(13.00 hodin)
(pokračuje Jan Síla)
Za druhé, po získání těsné většiny v Poslanecké sněmovně za pomoci přeběhlíků vláda Mirka Topolánka za pomoci Miroslava Kalouska prosadila bez jakékoliv diskuse vládní prohlášení a chtěla se vydat slovenskou cestou transformace a privatizace zdravotních pojišťoven a všech zdravotnických zařízení. Nemocenská pokladna byla v přebytku z našich daní, mohlo se tedy začít privatizovat. Na podzim roku 2007 schválila vláda plán legislativních změn v rezortu zdravotnictví, který předpokládal transformaci zdravotních pojišťoven a jejich privatizaci, zdravotní pojištění, vznik univerzitních nemocnic jako akciových společností, na jaře 2008 vláda představila sedm reformních zákonů ve věcných návrzích podobně jako na Slovensku, mimo jiné taky zavedení regulačních poplatků jako příjmů zdravotnických zařízení. V květnu 2008 se však zvedli studenti a profesoři lékařských fakult a postavili se na odpor proti novému zákonu o univerzitních nemocnicích jako akciovkách. Univerzity měly mít pouhých 34 % akcií a zbytek měl mít stan (stát?), který se jich ale mohl kdykoliv zbavit. V květnu poslanci přinutili premiéra Topolánka zastavit privatizaci zdravotnických zařízení státu včetně fakultních nemocnic a učinit o tom veřejné prohlášení ve Sněmovně. Pod tlakem z obav o výsledky krajských a senátních voleb se nakonec Topolánkova vláda rozhodla balík zákonů rozdělit a kontroverznější zákony odložit na dobu po volbách. Naštěstí pro zdravotníky, občany vznikla na podzim roku 2009 vládní krize, předčasné volby, což stálo hlavu ministra zdravotnictví Julínka. Reforma však měla jet dál. V březnu před hlasováním o důvěře premiér Topolánek privatizační návrhy raději stáhl. Přesto náměstek Marek Šnajdr, člen ODS, skutečný vládce na Ministerstvu zdravotnictví, úspěšně prosazoval další kroky směrem ke komercializaci zdravotnictví. K 1. červenci se miniaturní zdravotní pojišťovna Agel a Hutnická zaměstnanecká pojišťovna HZP sloučily, jak už jsme řekli.
Aby bylo vyvádění peněz ze systému legální, musela se však ještě připojit novela zákona č. 48/1999 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, který historicky původně pocházel z toho, že úhrada smluvnímu poskytovateli není dána libovůlí zdravotní pojišťovny či volnou dohodou smluvních stran, ale vychází z právních předpisů Ministerstva zdravotnictví dle § 17, to jest z dokumentu typu seznam výkonů s oborovými hodnotami a z úhradové vyhlášky pro daný rok vzniklé na základě dohodovacího řízení. Tam však zapracovala opět privatizační lobby ODS, a to následovně: k 1. lednu 2008 byla novelou zákona č. 261/2007 Sb. provedená nenápadná, ale zcela zásadní změna. Do tehdejšího § 17 odst. 5 upravujícího vydávání úhradových vyhlášek byla doplněna poslední věta o tento text: "Vyhláška podle věty čtvrté a páté se použije" - a teď - "pokud se poskytovatel a zdravotní pojišťovna nedohodnou o způsobu úhrady, výši úhrady, výši záloh na úhradu hrazených služeb a regulačních omezeních jinak." Nikdo si toho moc ani nevšimne a všechno je takzvaně legální. Tato věta obsažená v dnešním § 17 odst. 5, která je tam neustále, umožňuje zdravotním pojišťovnám a vybraným poskytovatelům odpoutat se od vyhláškové regulace prostou vzájemnou dohodou. Příklad nemocnice dotované z našich daní je jasný, tak se dělá zisk nemocnic některých a vlastně se taky krade na nový způsob.
