(6.30 hodin)
(pokračuje Zdeněk Kettner)
Dále. Máme tady hrátky se statistikou. Opět budu citovat. Další běžný trik, ale hlavně klasická metoda manipulace s veřejným míněním je nekorektní nakládání se statistickými daty, jimiž se dokazuje realita. V literární stylistice se téhle technice říká synekdocha. Jedním z jejich typů je figura nazývaná pars pro toto, v níž část zastupuje či vyjadřuje celek. Opakem je totum pro pars, kdy se pojmenováním celku označuje ve skutečnosti jen jeho část. Obojí najdeme samozřejmě v arzenálu mediálních argumentačních klamů. - Zase, my statistiky samozřejmě používáme, zakázat je nemůžeme. Tedy takhle, neměli bychom je zakazovat. Měli bychom umožnit prostor, ať se všechny ty statistiky objeví ve veřejném prostoru, a zase nechat na tom člověku, ať si s těmi čísly pohraje sám, ať si logicky dojde k nějakému závěru. Opět se tady čím dál více objevuje taková situace, že pustíme jen ty statistiky, které se nám hodí.
Další, co s tímto souvisí, jsou média jako taková. Opět budu citovat. Svět kolem nás je nesmírně složitý, takže slovy jsme schopni popsat jenom zlomek toho, co vidíme. A stejně tak jsme reálně schopni pochopit jen část toho, co se děje a proč se to děje. To samozřejmě není agnosticismus. Svět je poznatelný, jenže problém je v tom, že ve své úplnosti není nikdy poznatelný pro jedince. Každý člověk vnímá realitu svýma očima. Záleží na tom, jaké má kořeny, vzdělání, ideologii a také práci a životní zkušenost, a každý vnímá jen tu svou. A teď si vezměme, že určitou událost bude sledovat několik různých novinářů. I novinář je přece člověk a všichni nejsou ze stejného kadlubu. Jsou novináři a novinářky starší, mladší, vzdělaní, nevzdělaní, levicově i pravicově smýšlející i rutinéři. A podle toho, jaký ten novinář je, popíše danou událost svým pohledem a čtenářům zprostředkuje své vidění světa. To bývá navíc ještě modifikováno tím, v jakém typu médií pracuje, jinými slovy, kdo ho platí. Fakta popisovaná jsou sice daná, jenže každý novinář si vybere jen ta, kterých si všiml, která se mu hodí nebo která je schopen pochopit.
Z teorie individuálního charakteru poznání je zřejmé, že žádný novinář nesděluje absolutní boží pravdu, ale jen svůj pohled na danou událost. Proto si rozhodně nemůže nárokovat právo na to, že pouze jeho pohled je jediný správný. Neříkám samozřejmě, že by účelově lhal, sděluje pravdu, ale pouze tu svou. To ovšem neznamená, že svou pravdu nemá i jiný novinář, který tu událost popisuje ze svého pohledu jinak a s jiným vyzněním. Novinářské sdělení není tedy žádné evangelium, je to soubor protichůdných postřehů, názorů a faktů z pera armády žurnalistů a je na čtenářích, aby si vybrali ty, které jim vyhovují a kterým jsou ochotni uvěřit.
Opakuji, je to výhradně na čtenářích. A zase, je to na čtenářích. A nám se tady objevují takové tendence, protože samozřejmě v dnešní době už upadá zájem o tištěný tisk, klasický novinový papír. Většinou se jedná o média na internetu, ale už tady máme takové postřehy, snahu o likvidaci, a to doslova, nemyslím tím fyzickou, ale finanční. Máme tady různé weby, a přesně tak jak jsem citoval, tak tady máme různé názory na věc. A teď je tady tendence, že web, který prohlašuje něco, co není v souladu s naším světonázorem, je vlastně špatný. Začneme ho zařazovat do kategorie takzvaně dezinformačních webů, začneme aktivisticky tlačit na případné sponzory, že pokud budou sponzorovat tento takzvaně dezinformační web, tak jsou vlastně také ti špatní. A bububu, my to zveřejníme a budete mít špatné jméno. To je přece prachsprostý ekonomický nátlak. Není tam vyhrožováno žádnou fyzickou likvidací, ale likvidací ekonomickou. Takže zase to právo volby těch čtenářů, těch obyvatel vybrat si a mít kompletní soubor těch informací je prostě narušováno.
