSP Jan Skopeček: Bude pokračovat pan poslanec Salvetr.
Poslanec Rudolf Salvetr: Děkuji za slovo, pane předsedající. Vážené dámy, vážení pánové, já se budu držet klidné roviny a nechci tady rozviřovat reakcemi trošku bojovnou náladu, jak jsme ji tady viděli dva dny zpátky. Velmi pečlivě jsem poslouchal předkladatele této normy, a kdybych měl použít slova našeho bývalého nejvyššího představitele, tak bych řekl, že jen - několik teček - nemění své názory. A pak také to, co tu zaznělo z úst paní místopředsedkyně Richterové a pana ministra Rakušana, kteří zdůrazňovali: pojďme hledat nějaký kompromis v diskusi a k něčemu se dostaňme.
Já si dovolím připomenout anebo zmínit stav společnosti, naší společnosti, který tu je. On je nebo byl občas v těch příspěvcích líčen jako velmi nepřátelský k některým skupinám lidí, ale vždyť to tak není! Tato společnost už je dlouhé roky velmi liberální a já jsem skoro nechápal, proč to zmiňujeme. Alespoň když se potkáváme na ulici, koneckonců v profesních životech, v běžných životech, nikdo není ničím nálepkován. Tam, kde asi nějaký problém - nebo ne asi, ale určitě - je třeba v určitých právních otázkách a v postavení stejnopohlavních párů. Ale to, že je někdo jinak orientován, prostě v naší společnosti, české společnosti, nijak nálepkováno není.
Dlouho jsem si nebyl jist při vztahu a posuzování této záležitosti v tom, zda mají být děti svěřeny do péče stejnopohlavním párům. Měl jsem s tím skutečně velkou potíž, snad i ovlivněn svojí profesí pedagoga, kde velmi často, zejména před několika lety, bylo zmiňováno, že je důležité, aby děti viděly jak mužské, tak ženské vzory. A co si budeme říkat, sborovny našich škol prostě jsou feminizované a za každého učitele, který přišel a dokázal vnést jiný pohled na svět, jsme byli vděčni, pokud se jej podařilo do té naší sborovny dostat, a byl tam dobrým katalyzátorem. Musím říct, že ten můj pohled se začal měnit někdy před deseti, patnácti lety, kdy jsem absolvoval jeden z desítek lyžařských a vodáckých kurzů, tehdy z Vyššího Brodu. Na zájezd, který jsem po Vltavě vedl, přijeli dva Holanďané a s sebou měli dvě malé děti, desetiletého chlapce, tříletou holčičku. Světe div se, v kempu bylo pozdvižení, oni dva typičtí Holanďané a ty děti byly prostě černé. Bylo mi to záhadou, ptal jsem se, kde se tam vzaly. Toho chlapce jsem měl na háčku celý týden, oni jeli s tou svojí holčičkou a byl to naprosto neuvěřitelný vztah mezi nimi. Tu holčičku si vzali v den, kdy jí byl jeden rok, a letěli si pro ni do Los Angeles. Toho chlapce si vzali o něco staršího. A začalo mi to trochu vrtat hlavou, jestli je vůbec tohleto možné nebo jestli je to jakýsi přelud, nicméně po roce ve stejném termínu jsem dojel na stejné místo a oni tam byli opět. A to už byl velmi silný moment, že vlastně i po roce se v té jejich rodině neodehrálo nic, co by mělo negativní dopad na ty děti, a oni s nimi fungovali velmi dobře. Před těmi dětmi byl nějaký čas, řekněme do osmnácti let, který by strávily v dětských domovech, a já jsem se poprvé začal víc zamýšlet nad tím, jestli je lepší, pokud to dítě žije ve velkém dětském domově - a je to rozhodně také pro mnohé z nich záchrana - anebo jestli žije v nějaké rodině. A ten můj pohled se v tuto chvíli značně naviklal, ten tradiční pohled, který jsem měl do té doby. ***
