(17.50 hodin)
(pokračuje Richard Brabec)
Ustoupili jsme z této myšlenky jenom proto, že jsme po debatě právě s tehdejší paní ministryní Dostálovou, ministryní pro místní rozvoj, dospěli k názoru, že pokud to všechno bude nakonec koordinováno a integrováno do jednotného stanoviska, není potřeba, aby v rámci toho jednotného stanoviska bylo ještě další razítko. A to si myslím, že je hodně důležité, protože teď jsme se v zásadě, když se nad tím zamyslíte, posunuli do - v podstatě i díky té dohodě, a říkám, nebudu děkovat, to bychom si tady všichni děkovali do těch sedmi, myslím, že tohle to se povedlo - tak jsme se dostali do podobné pozice, ve které jsme v podstatě byli před třemi lety, to znamená, že opět tohleto jednotné environmentální stanovisko bude součástí v určitých případech koordinovaného stanoviska. A to si myslím, že je ta největší přednost, protože když to znovu zopakuji, co bylo největším problémem, to si všichni pamatujeme, my z nás, kteří jsme tady byli v těch minulých obdobích, že byla možná až na nějaké úzké skupiny v zásadě vzácná shoda v tom, že hlavním cílem je, aby se všichni ti, kteří k tomu mají co říci, se vyjádřili, ale v tomto případě v rámci životního prostředí, když o tom hovořím, ale aby to udělali jednou, to znamená, aby nedocházelo k tomu řetězení, které probíhá, nebo v územním řízení nebo v EIA, pokud je s tím projektem spojená EIA, potom v územním řízení, potom ve stavebním řízení. V řadě případů samozřejmě to znamená tři samostatné procesy, které ve finále způsobí to, že ta stavba se připravuje patnáct let a nakonec se staví asi dva roky. A to je něco, co myslím vadilo všem. A proto, a myslím, že v tomhle byla shoda, nebo určitě byla shoda i na Ministerstvu životního prostředí, a proto jsme se snažili, aby tenhle cíl byl splněn, protože bylo jasné, že protichůdné zájmy tam byly. Developeři chtěli rychle stavět, na druhou stranu některé aktivistické ekologické organizace zase chtěly do ochrany životního prostředí vstupovat opakovaně a v některých případech to samozřejmě znamenalo podstatné zdržení toho procesu, protože se to dalo žalovat opakovaně. Pak ty soudy byly přehlceny podáními, která v řadě případů byla identická v jednotlivých fázích stavebního řízení. Takže to je něco, co se nakonec myslím povedlo, a my k tomu teď směřujeme opět. A je to právě i díky tomu, že v posledních týdnech došlo k dohodě, že i to jednotné environmentální povolení nebo stanovisko, pardon, jednotné environmentální stanovisko, tedy ten pověstný JES, by byl opět vsazen, integrován potom do jednotného koordinovaného stanoviska.
A tady chci ještě zdůraznit jednu věc, která tenkrát pro nás byla velmi důležitá a zůstává i v této podobě, že v územích, která jsou z pohledu ochrany životního prostředí nejcennější, tedy v národních parcích, v národních přírodních rezervacích, přírodních rezervacích a v chráněných krajinných oblastech, tedy tam, kde skutečně ochrana životního prostředí má nejvyšší prioritu a nejvyšší hodnotu, i nadále podle zákona o ochraně přírody a krajiny by měla rozhodovat správa národního parku nebo správa příslušné chráněné krajinné oblasti. A to bylo také myslím to, o co jsme se celou dobu snažili a kde byla dohoda už tenkrát s Ministerstvem pro místní rozvoj, byť to pro ně nebylo jednoduché, protože samozřejmě byla obava z toho, že ostatní subjekty budou také chtít mít nějaký svůj speciální chlíveček - odpusťte mi to slovo - kde budou samy rozhodovat, například z pohledu kulturních památek a tak dále. K tomu nakonec také částečně došlo, ale podařilo se to obhájit. Už tenkrát jsem to považoval za velmi dobrý závěr, že byla shoda na tom, a byl to opravdu i tenkrát velký kompromis, že v tomto případě v těchto oblastech, řekněme nejvíce chráněných, kde je veřejný zájem na ochraně životního prostředí jednoznačně převažující, dál bude významná role orgánů ochrany životního prostředí, ať už, jak jsem řekl, správ národních parků, tak správ chráněných krajinných oblastí. Tedy rozhodovali by tom o tom lidé stejní jako dosud. Tento princip se opravdu podařilo obhájit, a následně tedy v dalších týdnech a měsících, protože my jsme to někde opakovaně na výboru pro životní prostředí také diskutovali, některé věci, které se týkají zákonů souvisejících.
A já tady nepůjdu do konkrétních podrobností, byť jsem to měl připravené, ale jenom krátce připomenu, že samozřejmě v té třistadvacetdevítce, tedy souvisejících zákonů, je celá řada věcí, které možná pod tím hlavním principem trochu blednou, to znamená, že se hlavně mluví o jednotném environmentálním stanovisku. Ale jsou tady i velmi důležité změny, které nastávají v celé řadě jiných zákonů, například v zákoně o geologických pracích, o ochraně přírody a krajiny, o ochraně zemědělského půdního fondu, zákona o posuzování vlivu na životní prostředí, tedy EIA, zákona o lesích, o vodách, o ochraně ovzduší a dalších.
To znamená, já říkám znovu, nepůjdu teď do těch jednotlivých změn, a nakonec tedy to, co zatím prošlo výborem pro životní prostředí a kde byla v rámci i výboru životního prostředí shoda, to byly právě závěry, na kterých byla shoda v rámci úplně posledních jednání, která probíhala na úrovni Ministerstva pro místní rozvoj, Ministerstva životního prostředí, Ministerstva dopravy, Ministerstva kultury a dalších, kde došlo ke schválení několika pozměňovacích návrhů v rámci komplexního pozměňovacího návrhu, který potom proběhl ministerstvem, pardon, výborem pro životní prostředí. A opět vzhledem k tomu, že je zájem, aby druhé čtení dnes proběhlo, teď s tím nechci konkrétně zdržovat. Ale já opravdu ze svého pohledu, byť jsem nebyl třeba pro všechny ty pozměňovací návrhy, pro většinu, říkám za sebe: ano, jsem rád, že tady skutečně dochází nebo vracíme se zpátky k té původní myšlence, aby tam, kde by to bylo možné, prostě se z jednotného environmentálního stanoviska stává něco, co se ještě podřizuje pod koordinované, tedy závazné stanovisko. To znamená, je to opravdu ve finále jedno razítko a to plní ten původní záměr.
Ale už myšlenka právě jednotného environmentálního povolení, znovu opakuji, vznikla před několika lety a má ten hlavní efekt, že agendy, které dneska opravdu v řadě případů končily tak, že ten stavebník se některé zásadní věci dozvídal v průběhu přípravy stavby a nevěděl je na začátku, tak skutečně dnes to bude moci odnést na to jedno místo, kdy si to příslušný úředník už mezi sebou zkoordinuje, a nebude tedy stavebník nucen jako v pohádce o kohoutkovi a slepičce běhat mezi jednotlivými agendami a postupně se dovídat, co ho ještě čeká. A klíčové je, že tohleto všechno se dá udělat tak, aby veřejný zájem na ochraně životního prostředí zůstal zachován a nebyl ohrožen. To znamená, to, co se reálně zkracuje, není tedy kvalita procesu z pohledu životního prostředí, ale čas a samozřejmě náklady, které i stavebník s přípravou stavby má, a to je úplně jedno, jestli se jedná o velké stavebníky, nebo o ty menší. ***