Opět budu citovat. To, co se děje v současnosti. Člověk je tvor společenský a potřebuje komunikovat. Mnohým lidem samozřejmě stačí přímá komunikace se svým okolím. Ostatně, po celá staletí až tisíciletí se odbývala pouze tak, že spolu hovořili lidé, kteří se potkávali. Teprve moderní technika přinesla možnost přenosu na dálku a vytvořila psychologickou závislost na masové komunikaci. Právě z tohoto faktu byla odvozena teorie, která vysvětluje unifikační působení médií na jedince prostřednictvím izolace těch, kteří se odmítají přizpůsobit mediálně proklamovaným postojům. V mediální teorii se tento model označuje jako spirála mlčení.
Zase, ukazuji tady na tu obrovskou moc médií. A ta moc je, řekl bych, až totalitní v okamžiku, kdy začnou být totalitní ty myšlenky, to znamená jediný názorový proud. Myslím si, že až na pár výjimek většina z nás systém toho totalitního myšlení, jediná správná myšlenka, jediná vládnoucí strana, tady už zažila na vlastní kůži. A mě trošičku děsí, že k tomu nějakým způsobem sklouzáváme. Úsměvné je, když se mě osobně - říkám, aktivně jsem se účastnil studentských stávek, zažil jsem si ten bývalý režim na vlastní kůži - někdo, kdo v té době ještě ani nežil, nebyl na světě, snaží poučovat, co si mám myslet, jaké to bylo, a kdy já jim řeknu: ale jsou určité momenty, kdy se na půdě Evropské unie i v rámci České republiky dějí některé skutečnosti, které mi velice, velice silně připomínají dobu minulou. A já prostě nechci, aby se ta doba vrátila, za žádnou cenu. Takže se mi nikdo nemůže divit, že se pak nějakým způsobem ozvu a upozorňuji na to. A říkám, pokud mě v tomto okamžiku začne poučovat někdo mladší roku 1989, tak se mu nejdříve snažím rozumně vysvětlit, že skutečně mluvím na základě osobní zkušenosti, ne na základě toho, co jsem vyčetl v nějakých novinových článcích. A když tu pravdu nepřijme, tak mu popřeji hodně štěstí do života a rozejdeme se. Prostě respektuji názor. Jsem z něho nešťastný, mrzí mě to, ale nevidím jediný důvod, proč bych ho měl lámat násilím. Proč? Protože jsem příznivcem té svobody ve své čisté podstatě.
Pak tady máme další hegemon v současné době, který často rezonuje, takzvaná fake news. Opět budu citovat. Pojem lživá, falešná a zkreslující zpráva není objevem moderních manipulátorů. Abychom si rozuměli, tak označuji nikoliv údajné autory neověřených zpráv, ale jejich kontrolory a fanatické cenzory. Cenzura je totiž cenzura, ať ji maskujeme sebebohulibějšími úmysly. Tady si dovolím vsunout svoji vlastní myšlenku. Když se tady neustále objevuje námět, že bychom vlastně měli cenzurovat, tak vždycky slyším: ale my to děláme v dobré víře, to je dobrá cenzura, my to děláme pro dobro těch lidí. A já vám garantuji, že naprosto stejně argumentovali ti jedinci za minulého režimu, kteří to měli na starosti. Ti se také zaštiťovali veřejným dobrem, veřejným dobrem v takové podobě, jak si to představovali oni, a nikoliv veřejnost jako celek.
Budu pokračovat v citaci: V genech každé cenzury je manipulace s myšlením a svobodou lidí. Naštěstí byli cenzoři tak hodní, že v původní definici připustili, že existují umělecké žánry, které se tomuto pojmu vymykají, konkrétně třeba taková parodie či satira není fake news. Jenže ty začal stíhat a zakazovat kodex korektnosti, protože dnes nesmí být satira o ničem, co by se dotklo lidských práv či integrity, víry, politických názorů, vzhledu, rasy či osobních postojů jedince. Takže jsme se dostali takzvaně z deště pod okap, ale hodně děravý. S tím můžu souhlasit. Myslím si, že každý dospělý a svéprávný jedinec pozná satiru, každý pozná nadsázku. A pokud začneme dělat nějaké výjimky, je to zase takzvaně cesta do pekel dlážděná dobrými úmysly, nebo se taky někdy říká otevírání Pandořiny skříňky. Takže dobře, teď ze satiry vyřadíme tento námět, pak další, další, další a pak mi z krásného rozvětveného stromu zůstane holý kmen, nějaká špejlička, možná tak párátko na zuby. Ale s tou svobodou jako takovou jsme pěkně, ale pěkně zamávali.***
