(16.40 hodin)
(pokračuje Jana Černochová)
Závěrem si dovolím malou poznámku: Současná situace nám, milé kolegyně, kolegové, jasně ukazuje, jak důležitá je obrana země a jak ji nesmíme podceňovat. Válečné ohrožení bohužel není minulostí ani věcí pouze jiných kontinentů. Jednoznačně se ukazuje, že nesmíme svou obranu podceňovat a musíme do ní investovat. A to pořádně.
Druzi, my s vami! (Potlesk v sále.)
Předsedkyně PSP Markéta Pekarová Adamová: Nyní požádám pana ministra zahraničních věcí Jana Lipavského. Prosím, pane ministře, máte slovo.
Ministr zahraničních věcí ČR Jan Lipavský: Vážená paní předsedkyně, vážení kolegové, vážení páni poslanci, vážené paní poslankyně, vážený pane velvyslanče, snažili jsme se v uplynulých měsících diplomatickou cestou odvrátit konflikt na Ukrajině, ale Rusko si vybralo cestu války. Dnešní den jsme svědky naprosto neobhajitelného a ničím nepodloženého a nevyprovokovaného aktu agrese ze strany Ruska vůči Ukrajině. Rusko pošlapává ty nejzákladnější principy evropské bezpečnostní architektury, mezinárodního práva a mírového soužití. Po letech pracně budované stability v Evropě Rusko opět přináší do Evropy válku, chaos a utrpení - a utrpení nejen bezpočtu nevinných Ukrajinců, ale i svým občanům a dalším Evropanům.
Zažíváme v přímém přenosu manipulace s informacemi, dezinformace a umělé důvody agrese, které si vytvořil ruský bezpečnostní aparát, aby tak odůvodnil své kroky na Ukrajině. Takto falešně vytvořené důvody nemohou v žádném případě ospravedlnit ruskou invazi.
Ještě včera mi ruský velvyslanec na Ministerstvu zahraničních věcí, mému náměstkovi, tvrdil, že zprávy o přítomnosti ruských vojenských oddílů na Donbasu jsou pouhými dezinformacemi západních médií. Je tedy naprosto očividné, že lež se stala zcela běžným nástrojem ruské státní moci, a to včetně diplomacie. Proto i česká diplomacie jednoznačně odsoudila a označila za neakceptovatelné chování Ruské federace a podle toho také následují kroky, které česká vláda činí na mezinárodním poli ve vztahu k Rusku a ve vztahu k Ukrajině. Na mezinárodním poli, především v Evropské unii, zastáváme jasný a razantní postoj ohledně sankcí. Dnes večer bude mimořádné jednání Rady Evropské unie, kde se účastní pan premiér Fiala. Zítra se koná jednání ministrů zahraničních věcí, kterého se účastním já. Předpokládáme, že budou přijaty sankce na těchto dvou jednáních.
Co se týče vztahu vůči Ruské federaci, tak jsme zahájili celou řadu kroků, které povedou k omezení vlivu ruských bezpečnostních složek na území České republiky. Některé z nich dnes již byly oznámeny, na dalších aktivně pracujeme. Vůči Ukrajině hledáme maximální možnou míru podpory nejen vyjádřením solidarity, ale i skrze konkrétní kroky, ať již humanitární, nebo další. Samozřejmě také se staráme o naše občany na území Ukrajinské republiky, aktivně řešíme situaci našich zaměstnanců na zastupitelském úřadě, pozorovatelů v misi OBSE a tak podobně. Myslím si, že dnes státní správa odvádí naprosto maximální výkon, všichni jedou na sto procent.
Dámy a pánové, zažíváme bezprecedentní události, zažíváme barbarský akt ze strany Ruska vůči Ukrajině a to, co se dnes odehrává, a ta důležitost, spočívá v tom, že bojujeme jako celé západní mezinárodní společenství o to, aby byla dodržována ta nejzákladnější práva a principy, které jsme si zde utvořili po druhé světové válce, tedy že se územní integrita státu, územní celistvost a jeho suverenita nemění silou. Děkuji za pozornost. (Potlesk.)
Předsedkyně PSP Markéta Pekarová Adamová: Také děkuji. Nyní je přihlášen pan ministr Rakušan. Já jenom oznamuji stažení omluvenky pana poslance Balaše. Prosím, pane ministře, máte slovo.
Místopředseda vlády a ministr vnitra ČR Vít Rakušan: Děkuji. Vážená paní předsedkyně, vážený pane velvyslanče, pane premiére, členky, členové vlády, vážené kolegyně, vážení kolegové. My jsme se dnes k ránu, kdy najednou naše telefony byly zahlceny desítkami zpráv a informaci, stali svědky něčeho bezprecedentního, něčeho, v co jsme všichni doufali, že za našich životů nezažijeme. Poránu, když jsme se vzbudili, jsme se stali potom oběťmi otázek našich dětí, jestli bude válka. A to je věc, kterou jsme taky ani v našich soukromých životech v našich zeměpisných šířkách úplně nezažívali. My tady v České republice můžeme naše děti uklidňovat, my jim můžeme říkat: Ne, ne, tady válka nebude, to nedopustíme, to se nestane. Ale ti, kdo se vzbudili ráno na Ukrajině, tak svým dětem, a já vůbec nevím, jak se to dělá, museli vysvětlit, že válka je a že jsou v ohrožení jejich rodiny, jejich bezpečí, jejich holý život, jejich majetek, že možná bude nutné se zvednout a vydat se někam na cestu, někam, kde ty děti v životě nebyly. Ta situace je nepředstavitelná pro naši generaci, ale pro generaci mých prarodičů to byla realita. Oni válku poznali. A my bychom v této chvíli měli myslet na historickou zkušenost České republiky. My bychom měli myslet na to, že jsme země, kterou potkaly v minulém století dvě krvavé totality, země, která byla samozřejmě součástí dvou krvavých světových válek. Že ta válka i naším územím procházela, že měla své oběti materiální, ale především oběti na životech, na lidském zdraví.
A právě země, která má takovou bezprostřední historickou zkušenost, a koneckonců ne tak dávnou, z roku 1968, kdy nám sem vtrhly tanky, které tady dočasně zůstaly více jak dvacet let, tak my bychom měli být prvními, kdo nabídne pomoc. My bychom měli být prvními, kdo chápe tu strašnou realitu, do které se dneska ukrajinský národ vzbudil. Zároveň je potřeba si říct, že my v této chvíli jsme v té válce vlastně taky. Jak už mluvil pan velvyslanec, je to útok na historické uspořádání Evropy po válce, je to pošlapání všech mezinárodních dohod, je to pošlapání té architektury Evropy, kterou jsme doufali, že pošlapávána nebude, a my jsme byli jejich součástí. Ale my jsme taky v jiném typu války, my jsme v typu války s dezinformacemi, s tím, že se jakoby v té dnešní divné době bojíme označit věci pravými jmény. Nebojme se! Dneska to udělat musíme a tady na tom místě musí zaznít: Rusko je agresor a Ukrajina je oběť! (Potlesk v sále.) To je prostě fakt, který musíme všichni velmi hlasitě říkat, a ne jenom v té první vlně solidarity, protože ten konflikt může být dlouhý. První vlna solidarity v každé krizi bývá silná, ale my musíme vydržet. My Ukrajině musíme ukázat, že těmi partnery budeme i po týdnech a měsících, a stále musíme mluvit stejným hlasem a stejným jazykem. ***
