(13.00 hodin)
(pokračuje Richard Brabec)
Znovu opakuji, dohodu jsme s Polskem tvrdě vyjednávali dlouho a já se k tomu hlásím, no a nedohodli jsme, nepodepsali jsme ji prostě proto, že nebyla v podobě, kterou bychom byli schopni obhájit před občany této země včetně Libereckého kraje. A znovu opakuji, pětiletá výpovědní lhůta byla tenkrát pro zástupce Libereckého kraje nepřijatelná. Nepřijatelná. Já jsem u těch jednání byl. A bylo to jednání, kde skutečně bylo několik málo lidí z české i z polské strany, a to jsme řekli, že pět let je prostě málo a nikdy bychom to neobhájili. A teď najednou se ta smlouva líbí. To znamená, vy říkáte kompromis, a já říkám kompromis, ale v zájmu Polska, protože jestliže má důl pokračovat 22 let, tak ten kompromis, kdybychom se bavili aritmeticky, tak bude možná někde na jedenácti, ale nebude na pět letech. A to je prostě ta zásadní věc.
A ten tlak na to... a jenom k tomu, co říkala paní ministryně Hubáčková. Vy jste říkala, paní ministryně, vaším prostřednictvím, pane předsedající, že jsme nehráli silnými kartami. No hráli. Stále ještě hráli, protože ti Poláci, na ně ten tlak byl obrovský, finanční i politický z toho místa. Z jejich strany, z jejich domácí politické scény, z jejich médií. My to víme. My to víme, jak obrovsky se tlačilo na Polsko, aby se nakonec nějak dohodli. Takže Poláci jsou tvrdí, máte pravdu. Na nás tlačili, vymýšleli si hory s horáky prostě v tom, jak to poškodí V4, a tak dále, a tak dále. Ale my jsme to brali jako součást vyjednávání. Jako jejich tlaku, kdy oni umí využít cokoli. Oni čekají na jakoukoli slabost toho protivníka a využijou ji proti nim. Jsou to výborní velmi tvrdí vyjednavači.
A já stále trvám na tom, že nová vláda vyměkla. Nová česká vláda vyměkla. A to, co jsme nebyli ochotni podepsat my, vy tomu říkáte kompromis a my tomu říkáme, že to prostě nechrání v dostatečné míře zájmy českých občanů a že se to dalo vyjednat lépe a že ten čas byl. Kdyby soud měl být druhý den nebo třetí den, tak je to něco jiného. Ale do soudu, do rozhodnutí Evropského soudního dvora, byly ještě dva měsíce a každý den stál Poláky 12 milionů korun. Každý den je stál 12 milionů korun. To znamená, ten zájem tady byl. To znamená, že do soudu oni by zaplatili dalších možná 700 nebo 800 milionů korun jako pokutu, jako sankci. To znamená, já jsem přesvědčen, opakuji, bylo to unáhlené, bylo to zbytečně rychlé. Jestli v tom hrály roli nějaké jiné, říkám, mezinárodní kontexty, nevím, ale je nesmysl říkat, že naše vláda obětovala občany Libereckého kraje. To je ve finále obětovalo to rozhodnutí, protože až to rozhodnutí je klíčové.
A já znovu říkám, preferuji dohodu, preferovali jsme celou dobu dohodu a preferoval bych ji doteď, to znamená, já bych byl pro dohodu, ale jsem přesvědčen, že ta dohoda, tak jak byla uzavřena, není ve finále v zájmu České republiky a obyvatel Libereckého kraje, a bohužel se to ukáže za pár let. Vzpomeňte si na moje slova. Ale to není nějaké proroctví. To je prostě realita toho, že jsem u těch jednání byl, a věřte, že bych si ani nedovolil, s mnohými z vás se tady znám už nějakou dobu, a já opravdu nepoužívám lživé argumenty. Já taky vím, co by to rozhodnutí soudu nám dalo a nedalo. Dobře to vím, samozřejmě. Vím, co jsme žalovali a co by se ve finále vysoudilo. Ale mně tam vadí to momentum. A to momentum, to bylo v tu chvíli ve prospěch České republiky, dokud by se nerozhodlo. Ale rozhodovalo by se až za dva měsíce. A já jsem přesvědčen, že ten obrovský tlak, který pan premiér Morawiecki a jeho tým vytvořili i na nás, kterému my jsme nepodlehli, a vy jste nás kritizovali za to, že vůbec uvažujeme o nějakých kompromisech, řada z vás ten minulý rok nebo v těch uplynulých měsících, velmi tvrdě jste nás kritizovali. Já jsem to bral logicky, opět opozice vůči vládě, tak je paradoxem, že ta podepsaná dohoda má nakonec minusové znaménko pro Českou republiku. A jestliže říkáte, že jste odvalili balvan, tak ano, z česko-polských vztahů, ale ten balvan se sice možná odvalil v té řekněme rovině diplomatické, ale my jsme za to zaplatili jako Česká republika velmi tvrdě a velmi vysokou cenu. Děkuji. (Potlesk poslanců ANO.)
