(6.20 hodin)
Místopředseda PSP Jan Bartošek: Děkuji. Vzhledem k tomu, že v současné době neeviduji žádnou přihlášku s přednostním právem, je tomu tak, budeme v tom případě postupovat podle řádně přihlášených do diskuse o pořadu schůze. Nyní tedy požádám pana poslance Zdeňka Kettnera, který žádá o zařazení nového bodu, a požádám ho, aby krátce zdůvodnil zařazení tohoto nového bodu. Prosím. Ještě než vám udělím slovo, pane poslanče, vás požádám o ztišení. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Zdeněk Kettner: Děkuji, pane předsedající. Já bych chtěl navrhnout bod na téma Diskuse na téma omezování svobody projevu, myšlení a role médií. A začínám mít pocit, když to tady teď chviličku sleduji, že jsem asi trošičku Sibyla, že se to tady celkem hodí.
Stejně jako jsem nikdy nepočítal s tím, že se stanu poslancem, tak by mě opravdu v životě nenapadlo, že když už budu tím poslancem, budu mít důvod tento bod vůbec navrhnout. 17. listopadu jsem se aktivně jako středoškolský student účastnil studentských stávek, těšil jsem se na tu svobodu, zažíval jsem si na vlastní kůži tu situaci, kdy mi bylo něco doma říkáno a nesměl jsem to na veřejnosti říkat. Mému tatínkovi bylo vyhrožováno jenom proto, že nechtěl vstoupit do komunistické strany, že i když se jeho syn dobře učí, že se nemusí na nějakou kvalitní střední školu dostat. Tohleto jsem si zažíval na vlastní kůži. Velice jsem se po 17. listopadu 1989 radoval a teď se začínám zase trošičku děsit.
Já tady budu citovat, nijak nezastírám, že to jsou citace, a pak samozřejmě bude i zdůvodnění mého bodu. Autor, kterého budu citovat, má naprosto stejné pocity jako já. Mnozí si ještě pamatujeme na ten pocit, kdy jsme najednou mohli říkat, co si myslíme. To, co jsme si v minulém režimu sdělovali v soukromí, co v náznacích za všeobecného potlesku říkali umělci, co zaznívalo v humoru, najednou znělo nahlas a veřejně. Měli jsme pocit, že k nám konečně přišla svoboda slova, kterou jsme tak záviděli západoevropským zemím. A ono to tak opravdu chvíli bylo. Nevím, proč to tak v lidských dějinách je, ale společnost nedokáže zastavit v bodě, kdy jsou lidé spokojení a daří se jim. Kdy mají hlavu v oblacích, protože vybojovali něco, po čem tak toužili. Kdy jsou šťastní. Z neznámého důvodu se snaží jít dál. Jenže každá hora má svůj vrchol a každá cesta vede vždycky už jen dolů. Ve chvíli, kdy lidé pochopí, že vrchol je za nimi a vzdaluje se, neotočí se, aby se vrátili, ale tvrdošíjně jdou dál. A když konečně zjistí, že se zmýlili, tak začínají být nespokojení a kverulují. Co v takové situaci zbývá? Vytvořit virtuální dojem, že se nic neděje a jsme stále na onom pomyslném vrcholu, případně dál stoupáme. A pokud někdo nesouhlasí, je třeba jej umlčet. A to byla třeba teď ta situace, které jsme byli svědkem, když tady máme jeden subjektivní názor a druhý subjektivní názor, ze sportovní terminologie je to prostě remíza. A máme dvě varianty: buďto to kontumujeme z nějakého konkrétního důvodu, nebo to prostě protlačíme silou, řekneme si, že jsme byli lepší, já nevím. Tak to je úvod.
Další zdůvodnění, proč tento bod chci projednávat, je zároveň i svoboda myšlení. Opět budu citovat: Svoboda myšlení je podle všech mezinárodních úmluv nezadatelným lidským právem. Tímto myšlením se ovšem nechápe fyziologická činnost mozku, na tu není třeba mezinárodních smluv. Svobodným myšlením se chápe činnost kognitivní a kreativní, tedy vnímání světa kolem nás, zpracování vjemů a vyhodnocování a na základě toho všeho pak vytváření postojů k vnější realitě.
