(9.30 hodin)
(pokračuje Vladimíra Lesenská)
Jedním z hlavních předpokladů nezávislosti je nezávislost ekonomická. Tento předpoklad byl ostatně vysloven už v důvodové zprávě k samotnému exekučnímu řádu. Nezávislost - i ekonomická na státu - je základním předpokladem exekutorovy nestrannosti při výkonu exekuční činnosti. Pověření státem k této činnosti dává exekutorovi veřejnou důvěru, autoritu a vážnost. Stejného názoru je i ústavní soud, když v četných nálezech k platům soudců vyslovil, že jedním z pilířů nezávislosti soudců je materiální zajištění. Přiměřeně by toto mělo platit i pro soudní exekutory.
V případě exekučního řízení zde však existuje jasná závislost mezi jedním z účastníků řízení, to je oprávněným, a soudním exekutorem. Jedná se o závislost procesní a ekonomickou. Exekutor by v řízení neměl chránit pouze zájmy oprávněného, ale dohlížet na zákonnost celého řízení a chránit i zájmy povinného, pokud hrozí jejich porušení. V praxi jsou však exekutoři tlačeni k tomu, aby tak nečinili, protože oprávněný by si je příště k provedení exekuce nezvolil. V případě takzvaných institucionálních věřitelů často spravují tisíce pohledávek. Tam by změna exekutora mohla být i likvidační. Tento stav není žádoucí.
Původní záměr byl zřejmý - exekutor bude ekonomicky motivován, aby vymáhal pohledávky, jak nejlépe může, čímž poroste jeho zisk. V současné době však nezřídka dochází k případům, kdy exekutor je nucen jít nad rámec zákona či zvolit nepřiměřené prostředky, jinak by byla ohrožena jeho ekonomická existence. Úzké faktické a smluvní vztahy mezi exekutory a věřiteli zakládají důvodné pochybnosti o nezávislosti a nestrannosti jejich rozhodování. Navrhovatelům je známo stanovisko pléna Ústavního soudu vydané dne 12. září 2006, kde Ústavní soud odmítá srovnání postavení exekutora a soudce, protože - cituji: "Zásadní rozhodnutí týkající se exekučního řízení jsou ponechána na nestranném nezávislém a na výsledku exekuce hmotně nezúčastněném soudu. Skutečnost, že zákon, to jest exekuční řád, přenesl některá oprávnění soudu na soudního exekutora, tedy nezakládá rovné postavení soudce a exekutora." Toto stanovisko však odráží právní stav v roce 2006. Od té doby došlo k několika změnám právní úpravy, které postavení soudního exekutora zásadně posílily. Předkladatelé tak považují stanovisko za překonané.
K významnému rozšíření oprávnění exekutora došlo zákonem č. 286/2009 Sb., účinného dne 1. 11. 2009. Soudnímu exekutorovi bylo svěřeno oprávnění odstraňovat vady podání. Je to § 43, rozhodování o návrhu povinného na odklad exekuce, o návrhu a zastavení exekuce, o návrhu třetí osoby na vyškrtnutí věci ze soupisu, provádění rozvrhového jednání a vydávání rozhodnutí rozvrhu výtěžku dražby nemovitých věcí a další. Exekutor také ustanovuje povinnému opatrovníka nebo činí úkony soudu prvního stupně v odvolacím řízení. Byly provedeny další změny.
Zákonem č. 396/2012 Sb., takzvanou velkou novelou exekučního řádu, došlo k dalšímu posílení postavení exekutora. Soudní exekutor nyní může ve stanovených případech rozhodnout o odmítnutí či zamítnutí exekučního návrhu. Tím exekutor může celé řízení ukončit. V rukou exekutora se tak soustředilo prakticky veškeré prvostupňové rozhodování v exekučním řízení včetně rozhodnutí, kterým se řízení končí.
Konečně zákonem č. 139/2015 Sb. přešla na exekutora pravomoc rozhodovat o návrhu manžela povinného na zastavení exekuce, je-li exekucí postižen majetek ve společném jmění manželů ve větším než zákonném rozsahu, což byla původně otázka řešená soudem v rámci excindační žaloby. Exekutor zde tedy již rozhoduje o otázce hmotněprávní, která byla dříve vyhrazena soudům.
Je tedy nesprávná představa, že exekutor je pouze vykonavatelem věcí, které byly rozhodnuty soudem. Je to exekutor, kdo rozhoduje o způsobu provedení exekuce. Není tedy pouze pasivním příjemcem a vykonavatelem vůle soudu. Rozhoduje o tom, jak bude rozhodnutí soudu vykonáno, přičemž dopady jednotlivých metod na povinné jsou diametrálně odlišné. Pozdějšími novelami exekučního řádu bylo exekutorům svěřeno rozhodování o stále širším okruhu otázek.
Z výše uvedeného je zřejmé, že postupem času se postavení exekutora přeměnilo z vykonavatele soudního rozhodnutí - byť i zde měl značný prostor pro úvahu, například volbu způsobu provedení exekuce - do pozice orgánu veřejné moci, kterému je svěřeno rozhodování o širokém okruhu otázek jak procesních, tak i hmotněprávních. Současný stav, kdy si exekutora vybírá jedna strana, již dále není udržitelný.
Vyjma těchto problémů právního charakteru však stávající úprava přináší i řadu problémů ryze praktického charakteru. Vzhledem k tomu, že věřitelem zvolený exekutor může být z kteréhokoliv místa České republiky, častým jevem je velká fyzická vzdálenost mezi exekutorem a povinným. Na straně povinného se ztěžuje možnost nahlédnout do spisu, splatit dluh v hotovosti na pokladně či celkově osobně komunikovat s exekutorem. To výrazně komplikuje možnost efektivně řešit vzniklé dluhy. Exekutor ze vzdálené destinace navíc nemusí mít dokonalou znalost poměrů na straně povinného či celkově znalost poměrů kraje, v němž povinný žije. Nevýhodou spojenou s velkou fyzickou vzdáleností jsou i zvýšené náklady na cestovné a na provedení mobiliárních exekucí, které na straně sociálně slabých povinných ohrožují jejich motivaci a dostatek prostředků ke splácení pohledávek.
Značné náklady a problémy jsou spojeny s mnohostí exekutorů u jednoho povinného. V případech, kdy má jeden povinný více exekutorů, je vystaven povinnosti platit náklady v mnoha paralelně běžících řízeních. Jejich výše pak často přesahuje původní pohledávku oprávněných. Tím se celkově snižuje možnost povinného uhradit původní vymáhanou pohledávku. Klesá tak vymahatelnost práva.
Nelze opomenout ani náklady dopadající na další dotčené instituce spojené s povinným. To je zaměstnavatel, banka a další instituce. Všechny tyto subjekty musí dnes komunikovat s mnoha exekutory. Dochází k dublování nákladů a administrativních činností. Těmto institucím navíc hrozí pokuty, pokud opomenou vyřídit odpověď, což se může pod množstvím administrativního zatížení lehce stát. ***