Předsedkyně PSP Markéta Pekarová Adamová: Hezké odpoledne, vážené dámy, vážení pánové. Další je s přednostním právem přihlášena paní místopředsedkyně Kovářová, což je zatím poslední přihlášená. Prosím, máte slovo.
Místopředsedkyně PSP Věra Kovářová: Vážené kolegyně, vážení kolegové, je třeba si říct, co je ve skutečnost programem této mimořádné schůze. Bez ohledu na detaily platí, že je to jeden z nevyřešených problémů minulé vlády. Na straně druhé je potřeba říct, že minulá vláda měla v otázce dohody s Polskem skutečně složitou pozici, protože polská strana v této věci ukázala jen málo ochoty k věcnému jednání. Určitě podstatně méně, než by se to na přátelského souseda slušelo. To již ale není tak podstatné. Důležité je, že nyní máme na stole smlouvu, která vzbuzuje u někoho vášně, u někoho nespokojenost a další ji berou jako realistický výsledek situace.
Řekněme si na rovinu, že žádná smlouva v podobné situaci nebude vzbuzovat spontánní nadšení. Koneckonců jistě by se našlo na naší straně mnoho lidí, pro které by jediným uspokojivým výsledkem bylo okamžité zastavení těžby povrchového dolu a činnosti elektrárny. Další by si představovali nepoměrně tvrdší smluvní podmínky. Ale měli bychom si čestně říci, že je u nás také dost těch, kteří naopak říkají, že nemáme žádné právo chtít od Polska omezování činnosti, která se odehrává na jeho území. A že se to někdy v budoucnu může obrátit proti nám, i to je relevantní názor a je třeba ho brát v potaz. Postojů k otázce dolu Turów je prostě mnoho a existuje řešení... respektive neexistuje řešení, které uspokojí všechny. Dokonce asi ani řešení, které by uspokojilo nějakou výraznou většinu.
Nechci hodnotit, zda jsou podmínky smlouvy výborné, dobré, nebo naopak špatné. K tomu jsme zde slyšeli již řadu řečníků. Chci se zmínit o dvou aspektech, které by neměly zapadnout.
Za prvé nemám nejmenší důvod nevěřit tomu, co o vývoji jednání říká hejtman Libereckého kraje Martin Půta. Nemám pochybnost, že smlouva byla připravena již před loňskými parlamentními volbami, ale tehdejší vláda ji těsně před hlasováním nechtěla řešit, a tak ji nechala v šuplíku jako takovou dopisovou bombu vládě nynější. Stejně tak nemám důvod, proč bych Martinovi Půtovi nevěřila, že pokud by předchozí vláda měla větší ochotu věc dotáhnout do konce, bylo tehdy možné dojednat lepší podmínky.
Druhý aspekt, který by neměl zapadnout, jsou širší diplomatické souvislosti urovnání sporu s Polskem. Těch je hned několik. Asi nejvýraznější je, že v současnosti existuje nějaká mezinárodní situace, a všichni víme, že není vůbec dobrá. Eskalace ukrajinské krize a okupace části ukrajinského území Ruskou federací stále hrozí tím, že přeroste ve válečný konflikt, který se bude bezprostředně dotýkat i nás a Polska, a je určitě lepší jít do této doby s čistým stolem. Stejně tak bychom neměli zapomenout ani na skutečnost, že příští měsíce budou velmi klíčové ve věci nastavení budoucí energetické politiky Evropské unie. Máme v této věci své podstatné zájmy a potřebujeme podporu, nikoli konflikty se sousedy. Podobně během našeho předsednictví přijdou rozhodnutí i v řadě dalších otázek, které souvisejí se společným trhem a dalšími aspekty života Evropské unie. Být lídry těchto jednání a organizátory rozhodovacích procesů a zároveň vést se sousedem, Polskem, dílčí válku, by nebylo vůbec dobré. ***
