Ruku na srdce, vždyť přece všichni víme, jak to děláme a proč to děláme. Děláme to proto, že tam máme 30miliardovou díru, a tu 30miliardovou díru jsme si způsobili už v červnu tohoto roku. V červnu tohoto roku se to podcenilo, kdy se nevyjednávalo s Ministerstvem financí, výsledkem čehož bylo to, že Ministerstvo financí připravilo rozpočet na úrovni 94 miliard, na Ministerstvu dopravy se zhrozili, protože zjistili, že budou potřebovat výrazně více, až těch 150 miliard korun, a v tu chvíli jsme zde měli 57miliardový bambouch. Ten byl jasný, a teď se to přes léto řešilo. Víte, pane ministře dopravy, že jsme kolem toho měli ostřejší diskusi na Státním fondu dopravní infrastruktury, kdy jsem vám říkal, že těch 57 miliard korun těžko vybalancujete. Popravdě řečeno, já se tady ani tedy nedivím ministru financí. To ne, že bych se chtěl zastávat úplně extrémně, ale faktem je to, kde má najít 60 miliard korun, když se to neprojednalo, nebo 57 miliard korun? A pan ministr financí mi říkal: Počkejte, Havlíčku, uvidíte v říjnu, my se to pokusíme nějakým způsobem dorovnat. A částečně tak učinil, ať jsem férový. Přihodilo se asi 26 až 27 miliard, což asi bylo maximum možného v té dané chvíli, ale faktem je, že nám dalších 30 chybí. Tak pojedeme - já nevím, kde se to vyřizuje, ta Evropská investiční banka - půjčíme si na to. Myslím si, že velmi dobře víte, o čem mluvím. Jsem přesvědčen, že víte, že to není systémové, že se tím pouze lepí díra a že to může být precedens i do budoucnosti. Toliko k výdajům.

Už budu končit, ale vrátím se ještě k tomu, co mě trápí možná nejvíc. To není ani těch 295 miliard letos - já tedy tvrdím, ono to není 295, ale s tím Státním fondem dopravní infrastruktury to je 325 miliard, ale nechci být už jízlivý - více mě trápí ta salda v následujících letech. A to přece všichni musíme vidět, že není dobře, je to průšvih. Jestliže si ten součet nastavíme tak, že to bude 1 265 miliard, a možná to bude o něco více, o něco méně, tak s tím nemůžeme prostě dobře spát v tuhle chvíli. A pojďme se podívat, co se s tím vůbec dá dělat. Je mimořádná situace, souhlasím. Je válka, byl covid. Situace je takřka kritická, ale ten problém, který já vnímám, je v tom, že my ty výdaje do budoucna příliš neovlivníme. Sám to vidíte, pane ministře, jak se s tím složitě pracuje. Všechny ty sliby, které byly, jak byste to vyřešili rychle, i když jsme vám říkali, že to bylo v době covidové, že to bylo komplikované, tak jste na to měli řešení. Sám vidíte, že to není vůbec jednoduché. Ano, teď nechci slovíčkařit o tom, že tento rok dopadne stejně a vy jste něco ušetřili, na druhou stranu zase budete mít vyšší příjmy, prostě dopadlo to plus minus nastejno a věřte tomu, kdybychom u toho nebyli, tak ono by to nebylo úplně daleko k tomu, co vám to dopadlo v tom současném roce, myslím tím stále rok 2022. Ale kde budeme v příštím období šetřit? Vždyť to přece všichni víme, že nás ta politická situace dotlačí k tomu, každou vládu, že nakonec ty výdaje plus minus, tak jak jsou, zrealizuje. A můžeme se bavit o tom, že to někde budou možná jednotky miliard, v lepším případě nízké desítky miliard, ale tomu úplně nevěřím. Prostě zjišťujete i vy, že to není tak úplně jednoduché něco naslibovat a ty výdaje uřídit. Nemyslím si, že tam dojde k nějaké veliké revoluci, to je můj osobní názor.

Třeba se budu mýlit a poté se vám rád omluvím, když ty výdaje sesekáte v příštích letech úplně geniálně, tak, jak by si možná někteří ostře pravicoví ekonomové přáli. Oni sami by to neměli vůbec jednoduché. A proto jsem začínal tím rozpočtem 2009 až 2013, kdy dneska velký kritik, tehdejší ministr financí, bryskně říká na sociálních sítích, jak by to geniálně řešil - no, že to neřešil v té době, když to zde bylo? Znovu říkám, bylo to přes 700 miliard tenkrát, to saldo, a to ty podnikatele v roce 2008 a 2009 nepodpořil vůbec ničím. Takže žádná sláva, pane bývalý ministře financí Kalousku.

Takže pak se musíme spolehnout na příjmy. Fajn, máme příjmy buď přirozeným způsobem, to znamená poroste nám hrubý domácí produkt - já se jenom ptám, v čem nám tedy poroste hrubý domácí produkt? Máme štěstí. Já říkám záměrně máme, protože je docela možné, že se ty vlády budou měnit v následujících letech, dokonce to je velmi pravděpodobné, ale to štěstí je takové Pyrrhovo vítězství, protože co si budeme nalhávat, spotřebu nám potáhne jedině inflace a růst cen. Přece intuitivně cítíme, že to není dobře, protože ty ceny jsou vysoké, tak je pravda, když si to přepočteme na spotřebu přes HDP, tak nám to poroste. Dobře, s tím bychom se ale neměli spokojit. Ale můžeme si rovnou říct, že tuto vládu pravděpodobně zachrání s ohledem na zadluženost růst HDP, který bude způsoben růstem cen, to znamená inflací.

