(19.50 hodin)
(pokračuje Jaroslav Bašta)
Žádná nemoc nemá mít svou zvláštní normu. Na území republiky se může objevit řada jiných nemocí, které mohou být nakažlivé, a může hrozit, že onemocní větší skupina občanů. Speciální podmínky pro jednu diagnózu, která byla v tomto směru vyčleněna zcela mimo hygienu, zcela mimo zákonodárné sbory, byla ponechána zcela bez revize a odůvodnění v čase, je absolutně nestandardní, nepochopitelný postup, v právním řádu nevídaný, a to neskutečně zneužitelný, což se děje. Lidově řečeno, pandemický zákon slouží k tomu, aby jeden ministr politik, a jeho prostřednictvím vládnoucí politická koalice, mohl trvale a zcela nekontrolovaně dělat, co chce, kdy chce a jak chce, a to bez ohledu na to, zda tomu situace v zemi ještě odpovídá, protože stav pandemické pohotovosti je zaveden jako trvalý. Jsem ovšem přesvědčena o tom, že ti, kdo pandemický zákon připravovali, moc dobře věděli, co dělají. Nebývale si totiž upevnili politickou moc nad lidmi, protože orgány hygieny by jim totiž s politickými rozhodnutími typu diskriminace neočkovaných příliš nepomohly. Tedy tuto moc museli přesměrovat do svých rukou právě pandemickým zákonem.
A tady se dostávám k tomu, co od nás vyžadoval pan předsedající - vrátit se k legislativní nouzi. Protože v okamžiku, kdy začínáte projednávat zákon ve stavu legislativní nouze a slyšíte ze všech stran argumenty o tom, že je protiústavní, dokonce je tu jasná analogie i Ústavního soudu, tak musíte hledat jiné vysvětlení toho, proč se to dělá. A já jsem si tak vzpomněl na starořeckého filozofa Hérakleita. Ona totiž jedno z těch vysvětlení by mohla být zpupnost. A on říkal: "Zpupnost je třeba hasit dříve než požár." Děkuji.
Místopředseda PSP Jan Bartošek: Já vám děkuji, pane poslanče, včetně toho, že jste se držel tématu v rámci diskuse. Nyní vystoupí pan poslanec Karel Sládeček. Má zde dvě přihlášky, tedy deset minut. A poté vystoupí řádně přihlášený pan poslanec Zlínský. Já se omlouvám, pane poslanče, já nejprve vypnu předchozí časomíru, abych vás neobíral o čas. Můžete začít mluvit. Prosím, máte slovo.
Poslanec Karel Sládeček: Děkuji za slovo. Vážený pane předsedající, vážené kolegyně, kolegové, zákon o jednacím řádu Poslanecké sněmovny upravuje situaci, kdy nelze trvat na obecné zákonodárné proceduře a je třeba jednat urychleně. K tomu slouží úprava zákonodárného procesu ve stavu legislativní nouze. Ve stavu legislativní nouze lze projednávat zákony za mimořádných okolností, jestliže jsou zásadním způsobem ohrožena základní práva a svobody občanů nebo zásadním způsobem ohrožena bezpečnost státu nebo kdy hrozí státu značné hospodářské škody. Návrh na vyhlášení takového stavu může podat pouze vláda a vyhlašuje jej předseda Poslanecké sněmovny na určitou dobu. Sněmovna určí, na jakou dobu může stav legislativní nouze trvat, může zrušit nebo omezit dobu, na niž byl tento stav vyhlášen. To znamená, Sněmovna může určit jen dobu, než se projedná návrh zákona. Návrh na vyhlášení takového stavu může být vyhlášen ve vztahu k určitému návrhu zákona do doby, než se projedná.
