(7.20 hodin)
(pokračuje Jan Síla)
V čem je rozdíl? To, že se jedná ve skutečnosti o neoddiskutovatelné reálné snížení důchodů v poměru k navýšení cen spotřebního koše základních životních potřeb důchodců, to on dobře ví. Zástupcům parlamentní opozice, která bývá složena ze zástupců politických stran zastoupených v parlamentu, na výkonu vládní moci se však přímo nepodílejících a co do počtu zpravidla se ocitajících v početní menšině, musí být s ohledem na ústavně garantovaný princip ochrany menšin umožněn v rámci legislativních procedur nerušený výkon jejich ústavně garantovaných práv a nesmí jim být libovolně znemožňováno plnit výše zmíněné, pro demokracii nezastupitelné funkce parlamentní opozice.
Mezi nejzákladnější práva parlamentní opozice anebo jejích jednotlivých členů, která by měla být v demokratickém právním státě ústavně garantovaná, lze zařadit zejména práva zaručující parlamentní menšině účast na parlamentních procedurách, práva umožňující parlamentní opozici výkon dozoru a kontrolu vládnoucí většiny i vlády samotné. Dále se jedná o práva umožňující parlamentní opozici blokovat či oddalovat rozhodnutí přijímaná většinou, jakož i o práva umožňující opozici domáhat se ústavního přezkumu většiny přijatých rozhodnutí, to znamená zákonů. A konečně v neposlední řadě i o práva chránící parlamentní opozici, její jednotlivé členy před pronásledováním a zvůlí ze strany většiny.
Míra, hloubka a úroveň úpravy zmíněných práv parlamentní opozice v daném systému, jakož i šíření prostoru, v němž je parlamentní opozici umožněno plnit funkce, jsou nejen známkou úrovně politické a parlamentní kultury dané společnosti, nýbrž vyjadřují stupeň demokratičnosti daného politického systému. Při rozhodování o výši úrovně a o šíři garance kteréhokoliv z uvedených práv parlamentní opozice, stejně jako při jejich samotném výkonu, je vždy nezbytné hledat a posoudit rovnováhu mezi legitimními zájmy vládnoucí většiny a parlamentní opozice, čili menšiny. Na straně jedné totiž nepřiznání některých z výše uvedených práv opozice, respektive faktické znemožňování jejich řádného a nerušeného výkonu v důsledku jednání vládnoucí většiny, může vést nejen k oslabení legitimity výkonu moci, nýbrž neustálé omezování, či dokonce porušování základních demokratických principů, které může vést i k ohrožení demokratičnosti samotného politického systému. Na straně druhé přílišná míra šíře garance jednotlivých práv parlamentní opozicí může vést k jejich dočasnému nadužívání až zneužívání, což může mít za následek oslabení či znemožnění efektivního výkonu moci vládnoucí většinou. Proto je nezbytné, aby jednotlivým právům a oprávněním garantovaným parlamentní opozici korespondovaly i určité povinnosti a odpovědnost za jejich výkon. Parlamentní opozice je tak při užívání práva dle nezbytného respektu k právnímu řádu povinována, a to nejen vůči svým voličům, k plnění role takzvané odpovědné a konstruktivní opozice.
Ústavní pořádek explicitně připouští možnost projednat vládní návrhy zákona ve zkráceném jednání pouze na základě čl. 8 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, a to v době stavu ohrožení státu nebo válečného stavu. Stanoví-li tedy ústavní pořádek takovou možnost pouze v jediném případě, je zřejmé, že za jiných situací to obecně možné není. Nejde přitom o mezeru v ústavě, pokud ústavní pořádek možnost projednat návrh zákona ve zkráceném jednání zná. Ústavodárce se toliko rozhodl tuto možnost připustit jen v extrémních a mimořádných situacích. Lze sice připustit, že na úroveň zákona, jednacího řádu, se zakotví další případy, kdy lze zákony projednat ve zkráceném řízení, takzvané legislativní nouzi, avšak protože jde o úpravu praeter constitutionem a protože smyslem ústavněprávní reglementace zkráceného projednávání je ochrana práv a principů ovládajících legislativní proces v demokratickém právním státě, využití institutu legislativní nouze je možné jen za předpokladu širokého konsenzu v Parlamentu, aklamace, případně alespoň taková většina, která je srovnatelná s většinou vyžadovanou k přijetí ústavního zákona, anebo jen tehdy, kdy typová závažnost situací, v nichž bude legislativní nouze použita, odpovídá závažnosti situací, s nimiž počítá ústavní pořádek pro zkrácené projednání návrhu zákona - stav ohrožení státu nebo válečný stav.
