(1.40 hodin)
(pokračuje Oldřich Černý)
Toto je e-mail z konce ledna, kdy pisatelka reaguje na situaci, která se od té doby trochu změnila, nicméně ilustruje celou situaci, která by se jednoduše mohla navrátit, pokud by pandemický zákon byl přijat, cituji: "Prosím, aby moje děti mohly chodit do školy a mezi kamarády. Mám dva syny, osmá třída, třináct let, čtvrtá třída, devět let. Jsou to již dva roky, co do školy chodit nemohou, stýkat se s kamarády. Z jedničkářů a veselých dětí se mi změnili na průměrné žáky s pocitem osamění a steskem po kamarádech. Starší syn je v pubertě, má lítat s klukama venku a poznávat první lásky, zklamání, zažívat lyžáky, školy v přírodě, ale bohužel. Od začátku roku opět nechodí do školy. V prosinci byli sotva polovinu dní, od Vánoc se do školy už nedostali. Měsíc jsou doma bez kontaktů, starší syn bez on-line výuky, mladší on-line výuka částečná, a někdo s nimi musí být doma. Někdo s nimi musí dělat školu, vařit jim, starat se o celou domácnost v plném stavu, a k tomu vydělávat. Může mi někdo z vás poradit, jak tohle zvládnout a nezbláznit se, jak vydělat peníze? Učitelka, kuchařka, uklízečka v jednom, a k tomu plnohodnotně odvádět osmihodinový pracovní výkon z domova? Může mi to někdo z vás vysvětlit a dát řešení? Jediné, co v tuto chvíli mohu udělat, apeluji na vás: ukončete tuto totální destrukci dětí a s tím i destrukci rodičů. A to vše samozřejmě bez pandemického zákona, který je jednostranně totalitní a je velkým ohrožením demokracie a demokratického státu. Ing. Veronika Š."
Další dopis: "Vážení poslanci, já jako máma od dvou dětí žádám vás, abyste si vzpomněli na kladné morální atributy své osobnosti, vypnuli doma své televizní přijímače, které všechny okolo straší, šli do lesa, zhluboka se nadechli, zameditovali, a pak běžte zpět do práce a tam hlasujte podle čistého svědomí, neovlivněni podprahovou masáží úzké skupiny lidí, kteří se snaží vzbudit strach o život. Život je riskantní, byl a bude riskantní, ale dětem se za poslední dva roky vzalo opravdu hodně. Já jako matka školkového dítěte jsem nezaměstnatelná. Dříve byly školky promořovací střediska, kde děti získávaly přirozenou imunitu. Od září jsem každý měsíc týden doma s dítětem, protože má nudli. Pozor, nudle nemusí být zelená či žlutá, stačí jakákoli nudle. Každý z nás si tuto novou chřipku musí prodělat. Někdo se očkoval, aby měl lehčí průběh, jiný si to chtěl projít sakum prdum pořádně. Je to každého volba. Na jakékoli akci spojené s lidmi člověk dnes musí mít nějaký bezcenný cár papíru, který v podstatě nic neznamená, ale děti chtějí jít plavat, děti chtějí do kina, děti si chtějí někam zajít. Rodič bez papíru nikam nesmí. Kde to žijeme? Prosím, nedopusťte segregaci společnosti a dejte svobodu dětem, ty jsou naše budoucnost. S pozdravem Martina B."
Mám tady toho víc, ale přeskočím to, protože mě velmi zaujal jeden e-mail studenta, žáka 9. třídy. Mám i jeho souhlas se zveřejněním. "Vážená paní poslankyně, vážený pane poslanče, jsem žákem 9. třídy a vím, že zítra" - psal to 1. února 2022 - "máte v Poslanecké sněmovně schvalovat novelu pandemického zákona. Rodiče mi vysvětlili, co vaše novela obsahuje a čím je pro nás a naši budoucnost její přijetí nebezpečné. Už skoro dva roky já a moji spolužáci nechodíme do školy tak rádi jako dřív. Před každým testováním máme obavy, kdo z nás bude tím pozitivním, který překazí plány celé třídě, i když mu nic není. Naše paní učitelky se už nesmějí tak často jako dřív a jsou nervóznější. Distanční vyučování nás nebaví, raději jsme ve škole. Nošení roušek je pro nás strašně nepříjemné, špatně se nám dýchá i přemýšlí, bolí nás z nich hlava a odpoledne jsme unavení. V přírodopisu se učíme, jak je kyslík důležitý pro život člověka, a přitom máme nosit roušky, které nás dusí? Chci zpátky normální svět, který jsme měli dřív, když jsme se před nemocemi nemuseli zavírat doma a mohli jsme bez omezení zase cestovat, sportovat a chodit do kina. Žádám vás, abyste nepodpořili schválení novely pandemického zákona, zamítněte ji. Její schválení mi nepřijde vůbec správné ani rozumné. S pozdravem Jakub F."
