(Jednání pokračovalo v 21.00 hodin.)
Místopředseda PSP Jan Bartošek: Vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, vážení členové vlády, čas určený na přestávku vypršel a podle rozpisu se ujímám řízení schůze. S přednostním právem se přihlásil pan předseda Marek Výborný. Já vás požádám, abyste se ujal slova. Prosím.
Poslanec Marek Výborný: Dobrý večer. Vážený pane místopředsedo, pane premiére, vládo, kolegyně, kolegové, děkuji za to, že zde mohu vystoupit za všech pět poslaneckých vládní koalice. Já myslím, že jsme v situaci, kdy tady čtyři dny, jestli dobře počítám, tak 84 hodin, projednáváme jeden jediný bod, a to novelu zákona o důchodovém pojištění, sněmovní tisk 392.
Myslím, že je zcela zjevné, a když se podíváme do řady nálezů Ústavního soudu, které to potvrzují, tak ta proporcionalita mezi právy opozice - teď hovořím svými slovy - aby opozice byla slyšena, aby opozice měla právo zdržovat, tedy obstruovat jednání, ale zároveň aby také většina ve Sněmovně měla právo a možnost projevit tuto většinu svým rozhodováním, umožnit tak vládě regulérně vládnout a řídit tuto zemi, tak že toto všechno bylo naplněno mírou vrchovatou. Nastává okamžik, nebo nastal zcela jistě již okamžik, kdy obstrukce se v této Sněmovně, bohužel, já to neříkám s radostí, staly destrukcí. Destrukcí této Sněmovny, destrukcí demokracie a myslím, že to sem nepatří. Není možné, aby Sněmovna byla tímto způsobem blokována v právu rozhodovat ve věcech, které jí přísluší.
Skutečně musím konstatovat, že ta míra destrukce dosáhla takového řádu, že je zcela nutné vrátit ji do racionálního modu, který bude respektovat nejenom literu zákona, tedy literu jednacího řádu, ale který také bude respektovat vůli zákonodárce a smysl toho, čím jednací řád Poslanecké sněmovny má být, to znamená vymezením pravidel pro jednání, kde budou ctěna práva opozice, a já jsem jednoznačně přesvědčen o tom, že zde po 84 hodinách a čtyřech dnech skutečně tato práva byla plně respektována. Když se podíváte na ty čtyři dny nazpět, tak zde mohly a vystupovaly desítky poslanců opozice, vystupovali zde lídři opozičních stran, a to nikoliv v řádu minut, ale v řádu několika hodin. Přestože vystupovali v okamžicích programu, kdy měli hovořit k úplně jiné věci, kdy se měli vyjadřovat například ke stavu legislativní nouze, tak přesto řídící Sněmovny respektoval to, že jako lídr opozice, jako předseda parlamentní politické strany, případně jako předseda klubu nebo jiná osoba s přednostním právem, tak že se může vyjadřovat v tom okamžiku, k čemu uzná za vhodné. Je zcela nesporné, že tedy tato práva opozici nebyla upřena, že jsme je plně respektovali, ale pokud jsme v tuto chvíli po 84 hodinách dosáhli stavu, kdy se obstrukce stává destrukcí, tak je nejenom právem, ale je povinností - je povinností! - parlamentní většiny, aby zasáhla a vrátila Sněmovnu tam, kde má být.
Já si dovolím, než přednesu návrh, o kterém poprosím potom, aby pan předsedající dal hlasovat, tak abych zde po tomto úvodu svá slova a stanovisko opřel i o zcela konkrétní nálezy Ústavního soudu, tak si dovolím ocitovat nejprve - je tedy pravdou, že ve stenozáznamu této schůze už některé části najdete, já už jsem tady některé, ale ne zdaleka všechny citoval, já si dovolím tedy ocitovat nejprve z nálezu Ústavního soudu, který najdete pod spisovou značkou 55/10 z 1. března roku 2011. Cituji:
Článek 72 Role parlamentní opozice. - Poprosím zvláště tedy zástupce opozice, aby velmi pozorně naslouchali. - Role parlamentní opozice v legislativním procesu. Ačkoliv zmíněný princip většinového rozhodování podle čl. 6 Ústavy České republiky patří mezi základní definiční znaky demokracie a demokratického rozhodování a většina vlád parlamentních demokracií je odkázána právě na podporu, tedy na důvěru parlamentní většiny, složené ze zástupců jedné či více politických stran zastoupených v parlamentu, není parlament orgánem této většiny, nýbrž je založen na svobodném výkonu mandátu všech svých členů, na jejich rovnosti, neboť všichni jsou reprezentanty lidu, dále na svobodě projevu všech a na svobodě parlamentní rozpravy, a to bez ohledu na to, k jaké politické frakci či k názorovému proudu jednotliví členové parlamentu náleží. Zástupcům parlamentní opozice, která bývá složena ze zástupců politických stran zastoupených v parlamentu, na výkonu vládní moci se však přímo nepodílejících a co do počtu zpravidla se ocitajících v početní menšině, musí být s ohledem na ústavně garantovaný princip ochrany menšin umožněn v rámci legislativních procedur nerušený výkon jejich ústavně garantovaných práv a nesmí jim být libovolně znemožňováno plnit výše zmíněné, pro demokracii nezastupitelné funkce parlamentní opozice. Přítomnost opozice a médií nutí i koherentní vládní většinu vysvětlovat a zdůvodňovat svá rozhodnutí - garantována je tak zásada kontradiktornosti, vycházející ze svobodné výměny názorů a stanovisek za účelem hledání širší shody a případně i odstraňování nedostatků navrhovaného zákona. Tato zásada je vlastně ideologickým základem činnosti parlamentu jako místa výměny názorů, přesvědčování oponentů o pravdě a spravedlnosti a rovněž jako místa vyjednávání. Parlamentarismus je v tomto smyslu pokusem o vládu diskusí.
Když se podíváte zpět na těch 84 hodin jednání, tak opakovaně zde zvláště za předkladatele vicepremiér Marian Jurečka, ale i další zástupci vládní koalice vystupovali, na ta jednání reagovali. Zákon tady byl, a já se teď omlouvám, protože netuším, jestli to bylo včera, nebo předevčírem, panem ministrem Jurečkou velmi podrobně odůvodněn, a to jak v té věcné stránce, tak samozřejmě i v důvodech toho, proč vláda navrhla jeho projednání v legislativní nouzi.
Budu pokračovat ze stejného nálezu - článek 76: Při rozhodování o výši úrovně a o šíři garance kteréhokoliv z uvedených práv parlamentní opozice, stejně jako při jejich samotném výkonu, je vždy nezbytné hledat a posoudit - a teď prosím poslouchejme - rovnováhu mezi legitimními zájmy vládnoucí většiny a parlamentní opozice či menšiny. Na straně jedné totiž nepřiznání některých z výše uvedených práv opozici, resp. faktické znemožňování jejich řádného a nerušeného výkonu v důsledku jednání vládnoucí většiny, může vést nejen k oslabení legitimity výkonu moci, nýbrž neustálé omezování, či dokonce porušování základních demokratických principů může vést i k ohrožení demokratičnosti samotného politického systému. Na straně druhé - na straně druhé - přílišná míra a šíře garance jednotlivých práv parlamentní opozici může vést k jejich častému nadužívání až zneužívání ze strany opozice, což může mít za následek oslabení či znemožnění efektivního výkonu moci vládnoucí většinou. ***
