(10.00 hodin)
(pokračuje Michaela Šebelová)
Ještě bych chtěla vyzdvihnout jednu věc, budu opravdu krátká ve své řeči. Dneska máme Mezinárodní den dětí a já bych si přála, abychom jako poslanci a zákonodárci mysleli na práva všech dětí, a to i na práva dětí, které žijí již dnes - a takové děti jsou a jsou jich stovky - žijí v duhových rodinách a nemáme úplně vyřešenu jejich právní ochranu. A moc prosím, abyste opravdu mysleli v prvé řadě na práva těchto dětí, nemůžeme se tvářit, že neexistují. Jsou tady, žijí mezi námi, jsou to úplně normální, krásné, zdravé a někdy možná i různé děti prostě.
A poslední věc, kterou bych chtěla tady vás vyzvat, Abychom si my všichni uvědomili, že kromě toho, že jsme zákonodárci a samozřejmě nastolujeme právní předpisy, jsme také veřejně činné osoby, a to, jaká slova volíme při svých vystoupeních, má velkou váhu. Prosím, abyste na to mysleli i v rámci této diskuse, protože opravdu to, jak my budeme nazývat nás, všechny lidi, jakými jmény je budeme častovat, ovlivňuje společenskou náladu, společenskou atmosféru. Myslím si, že debata zatím běží krásně, je důstojná, a já za to děkuju.
A prosím vás, abyste podpořili projednávání zákona i v dalších čteních, abyste nám pomohli poslat tento zákon do výborů, abychom mohli diskutovat jednotlivé detaily a našli jsme napříč politickým spektrem tady shodu, takovou, která bude ku prospěchu našich spoluobčanů a vlastně ve finále celé společnosti nás všech. Děkuji vám za pozornost. (Potlesk zprava.)
Místopředsedkyně PSP Věra Kovářová: Děkuji. Nyní s faktickou poznámkou vystoupí paní poslankyně Nina Nováková. Vaše dvě minuty, paní poslankyně.
Poslankyně Nina Nováková: Děkuji za slovo, paní předsedající. Já mám opravdu jenom dvě kratičké poznámky. Ta první poznámka, už včera tady zaznívalo: Važte slova, neútočte a tak dále. To je naprosto bezdůvodná nějaká obava. Nikdy tady nezaznělo nic, co by obhájci tohoto návrhu mohli považovat za něco útočného, a už to zaznělo včera i dneska.
A ta druhá věc je: včera tady, prostřednictvím paní předsedající, z úst paní poslankyně Urbanové zaznělo, že láska je láska a tak dále a tak dále, a dneska tady zaznělo z úst mé paní poslankyně, předřečnice, že vlastně nemohou uzavřít stejnopohlavní páry trvalý svazek. Tomu vůbec nerozumím. Ta trvalost přece spočívá právě v té lásce a v tom, že se vzájemně na sebe mohou spolehnout, a zatím je to registrované partnerství a my všichni, kteří nechceme takzvaně to manželství pro všechny, nebo alespoň většina z nás, chceme zrevidovat zákon o registrovaném partnerství - a mluvíme o partnerství, my nemluvíme o registraci, jak říkáte, u psů, takže jako jen v úvodu pořád říkáme: prosím, abyste se nebáli, že vás někdo bude urážet. Děkuji.
Místopředsedkyně PSP Věra Kovářová: Děkuji. Nyní je přihlášen do rozpravy pan poslanec Michal Zuna a připraví se paní poslankyně Kocmanová.
A ještě než pan poslanec dostane slovo, přečtu omluvy: omlouvá se Robert Králíček od 14.30 z osobních důvodů a Julius Špičák po celý jednací den ze zdravotních důvodů.
Prosím, máte slovo.
Poslanec Michal Zuna: Děkuji za slovo, vážená paní předsedající. Vážený pane ministře, vážené poslankyně, vážení poslanci, já jsem se chtěl ještě přihlásit k faktické na paní poslankyni Novákovou, ale jelikož to tak hezky vyšlo na můj vstup, tak tím zahájím tu moji řeč.
Paní poslankyně Nina Nováková uvedla, že láska je dána svou trvalostí, nebo opakovaně (obráceně?), že trvalost je dána tou láskou. Ale k čemu vám je láska bez práva, láska, která nemá právo, která nemá stejné právo, jako má láska u jiných osob?
