To je, jako kdybyste řekli zedníkovi: Musíš tady udělat o dvě zdi víc. Tak on samozřejmě natáhne ruku, řekne: Vysol peníze, já ti to udělám. Ale tady vás u těch doktorů a sestřiček vůbec nenapadne, že by za to mohli chtít víc? Vůbec vás to ani nikoho nenapadne! Považujete to za naprostou samozřejmost. Někdo to musí udělat a předpokládám, že někdo to musí taky zaplatit. Ale ten, kdo to zaplatí, jsme zase jenom my.

Takže bych byl rád, kdyby tento bod byl zařazen na tuto schůzi. Je mi v podstatě jedno kdy, ale aby tady byl zařazený, aby se o tom mluvilo a abych slyšel nějaké resumé. Vy jste říkali, že všechno víte, všechno znáte, všechno máte připravené. Tak ať tady prostě nějaký váš všeználek vystoupí a řekne mi, jak to bude. Když mi řekne jak, tak já budu spokojený, řeknu, ano, děkuji vám, tohle můžu předat svým voličům a tohle řeknu pojištěncům, řeknu, nebojte se, o všechno je postaráno. Děkuji. (Potlesk z lavic ANO.)

Místopředsedkyně PSP Věra Kovářová: Také děkuji, pane poslanče.

Ještě než dám slovo paní poslankyni Adámkové, přečtu omluvu. Pan poslanec Jaroslav Bašta se omlouvá dnes od 15 do 18 hodin z pracovních důvodů.

Nyní prosím paní poslankyni Věru Adámkovou. Máte slovo.

Poslankyně Věra Adámková: Děkuji za slovo, paní předsedající. Vážení páni ministři, já vás vidím, děkuji, že jste tady, dokonce tři, pozdravila jsem všechny. Vážené dámy, vážení pánové, dovolte mi, abych obrátila vaši pozornost na věc, která je opět z terénu, z praxe a zase se týká zdravotnictví - koneckonců ode mě ani nic jiného nemůžete čekat, jak dobře již víte.

Víte, co bych si velmi přála? Všichni chceme pomáhat, a to je v pořádku, ale my si musíme říkat pravdivé informace, protože v momentě, kdy si nebudeme říkat pravdivé informace, dáváme falešné naděje. A jestli je něco velmi špatné pro nemocného člověka, tak je to falešná naděje, protože ta mu může uškodit. Chtěla bych tady obrátit vaši pozornost na pacienty, kterých zaplať pánbůh není přehršle, ale bohužel, průběh jejich nemoci je velmi těžký a může končit smrtí, a to jsou pacienti s onemocněním krve, v tomto případě s akutní leukémií. My už jsme se tady tímto problémem trošku zabývali, ale nestihli jsme všechno dořešit. A možná jsme si ani úplně vzájemně mezi stranami neporozuměli.

Prosím pěkně, víme v současné době, a to jsou statistiky, které nám dodává ministerstvo, oficiální, že máme asi 310 000 běženců, což jsou ve většině, v 75 %, děti a ženy, a jinak ve velké většině jsou to nešťastní lidé. Ale tito lidé nejsou zdraví. Oni sem nepřišli jenom mladí, zdraví, krásní, aby si prožili tu dovolenou. Oni přišli i nemocní, nechtěně, anebo se na tu nemoc přijde tady. A já chci obrátit vaši pozornost na nemoc, kterou nikomu nepřeju, a doufám, že se vám všem vyhne - bohužel není tomu tak, nevyhne se ani našim kolegům, a my to již víme, a to je akutní leukémie. Prosím pěkně, pětileté přežití akutní leukémie závisí na typech, ale tím vás tady teď nebudu obtěžovat, ve věku nad 20 let je 25 %. Pouze čtvrtina těch lidí přežije pět let. Chcete to mít někdo v rodině, abyste mohli jenom říkat: Já nevím, co mám dělat? Nechcete. Já taky ne, já vám to nepřeju, Pánbůh nás toho chraň. A podívejte se, ono to roste s věkem. Děti do 14 let - přežití 65 %. Prosím vás, to je strašné! Více než 35 % dětí zemře do pěti let. Je to tristní. Děti 15 až 24 let, nebo již tedy mladí lidé, 60 %, 25 až 64 let - 40 % a věk nad 65 let - a víte, kolik nás tady je nad 65 let, a myslíme si, že jsme ještě prospěšní pro tuto republiku - 5 %, přátelé. Pět procent! To jsou čísla, která máme jasná. A to se samozřejmě týká i našich, v tomto případě tedy lidí, kterým chceme pomáhat, Ukrajincům, ale i našich. Tady nemůžeme rozdělovat.

Ale proč to říkám? Protože my bychom si mohli říct, máme tady 75 % dětí z těch 310 000 - a dneska to může být 400 000, protože my máme ty informace trošku se zpožděním, jak se dohlašují ti lidé, to samozřejmě je zcela lidské, a to vůbec nemůžu kritizovat. Jenomže podívejte se na věk dožití na Ukrajině. To není 80 let pro ženy a 76 let pro muže jako u nás, to je o dvacet let méně. Čili nám sem přicházejí lidé, o kterých si říkáme, jsou mladí, je jim pětapadesát - ale pozor. To je o něčem jiném. Musíme si uvědomit, že zdravotní stav není souměrný. Takže my tady úplně přesně tu prevalenci čili výskyt nevíme. Ale týká se to samozřejmě i našich lidí.