A teď přijde docela zajímavá pasáž, která opravdu zase v současné době docela rezonuje, a myslím si, že je rozhodně k věci: Do tohoto procesu samozřejmě vstupují rozmanité vlivy, neboť myšlení, a to ani to, kterému říkáme svobodné, není izolovaný a autonomní proces. Z vnitřních vlivů je důležitá dědičnost, tedy způsobilost jedince vnímat a vyhodnocovat fakta v určité kvalitě, protože lidé mají různé IQ, vlastnosti a schopnosti. Stejný vjem vnímají různě a samozřejmě z něj odvozují jiné individuální poznání. Takže logicky co člověk, to jiný názor. A člověk, který inteligencí není příliš obdařen, a ne že by to tak chtěl, je to prostě dané přírodou, tak prostě logicky dojde k jinému výsledku než člověk nadprůměrně inteligentní. My přece ale nemůžeme říkat, že člověk s určitým IQ nemá právo na vlastní názor. A to je další věc, kterou často zaznamenávám v médiích. Přímá volba prezidenta není úplně dobře, protože oni si ti lidé zvolí podle sebe a nám se to třeba taky nemusí líbit. Takže my buďto tu svobodu máme a respektujeme s tím, že ta svoboda, svoboda rozhodování, svoboda myšlení je nezadatelné právo všech, nebo začneme selektovat, začneme určovat, kdo je ten vyvolený, kdo není vyvolený, začneme stanovovat nějaká pravidla a to už potom jaksi není svoboda a demokracie, to už se dostáváme k totalitě.
Dále - propaganda. Ve své podstatě každé náboženství, které tady za celou historii vývoje lidstva bylo, je propaganda. Propaguje se něco, nějaká myšlenka, nějaký názor. Vždycky když přišlo nové náboženství, někdy se to snažilo po dobrém, ale protože se nacházíme v dřívějších dobách, tak to šlo většinou po zlém a pomocí propagandy i násilí se prostě ten názor změní. My jsme dospěli samozřejmě do stadia, kdy respektujeme všechna náboženství a měli bychom respektovat všechny názory. A zase - v médiích, zde na půdě Poslanecké sněmovny je určováno, co je dobrý názor, co není dobrý názor. Já můžu nesouhlasit, můžu logicky vyargumentovat, proč nesouhlasím, ale nesmí se ztratit ten respekt. Pokud já toho druhého těmi logickými argumenty nepřesvědčím, tak se s tím prostě musím smířit. Doufám, že mi nikdo nebude chtít říct, že je normální, že takového člověka budu nutit násilím, aby přijal můj názor.
Dále - působení na city. Ono to souvisí s tou propagandou. Zase budu citovat, s tou propagandou to souvisí a s celým tím tématem. Do arzenálu řečnických a mediálních prostředků patří nejen logická výbava, ale také schopnost působit na city posluchače. Prostřednictvím emocí či sentimentu můžeme přebít logiku. Nicméně ne všechny tyhle prostředky ve veřejném prostoru fungují. Stačí se podívat do otrlých výrazů některých televizních komentátorů, nebo si přečtete zprávy krvelačných bulvárních novinářů a je vám hned jasné, že tyhle nikdo hned tak nedojme. Argumenty volající po soucitu patří spíše do soukromé sféry, protože tam snad tomu druhému na vás záleží. Působit na city je totiž občas lepší než volit rozumné, ale nepříjemné argumenty. Zase jak to souvisí - působení na city. Je to naprosto regulérní systém propagandy, ať se nám to líbí, nebo ne. Každý by měl mít přístup k této propagandě, pokud ji tedy nějakým způsobem budeme respektovat. Pokud bychom propagandu jako takovou zakázali, tak tím pádem můžeme zrušit veškeré volební kampaně. Protože co je volební kampaň? Nic jiného než propaganda.
Problém ovšem nastává v okamžiku, kdy ve většině médií je dopřáváno sluchu jenom té konkrétní propagandě, která je takzvaně v kurzu. Jakmile jiný názor a takzvaně jiná propaganda nemá přístup do veřejného prostoru a ten cílový konzument, čili volič, k tomu nemá přístup, tak už je ten jeho celkový úsudek deformovaný. On prostě nedostává stoprocentní informace tak, aby si s nimi mohl nadále pracovat a mohl si ten vlastní názor utvořit. Naprosto souhlasím s tím, že ve školství bychom děti měli učit, jak si vytvářet samostatný názor. Jakmile jim ale očešeme vstupní informace, tak už ten jejich názor nebude plnohodnotný a už je nějakým způsobem zmanipulovaný a deformovaný. A to už je zase něco, co je s tou svobodou myšlení a s tou demokracií a svobodou jako takovou ve velkém kontrastu. ***