A teď už se dostanu k tomu, co jsem chtěl sdělit v rámci svého výstupu. Na úvod bych rád vyjádřil podporu k novele občanského zákoníku, protože tak, jak jsem uvedl v té faktické poznámce, narovnání práv všech osob je naprosto zásadní a naprosto jednoznačné. Nerozumím tomu, že v dnešní době žijeme v zemi, kde všechny osoby nemají stejná práva, a i pohled na manželství nebo na svazek stejnopohlavních párů se ve své době vyvíjí, stejně jako se vyvíjela v rámci společnosti celá řada jiných oblastí, když tady naši kolegové v únoru 1920, ne přímo tady ve Sněmovně, protože Sněmovna sídlila v Rudolfinu, schvalovali volební právo žen, tak ta debata, si umím představit, že byla velmi podobná, velmi polarizující, ale dnes volební právo žen považujeme za naprosto samozřejmé, dnes se nad tím nikdo nepodivuje, nikoho to nepřekvapuje. A myslím si, že pár let, až se ve společnosti nebo i tady ve Sněmovně případně budou lidé bavit o tom, že stejnopohlavní páry mají nárok mít stejná práva jako heterosexuální páry, které uzavírají manželství, tak se nad tím nikdo podivovat nebude.
Tato část společnosti mohla být vyřešena vlastně už v roce 2006, kdy byl přijat zákon o registrovaném partnerství, ale všichni dobře víme, že registrace a manželství je zcela něco odlišného. Těch práv, která je potřeba mezi různopohlavními a stejnopohlavními páry narovnat, je celá řada. Nepůjdu příliš do hloubky, protože od toho určitě budeme mít druhé čtení, nicméně ať už se to týká technických parametrů uzavření svazku na všech matrikách, byť ano, řešíme to ještě samostatně v zákonu o matrikách, formální vznik příbuzenských vztahů, společné příjmení nebo majetková práva, automatický vznik společného jmění manželů, práva spojená se společným užíváním bytu - to jsou všechno kategorie, které stejnopohlavním párům registrovaným stále chybí.
Ale protože je ten den dětí, tak bych také rád zdůraznil to nejpodstatnější, co je potřeba v této oblasti narovnat, to jsou rodičovská práva a práva dětí, ať už se jedná o společné adopce, či pěstounství, případně při osvojení dítěte v případě úmrtí jednoho z manželů řekněme, tak je to i zejména právo dítěte na milující rodinu, vyrůstat v milující rodině a být obklopeno láskou. Projednáváme zákon, který nemůže nikomu ublížit, nemůže nikoho zasáhnout v negativním slova smyslu, ale může mnoha lidem pomoci. Proto i já vyjadřuji podporu této novele. Děkuji za pozornost.
Místopředsedkyně PSP Věra Kovářová: Děkuji. Nyní vystoupí paní poslankyně Klára Kocmanová, připraví se pan poslanec Aleš Dufek. Prosím, máte slovo.
Poslankyně Klára Kocmanová: Děkuji za slovo. Vážené kolegyně, vážení kolegové, já jsem se rozhodla pojmout svůj dnešní projev podobně jako moje předřečnice, a to formou sdílení příběhu. Věřím totiž, že po letech, kdy je otázka stejnopohlavních párů diskutována, většina z nás už ví, že mezi registrovaným partnerstvím a manželstvím jsou zásadní rozdíly - neexistence vdovského důchodu až po fakt, že uzavření registrovaného partnerství je pouze administrativním úkonem beze svědků, jenom před matrikářem.
O stejnopohlavních párech se často mluví jako o nějaké abstraktní skupině, jako by to vlastně ani nebyli reální lidé s reálnými příběhy. Proto vám jeden takový reálný příběh představím. A myslím, že ten příběh ukáže, proč bychom měli manželství pro všechny přijmout co nejdříve. Příběh, který bych s vámi ráda sdílela a k jehož zveřejnění mám souhlas, je příběh Hany a Adély, které byly partnerkami patnáct let. Adéla i Hana žily společně v malém domku na Praze-Suchdol. Celý život pracovaly v neziskovém sektoru, obě se vždy snažily pomáhat, kde jen to šlo. Hana byla dlouhá léta ředitelkou filmového lidskoprávního festivalu Jeden svět, který asi mnoho z vás zná. Hana a Adéla společně odmala vychovávaly dvě děti, jejichž biologickou matkou byla Adéla. Adéla šla na podzim minulého roku k lékaři s problémy s dýcháním. Lékaři jí diagnostikovali rozsáhlý nádor na plicích s metastázami v celém těle. Ihned zahájili léčbu, Adéla však v souvislosti s ní utrpěla sérii mrtvic, na základě kterých ochrnula. I přes veškerou snahu lékařů Adéla po třech měsících od diagnózy v únoru tohoto roku v nemocnici v Motole zemřela. ***