Co můžeme dělat s akutní leukémií? Víte, že tam je chemoterapie, radioterapie. Můžeme - a všichni to nakonec, prosím vás, všichni, i ti, kteří jsou ateisté, se nakonec modlí, protože nemají-li co jiného, tak se k tomu uchylují - a pak tady máme transplantaci kmenových buněk. Kmenové buňky a transplantační zákon, který jsme zde podali v minulém volebním období, prošly velkým nepochopením, ba dokonce jedna paní redaktorka si to pletla s podáváním spermatu. Tak zdehonestovat akutní leukémii a lidi nemocné, odsouzené mnohdy na smrt - a s tímto to vůbec člověk nechápe, jak to může vypustit z úst člověk, který se živí v mediálním prostoru, protože za mých let i člověk, který měl z biologie čtyřku na základní škole, chápal, co je kmenová buňka nebo kostní dřeň a co je sperma. Možná že se doba mění. (Nesrozumitelné.) Já nevím, jestli tomu tak je, a doufám, že není, samozřejmě, že to bylo jenom v rámci předvolebních bojů. Ale situace je závažná, je velmi závažná. Takže pojďme se podívat, co bychom pro to mohli udělat.

Ještě abych vás uvedla úplně do problému. Představa, že někdo má akutní leukémii a řekne si: My jsme široká rodina, mně dají transplantaci. Tak prosím vás, ti příbuzní, když má ten člověk štěstí, jsou shodní v polovině. A teď konkrétně bychom tady mohli mluvit, ale nebudu to dělat samozřejmě konkrétně se jménem člověka, který má čtyři sourozence, a prosím, nikdo se nehodí. Nikdo se nehodí, prostě nelze. Takže doufáme, že budeme hledat dále. A kde hledáme v tom případě? V registru. V mezinárodním anebo českém, který je napojen na mezinárodní registr dárců kostní dřeně. Kolik mám transplantací kostní dřeně? Prosím vás, zhruba 15 000 na světě, to je o tisíc více než před třiceti lety. Před třiceti lety bych tady ani nestála, protože bychom s tím nemohli mnoho pracovat. A ještě se podívejme na to, jak se vyskytuje. Zase s věkem. V 70 letech už je to 15 na 100 000 obyvatel, v mediánu 65 let potom ještě o něco více.

A já proto chci s tímto úvodem tady apelovat na to, abychom tento bod předřadili. A proč? Protože my jsme slíbili i těm Ukrajincům - a tam tato léčba prosím téměř není - a my jim slibujeme, že budou státní pojištěnec a že tím pádem se tady mohou léčit. Samozřejmě, nepůjde o přehršle těchto lidí. Ta prevalence je jednoznačná, není tak vysoká. Ale jestliže jim chceme pomoct, tak na to musíme mít jednak prostředky, ale jednak také tedy změnu zákona. Proč? Prosím vás, komplikace po odběru kostní dřeně, což je ambulantní výkon, kdy dárce, který je anonymní, píchnou do hrudní kosti a odsají část kostní dřeně, to je rutinní pro ty lidi, oni ho umějí, a komplikace spojené s nějakou neschopností jsou řídké. Ale kde je problém? Přišel nám z terénu. Upozornila nás na to ředitelka Centrálního registru kostní dřeně. Ono se to stane. (Řečnice vyčkává. V sále je velký hluk. Poté se sál zklidnil.) Děkuji. A tito lidé nemají to krytí, které mají ostatní dárci orgánů, které směřují k transplantaci.

Co pro ně můžeme udělat, je změnit tento návrh zákona, to znamená v případě, že by byli v neschopnosti, v případě, že by byli - vidíte, že to je kondicionál - kdyby tam ta komplikace byla, tak jim dát plný plat, jako dáváme jiným dárcům orgánů. Nic jiného prosím v tom není. Takže prosím pěkně, je to velmi jednoduché, je to průhledné, samozřejmě pod dikcí Ministerstva zdravotnictví. A použila bych tady dvou bonmotů, které jsme tady slýchali v minulém období velmi často. Jeden je od paní nyní ministryně, dříve poslankyně Černochové, která vždycky říkala: Je-li za co, tak pochvalme. A měla pravdu. A já bych chtěla poděkovat - v tomto případě ne chválit, to mi nepřísluší - ale děkovat panu ministrovi zdravotnictví, který tu tedy není, ale který měl tolik odvahy, že tento zákon připodepsal, protože ví, že je velmi důležitý. A jeho kolegové z Brna - neboť on je z Brna, z onkologie - samozřejmě mu řekli, že jej potřebují. A druhý bonmot, který bych si dovolila vypustit, od současného ministra dopravy (správně: financí) pana inženýra Stanjury, byl: Nestyďte se. A já prosím pěkně bych řekla také: Přátelé, nestyďte se říct svůj názor. Jestliže zařazení tohoto bodu nepodpoříte, dáte jasný signál nejenom těm našim v současné době hostům - doufáme, že dočasným, že samozřejmě se všechno uklidní, protože ona nakonec každá válka končí smlouvou. Ona ještě žádná jiná v historii jinak neskončila. A ta smlouva musí být pak jasná. Ale jestliže jsme je sem pozvali, jestliže jim zaručujeme léčbu, tak samozřejmě ji musíme provést. ***