Podmínkou vyhlášení stavu legislativní nouze není jen hrozba určitých negativních důsledků, ale především existence mimořádných okolností, jak zde již bylo několikrát zmíněno. Tato mimořádná okolnost musí mít potenciál ohrozit základní práva a svobody zásadním způsobem, anebo kdy státu hrozí značné hospodářské škody... o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, kde se toho můžeme dočíst.
Za mimořádnou okolnost posuzováno prizmatem ústavních principů je možno považovat jen takovou okolnost, která se zjevně vymyká běžnému průběhu politických procesů, vnitřních i vnějších, anebo může jít o okolnost, kterou představují přírodní katastrofy. Právě ona mimořádnost odůvodňuje nezbytnost bezprostřední reakce ze strany zákonodárce a s tím související omezení ústavních principů, jež se vztahují k parlamentní proceduře. Závěr o existenci této mimo mimořádné okolnosti tak musí být rozumný, základ musí být podložen skutkovými okolnostmi. Její typová závažnost musí být přitom srovnatelná s čl. 8 ústavního zákona o bezpečnosti České republiky.
Nynější vláda vnímá stav legislativní nouze pouze jako nástroj, který může libovolně použít bez omezení, a neuvědomuje si mantinely, které stanovuje jednací sněmovní řád nebo které obecně platí pro to, aby nebyl obcházen standardní legislativní proces a aby se nějakým způsobem neznehodnocoval parlamentarismus jako takový.
Vláda Petra Fialy z ODS zatím využila legislativní nouzi k prosazení 23 předloh. Řádné zdůvodnění je součástí podmínek vyhlášení stavu legislativní nouze. S jistotou největší kritiku za vyhlášení stavu legislativní nouze sklidil kabinet Petra Nečase, a to ačkoliv jej využil pro schválení pouze 6 zákonů. Jeho krok totiž vedl ke stížnosti k Ústavnímu soudu a rozsudku, který přijaté zákony zrušil. Takto ostré vymezení se vůči zneužití stavu legislativní nouze za Nečasovy vlády bylo mimořádné a dnes vidíme, že to byla paralela s aktuální situací, ve které se momentálně nacházíme. Nečas chtěl prosadit narychlo čtyři úsporná opatření, která měla snížit schodek státního rozpočtu na 135 miliard v následujícím roce. Po obstrukcích opozice se rozhodl pro stav legislativní nouze. A jaký k tomu měl důvod? Aby začaly zákony platit od začátku nového roku, potřebovala je vláda na podzim 2010 rychle protlačit schvalováním ve Sněmovně. Dalším motivem bylo, aby byly zákony odhlasovány ještě neobměněným Senátem. Tenkrát také vláda sama dlouho otálela, rozhodla se řešit problémy až na poslední chvíli. Že to není ještě pádný důvod pro přijetí stavu legislativní nouze, dal najevo Ústavní soud a naprosto správně předlohy zrušil.
Nečasův kabinet se chtěl vyhnout diskusi s opozicí, možným obstrukcím i zdlouhavému sněmovnímu legislativnímu procesu. Byla to ukázka toho, kdy si vláda chce zjednodušit život. A to je velký problém i dneška, což vypovídá o neúctě současné vlády ke Sněmovně, ale i k voličům. ***