Problém je v tom, že bychom měli růst i jinde, dokonce tohle považuji za nezdravé. Měli bychom růst investičně, a teď mi řekněte, kde porosteme. Firmy? Firmy jsou v nejistotě, a první, co udělá firma, která je v nejistotě s ohledem na ceny energií, je to, že přestává investovat. Drtivá většina středních a větších firem tlumí investice. Střední firmy mimo jiné neinvestují, protože jsou vysoké úrokové sazby. A totéž můžeme překlopit na domácnosti, protože domácnosti jsou v tuhle chvíli v situaci, kdy si málokdo bude brát hypotéku na 7 až 8 %, to je naprosto logické, takže i v následujícím roce až dvou nelze předpokládat nějaký investiční boom. Bude to držet trochu stát, tady znovu pozitivně hodnotím to, že tam máte více jak 200 miliard korun, což je dobré, podobně jsme to dělali i my v té době covidové, takže to trošku utlumíme, ale zase intuitivně cítíme, že asi není úplně správné, aby hrubý domácí produkt byl postaven na inflaci a na výdajích státu na investice, ale zaplať pán bůh za to, to je dobře.

No pak už nám zbývají exporty a to je velká neznámá. Ono to totiž není, pane ministře, jenom o exportech. Všichni víme, je to o čistém exportu, a tady já mám určitou obavu, protože co nám zhoršuje naši bilanci v oblasti exportu? Co nám zhoršují logicky dovozy, a ty dovozy jsou zásadní kde? Kde jsme v dysbalanci jako hrom? To je Čína. a jenom si odpovězme: Zvedneme exporty do Číny? Troufám si tvrdit, že nikoliv. Nechci se vůbec pouštět do politiky ve smyslu proč ano, proč ne, ale v každém případě těch 500 miliard, ty si podepišme, ty se spíše budou zhoršovat, to znamená, budeme více dovážet z Číny než vyvážet.

A pak zde máme druhý problém, který se méně skloňuje. Víte, na kom jsme dneska silně závislí dovozově, kde poskočila Česká republika z desátého místa, myslím tím ta země, která nám sem dováží, z desátého místa až na místo čtvrté? To je Rusko. Ano, my dnes dovážíme z Ruska ve čtyřnásobně vysokém finančním objemu. Bylo to za 100 miliard, teď je to někde ke 400 miliardám korun ročně. Je to dáno pochopitelně komoditami a tak dále, ale zase, je tady obrovská dysbalance, tím spíš, že do Ruska nevyvezeme prakticky nic. Jenom tyhlety dvě země nám dělají skoro bilion. Co tím vlastně říkám? Ten výhled v čistém exportu, který nám vstupuje pozitivně do HDP, tedy není žádná sláva. Takže o co se budeme opírat v příštích letech ve smyslu příjmů? Já tedy úplně přesně nevím. Troufám si tvrdit, že to bude velmi složité a že se z toho nevyhákneme.

Je tady jedna cesta, a tím budu končit, a to je cesta založená na přidané hodnotě. Pak už by byla jediná možná cesta, a to je zvyšování daní. Ano, nejsem si jistý, jestli vaše pětikoalice se k tomu chystá, teď jste tady zvedli daně, připusťme, že to je válečná mimořádná, ale co se týká zvyšování daní, tam zřejmě vaše cesty nepovedou, popravdě ani naše by tam nevedly, tak jsme už na jiné možné variantě, a to je, že se bude zvedat přidaná hodnota. Nic jiného už nelze vymyslet. A přidanou hodnotu zvyšujeme čím? No, že podporujeme výzkum, vývoj, inovace, že se překleneme nad tím, že následující 3 až 4 roky přetrpíme a v dalších 5 až 7 letech se nám to pozitivně překlopí do přidané hodnoty, logicky do příjmu. To je cesta skandinávská, to je cesta nizozemská, to je cesta švýcarská, kterou jsme nastavili v roce 2017 naší strategií Země pro budoucnost, díky čemuž jsme skutečně začali systematicky řídit přechod na vyšší přidanou hodnotu. To je dnes přerušeno, to si řekněme rovnou. Výdaje na výzkum a vývoj, jak zde řekl správně pan premiér, budou o miliardu vyšší, myslím tím teď ty národní. No, to je ale pohled nominální. Pohled reálný, když se podívám na to, co ne potřebujeme, ale co je nezbytně nutné, aby se vydalo ať už vůči GAČRu, vůči TAČRu, vůči Akademii věd a tak dále - známe všichni ty kapitoly, dělal jsem to dlouho - tak fakticky reálně přichází o 4 až 5 miliard korun, protože jim samozřejmě rostou ty náklady. Jim rostou náklady za energie a tak dále, to znamená, my, i když o miliardu přihazujeme, fakticky výzkum, vývoj a inovace v tuto chvíli brzdíme, to je realita. Tak se jenom ptám, o co tu přidanou hodnotu v těch budoucích letech opřeme? Jsem přesvědčen, že ji nemáme o co opřít a že budování země postavené na znalostech, na technologiích, na výzkumu, na vývoji je v tuto chvíli minulostí.

Děkuji za pozornost a těším se na diskusi. ***