Další dopis: "Vážená paní poslankyně, vážený pane poslanče, brzy mi bude 83 let. Prožil jsem druhou světovou válku jako malé dítě, rok 1948 jako kluk, rok 1968 jako otec dvou dětí, takže můžu hodnotit tuto dobu. V roce 1968 jsme měli krásný život a vládu, která stála za svými občany. Bohužel, dnes to o naší vládě nemůžu říci. Přebrala metody vlády minulé. Někteří ministři je chtějí ještě vylepšit novým pandemickým zákonem, údajně na ochranu občanů. Je jasné, že tento zákon umožní vládu jednotlivce. Tímto se dostáváme do doby protektorátu. Ano, i za komunistů padala různá rozhodnutí, která musela projít celou řadou schvalování. Tolik nejistoty a strachu, co jsem prožil během posledních dvou let, jsem nezažil za celý svůj život. Proto vás žádám, nebo alespoň ty, co ještě mají svědomí, aby hlasovali proti schválení novely pandemického zákona. Děkuji, Zdeněk K."
A ještě stačím asi jeden. "Dobrý den, nejsem zastánce hromadných a předepsaných mailů, proto píši sám za sebe od srdce. Myslím, že by bylo vhodné se tímto zákonem zaobírat daleko více než jen ve zrychleném čtení. Je to důležitý zákon, který dokáže omezit spoustu lidí a jejich podnikání na základě rozhodnutí jedinců. Nepřijde mi moc fér, že se vyhlásí stav legislativní nouze, aby se tento zákon mohl tak rychle přijmout... (Předsedající: Čas, pane poslanče.) ... a v podstatě bez řádné diskuse a připomínkování."
Jinak stačí, když se podíváte do mailů a máte jich tam čtyři tisíce.
Místopředseda PSP Jan Skopeček: Děkuji, pane poslanče. Váš čas vypršel. To byl pan poslanec Černý. S faktickou poznámkou se přihlásil pan ministr Jurečka. Prosím, pane ministře, máte slovo.
Místopředseda vlády, ministr práce a sociálních věcí ČR Marian Jurečka: Děkuji. Dobré ráno, musím zareagovat stručně na předřečníka pana poslance Černého. Prosím pěkně, pokud znáte historii 20. století především, tak tady nepoužívejte slova, jako je totalita, v souvislosti s pandemickým zákonem. Opravdu jsou věci, které se nedají v žádném případě srovnávat, vůbec v ničem nesnesou srovnání. Jestliže se tady mluví a ví se o tom, jaká byla fakta nacistické, komunistické totality, kde lidé bez jakékoli šance na nějaký soudní přezkum, na cokoli byli připravováni o životy, děti, staří lidé, těhotné ženy, lidé z důvodu rasy, náboženského vyznání nebo politického přesvědčení, vy srovnáváte úplně nesrovnatelné věci. Úplně! Tady proběhl loňský rok. Já jsem otec pěti dětí, moje manželka je učitelka. A v období loňského roku děti chodily do školy, občané České republiky jezdili na dovolenou do zahraničí, občané, kteří byli nespokojeni s některým nařízením předchozí vlády, vlády Andreje Babiše, měli možnost podat návrh k soudu na přezkum jakéhokoli opatření. To se dělo, soudy tomu vyhovovaly. Prosím, o jaké totalitě tady mluvíte? S jakou totalitou to srovnáváte? Tou nacistickou, nebo tou komunistickou? S jakou totalitou? Udělejte si jasno v pojmech a historii. (Potlesk zprava.)
Místopředseda PSP Jan Skopeček: To byla faktická poznámka pana ministra Jurečky. K další faktické poznámce se přihlásil pan poslanec Černý. Pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Oldřich Černý: Vážený pane ministře, já vím, že už je ráno, ale jestli jste neslyšel, citoval jsem vám občany, co vám napsali do mailu. To nebyla moje slova, to byla slova občanů České republiky. A vy tady z toho děláte komedii? Že se nestydíte! (Potlesk poslanců SPD.)
Místopředseda PSP Jan Skopeček: To byla faktická poznámka pana Černého. Vrátíme se do obecné rozpravy. Další v pořadí je přihlášen pan poslanec Koten. Pane poslanče, prosím, máte slovo.
Poslanec Radek Koten: Děkuji. Vážený pane předsedající, pokud se podívám na čas, už bych mohl říci téměř skoro dobré ráno, protože čas se poměrně nachýlil přes 24. hodinu, a máme tedy 1.49 po půlnoci. Vzhledem k tomu, že máme takové české přísloví, které zní: Opakování je matka moudrosti, tak i vzhledem k tomu, že tady máme poměrně početný sbor ministrů, skutečně ještě jednou zopakuji to, co jsem tady již minule říkal k pandemickému zákonu. ***
