Není to úplně tak jednoduché, aby ti lidé byli do systému nějakým způsobem vmezeřeni, vtěleni, a vy si neumíte představit to obrovské množství práce, kterou to sebou nese. Samozřejmě to klade zejména na prvoliniové zdravotníky další obrovskou zvýšenou zátěž. Automaticky předpokládáte, tedy vy, že oni to prostě udělají - protože co jim jiného zbývá, než mlčet a držet hubu a krok, jak se říkalo, že - takže vůbec nepadne slovo o tom, že by za to byly nějaké bonusy, nebo jak to máme tedy udělat.

Samozřejmě až pomine to fangličkářství a to svaté nadšení, vždycky potom přichází vystřízlivění a dennodenní život. A my samozřejmě musíme za těmi stoly v ordinacích vážit na lékárnických vážkách, protože já si nedovolím vysvětlovat svým pacientkám, že ony teď budou muset čekat na operaci, protože je předejde někdo, kdo se chce v podstatě za jejich peníze u nás nechat operovat, protože do systému přišel jaksi bych řekl zdaleka ne tak zaléčený a podchycený jako naši pacienti, naši pojištěnci, protože když dva dělají totéž, není to totéž. A nemylme se, nevykládejme si tady, že úroveň péče na Ukrajině je stejná jako v České republice. To ani omylem, přátelé.

A uvědomme si třeba, že sem do systému vstupuje obrovské kvantum, a nevíme jaké, lidí třeba HIV pozitivních, protože jsme za celou dobu evidence této nemoci od roku 1984 tuším měli těch případů řádově pár tisíc, asi 7 000, a k dnešnímu dni jich má Ukrajina 250 000, a to jsou jenom ti evidovaní. A evidence a systém nefunguje zdaleka tak výkonně jako u nás, zdaleka ne, takže počítejte, můžete si tohle číslo vynásobit, kolika chcete, a tihle lidé se nám v tom systému objeví. Čili my dneska vůbec nejsme schopni říct a dopočítat se, jaké nároky na pojišťovací systém to vůbec ponese, a že ty nároky budou obrovské, to samozřejmě víme všichni. Ale jak říkám, tady v tom svatém nadšení se občas zapomíná na reálný život, že to někdo musí fyzicky udělat, všechno to vyšetřit, všechno podchytit, zaevidovat. Je to prostě strašný objem práce, o které tak nějak automaticky předpokládáte, že ji prostě někdo udělá, protože co jiného má dělat, a že by za to něco mohl chtít, no to chraň pánbůh, že?

Ale my, co tam sedíme, tak kolegové ty otázky kladou, a zcela oprávněně. Říkají: Moment, mně toho najednou tolik přibude, den má jenom dvacet čtyři hodin a týden má jenom sedm dnů. A rozumíte, ty fyzické možnosti - i tady si spočítáte, že za těch x hodin se stihne jenom x věcí, a to se týká jakéhokoliv oboru lidské činnosti. Ale tady nějakým podivným způsobem předpokládáme, že ono se to nějak udělá. Ne, on to někdo musí udělat. A nikdo zatím nevíme, nejsme schopni dopočítat, kolik to bude vlastně stát, jak to bude. A to jsou legitimní otázky, které bych hrozně rád, aby byly dopředu jasné, protože tady jsme mnozí kolegové ve správních radách zdravotních pojišťoven a snažíme se léta s péčí řádného hospodáře, aby to k něčemu bylo, aby to fungovalo. Já pamatuju dobu, že VZP ani neměla ze zákona naplněný rezervní fond a nikomu to nevadilo. A naopak, za poslední roky byla ve fantastické kondici a mám obavu, že teď ten čas asi pominul, skončil. A co bude dál, co bude příští rok, si nikdo netroufáme odhadovat.

Zatím to tedy je pořád ve svatém nadšení, že pomáháme, dobře, ale nemůžeme prostě jít za určité limity a napínat ani bych řekl trpělivost našich voličů za určitou mez. A to já tedy vidím, že se děje, a proto bych rád, kdyby se na tyto otázky dostalo jasných odpovědí, a hlavně jasných perspektiv, protože pořád si ještě do toho, jak správně zmiňoval kolega, přijdete s tím, že snížíte platbu za státní pojištěnce, právě za ty státní pojištěnce, kteří vstupují do toho systému, o 400 korun. A každý, i průměrný žák, který má z počtů trojku, si spočítá, když je tedy náklad na pojištěnce, já nevím, 30 000 a jaká je platba na toho pojištěnce, tak samozřejmě to asi z logiky věci musí být deficitní. Ono se tolik lidí do systému veřejného zdravotního pojištění nezapojí, zatím je to 27 000, jsem slyšel, což je nějakých 10, 12 %, ale i to považuji za úspěch. Ale mluvilo se o tom, a nějak to zapadlo, že snad by na to měla přispět Evropská unie, nám, státům, které nesou to břemeno této migrační vlny. Zatím jsem tedy neslyšel žádné další podrobnosti. Rád bych, kdyby nám k tomu vláda byla schopna něco říct. Ona tady vlastně ta vláda není. (Poslanec se otáčí do vládních lavic, kde sedí jeden ministr.) Vybavuji si z minulého období, že jste vykřikovali, že je to opovrhování Sněmovnou, a teď tady nikdo není. Pan ministr se nebojí, když je tady sám? Asi nebojí, v pohodě. (Reakce ze sálu: Jsou zde dva ministři.) Tak jsou tady dva ministři, dobře. Ale přesto si vzpomínám na ta slova, že je to opovrhování Sněmovnou.