Zdravotní pojišťovny zůstaly plně závislými na veřejných prostředcích povinně vybraných od pojištěnců, ergo zákon byl co do litery naplněn, ale současně zdravotní pojišťovny získaly v jejich vynakládání smluvní volnost, jako by byly soukromými podniky. Existující právní stav přímo vybízí k tomu, aby zdravotní pojišťovny selektivně zvýhodňovaly z veřejných peněz vybrané podnikatele ve zdravotnictví, zpravidla s vazbami na rozhodující funkcionáře pojišťoven nebo na vládnoucí politickou garnituru. Polotržní charakter tohoto soukromého podnikání s veřejnými penězi je extrémně náchylný ke korupci. Vůči občanům - pojištěncům bylo naplněno normalizační rčení: Co je tvoje, to je moje - povinné odvody na zdravotní pojištění - a co je moje, po tom ti nic není - absence veřejné kontroly nad uzavíráním individuálních smluv s poskytovateli. Vznikl systém, kdy v současné době máme podle zákona veřejné právní zdravotnictví, ale soukromé firmy si do něj zavedly vlastní kapitalismus.
Současný stav je následovný. Jak jsem řekl, dle názoru ÚOHS se na zdravotní pojišťovny nevztahuje právo hospodářské soutěže, které by jinak bránilo tržně dominantnímu podniku nebo více podnikům jednajícím ve shodě k selektivnímu a diskriminačnímu přístupu ke smluvním partnerům. Podívejme se, co všechno teď není možné kontrolovat, když privátní subjekty řádí v zóně nikoho, kde pro ně platí jen cenové vyhlášky. Při uzavírání smluv a nastavování úhrad nejsou vázány ani právem veřejných zakázek, které by jinak zajišťovalo transparentní výběr aspoň smluvních partnerů. Po novelách z let 2005, 2006 již nemají občané pojišťovací právo přímo volit ani kandidovat do orgánů zaměstnaneckých zdravotních pojišťoven, což by umožnilo demokratickou kontrolu nad chováním jejich funkcionářů. Při každoročním nastavení úhrady již nejsou zdravotní pojišťovny vázány předpisy Ministerstva zdravotnictví, dohodnou-li se s poskytovatelem jinak. Stačí pouze vzájemná dohoda obou smluvních stran a regulace je k ničemu, protože dodatek stanoví skutečně platné ceny. Špunt takzvaný je tím vytažen, finance volně protékají systémem, ze kterého ukapává jen trošku, ale zato stále, a tvoří to zhruba 30 až 40 miliard korun ročně. Jedno netěsné místo mohl zacpat opravený dodatek, viz zákonná úprava, o kterou se bojovalo v Parlamentu v roce 2014 a o kterém naše noviny mlčely. V § 17 odst. 5, který jsem zmiňoval, se doplňuje nový text, který zní: "Cenový dodatek vyžaduje ke své platnosti souhlasu Ministerstva zdravotnictví." Tento pozměňovací návrh s propracovaným a vysvětleným řešením přinesl do Sněmovny opět poslanec Hovorka v září 2014. Na jednání zdravotního výboru nebyl jeho návrh přijat. Navrhl průběžnou kontrolu smluvních ujednání, těch nejdůležitějších a nejzásadnějších, a to s nemocnicemi, kde se točí největší peníze.
Pak jsou možná ještě nějaké další důležité dodatky mezi těmi, kdo provozují zdravotnická zařízení, která byla vyvázána outsourcingem z nemocnic. Ta jsou z kontrolního hlediska velmi důležitá. Celkově odborníci odhadují kontrolu maximálně 300 poskytovatelů, u kterých by bylo potřeba zkontrolovat i dodatky. Za ČSSD hlasovali pro zpřísnění kontroly tři poslanci a za komunisty už pouze dva poslanci. Komu to asi bylo ku prospěchu? Dále byly omezovány průběžně rozpočty krajských hygienických stanic a zdravotních ústavů, privatizace laboratorních činností a tak dál. ***