Smyslem institutu legislativní nouze je, že předložený vládní návrh zákona bude projednán ve zkráceném jednání. Na rozdíl od obecné procedury se nekoná první čtení, předseda Sněmovny přikáže návrh zákona jednomu z výborů, výbor tedy nemá obecnou lhůtu šedesát dní, ale stanovenou nepřekročitelnou lhůtu, ve které má předložit usnesení se stanoviskem k návrhu zákona. A proto, pokud stanovisko nepředloží, může být návrh zákona i přesto projednán. Tehdy určí předseda Sněmovny zpravodaje. V případě, kdy výbor předloží usnesení, navrhne, zda se má konat o návrhu zákona obecná rozprava a o kterých částech se povede podrobná rozprava, a navrhne lhůtu, dokdy má Sněmovna jednání o návrhu zákona ukončit. Pokud Sněmovna dojde k závěru, že podmínky pro vyhlášení stavu legislativní nouze pominuly, před projednáním návrhu pořadu schůze stav legislativní nouze zruší.
Každý legislativní proces vyžaduje určitý čas. Parlament však musí být připraven na situaci, kdy je nutné legislativní proces urychlit. I parlamenty zemí s dlouhou demokratickou tradicí mají nástroje na urychlení tohoto procesu, ať již jde o institut legislativní nouze, či o jiné nástroje, které umožňují zrychlení legislativního procesu. V České republice se používá pro tento jev termín "zkrácené jednání". Institut legislativní nouze byl zaveden do jednacího řádu už při jeho originálním přijetí v roce 1995. Tento institut byl jediným nástrojem pro zrychlení legislativního procesu.
Ústava neobsahuje žádné podrobnosti týkající se délky a postupu legislativního procesu. Ústava ani neupravuje počet čtení, ani lhůtu na projednávání návrhu zákona ve výborech. Jediným detailem parlamentního legislativního procesu, který ústava upravuje, je třicetidenní propadná lhůta, ve které musí zákon projednat Senát. Z tohoto důvodu ústava neobsahovala ani žádné instituty pro zkrácení legislativního procesu, neboť by tak předcházela budoucí zákonnou regulaci. V době schválení ústavy v roce 1992 tedy neexistoval ani zákon o bezpečnosti České republiky, který institut zkráceného jednání převzal po inspiraci z jednacího řádu Sněmovny do ústavního textu s tím, že v případě uvedeném v ústavním zákoně o bezpečnosti, kdy je vyhlášen mimořádný stav, nemusela být vyhlašována legislativní nouze, a přesto se mohlo konat zkrácené jednání o návrhu zákona. Zkrácené jednání bylo zavedeno v rámci mimořádných stavů - válečný stav, stav ohrožení státu - přímo ústavou, a to proto, že obsahuje zkrácení ústavní senátní třicetidenní lhůty.
Tato regulace zkráceného jednání na ústavní úrovni neměla žádnou souvislost s tím, jak má vypadat legislativní proces v jiných případech. Neupravovala ustanovení, ze kterých by vyplývalo, že v ostatních, běžných případech mimo vnější bezpečnost státu nemohl či mohl být legislativní proces zkrácen. Novelizací ústavy v roce 1999 byly koncipovány mimořádné stavy, které upravovaly zkrácené jednání tak, aby nebylo v těchto případech nezbytné předem vyhlašovat stav legislativní nouze. Tím byla ve skutečnosti dosavadní obecná procedurální úprava zkráceného jednání zjednodušena na případy vnější bezpečnosti. Přitom byla brána v úvahu dosavadní praxe, která vycházela z toho, že pokud je přijat velmi rigidně procesně upravený stav legislativní nouze, bylo možno zkrácené jednání v mimořádných situacích aplikovat i pro účel bezpečnosti státu.
Ústavní zákon o bezpečnosti České republiky tak využil znalostí s aplikováním stavu legislativní nouze a zkráceného jednání a zakotvil jej v modifikované podobě do ústavní novely. Bylo možné, stejně jako dnes, zkrátit šedesátidenní lhůtu na projednávání návrhu ve výborech se souhlasem navrhovatele na jeden den. Bylo možné projednání návrhu zákona ve třech čteních na téže schůzi Poslanecké sněmovny. Dokud neexistoval Senát, bylo možné projednat a schválit vládní návrh zákona během několika dní. Až poté, co vznikl Senát, začaly prakticky problémy s tím, že zákon byl schválen později, než vláda původně předpokládala. Ke změně však došlo až poté, kdy bylo nutné přijmout řadu návrhů v rámci přípravy přistoupení České republiky k Evropské unii.***