Takže bych rád, kdyby na to někdo dokázal odpovědět. Samozřejmě ten stav ad hoc dnes a denně víme. Ale co bude dál? Bude se to nějak vykrývat? Stojí nás to obrovské sumy. Poslouchali jsme, jak my jsme rozhazovali, najednou šup, 56 miliard, 60 miliard. Nikdo neříká, kde se vezmou. To nejsou vaše peníze, to jsou peníze nás všech, to jsou peníze daňových poplatníků, takže by bylo dobré těm poplatníkům říct: teď jsme vám je vzali, ale máme tedy perspektivu, že z Bruselu nějaké peníze přijdou a že systém zdravotního pojištění neskončí v takovém fatálním deficitu. Ale taky by bylo dobré těm nově příchozím pojištěncům sdělovat, že to není tak, že tady přišli do Eldoráda nebo že tady je Klondike. A to vám říkám věci z praxe. Léta neřešené věci, které doma neřešili, by tady chtěli vyřešit včera odpoledne, hned, a strašně se diví, když jim říkám: Nezlobte se, to prostě nepůjde. Vy s tím chronickým problémem žijete léta a to nebude tak, že hned zítra vysvětlíme našim pojištěncům, že teď tedy odstupte a čekejte - a to samozřejmě s perspektivou toho, že byl covid, dva roky jsme odkládali operace a tak dál a tak dál a tak dál. Všichni máme waiting listy, já mám spoustu pacientek, které čekají na to, až se dostanou na řadu, a teď jim mám říct: Prosím vás, budete čekat, protože sem přišli lidé, kteří jsou víc lidi, nebo jsou potřebnější, nebo jak to tedy máme nazvat? A to není prázdné plkání tady za pultem. To je reálný život, protože za dva, za tři dny tato zbytečnost skončí, a pak tedy bude ten život, protože tam musíme sedět a ty lidi léčit. A teď samozřejmě budeme řešit - my jsme žili v devadesátých letech v deficitu zdravotního pojištění a zažívali jsme to. Čekali jsme na to, až nám přijdou platby za pojištěnce, které jsme ošetřili v lednu, a peníze přišly v červenci. To si neumíte představit, ale takhle to prostě bylo a já se toho nechci znovu dožít. Už je mi samozřejmě taky nemálo, bych řekl. Šest křížků, ohnutý hřbet, zpíval Roman Dragoun, ale já v tom jinou perspektivu potom nevidím. Jakmile systém bude v deficitu, pojišťovny nemají jinou možnost než posunout platby. I průměrný počtář si spočítá, že jestliže tam máme 400 miliard a je 52 týdnů, tak kolik je na týden miliard. Tak to posunete o týden, o dva, tu splatnost, a tím si vyrovnáte saldo. A vy si budete říkat, jak to je super, ale my si to říkat nebudeme.

Pro mě je to neuvěřitelná cesta v čase, protože před několika lety jsem poslouchal topku, jak říkala, že je potřeba zdravotnictví změnit. No, pak přišel pan ministr Heger a vysvětlil nám, že ne ne, penízky nejsou, nic se měnit nebude. A teď pro mě cesta v čase, deset nebo dvanáct let: zase topka, zase ministr z topky, dokonce ten, se kterým jsem chodil na gympl, a řekne: musíme snížit platbu za státní pojištěnce. To mám opravdu pocit, že jsem vylezl ze stroje času. A co se tedy dělo těch dvanáct let? Opravdu, to je úplně jak přes kopírák. Na všecko jste byli připraveni, všecko jste kritizovali, všecko bylo špatně, ale to dobře nějak nevidím. Neříkám, ten daný den, dobře, O. K., ale co bude dál? Protože po zítřku bude i popozítřek a přijde léto, podzim, takže bych rád, kdyby problematika toho poskytování... jednak si uvědomte, že někdo tu péči musí poskytnout - nejde jenom o ty peníze, ale někdo to musí udělat rukama, odsedět to, odmakat, a o těch lidech vy vůbec nemluvíte. Vy to považujete za naprostou samozřejmost, že do nich hodíte 300 000 nebo 500 000 pojištěnců, a oni si s tím nějak poradí. A vůbec vás nenapadne, že byste... ***