(14.50 hodin)
(pokračuje Radim Fiala)
Přirozenoprávní základ Listiny je vyjádřen ve druhé větě čl. 1, podle které jsou základní práva a svobody nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné. Tyto vlastnosti základních práv a svobod se vztahují na všechna základní práva a svobody. To je fakt zajímavá literatura. Myslím, že by to mohla být povinná četba pro všechny naše kolegy z vlády. Nezadatelnost znamená, že je nikdo nemůže nikomu jinému zadat, postoupit, dát do zástavy na určitou dobu a nikdo je nemůže také pominout. Nezcizitelnost má ten důsledek, že taková práva nemůže žádná lidská bytost převést nebo darovat jinému nebo se jich zřeknout. Nepromlčitelnost znamená, že taková práva nezanikají způsobem běžným v soukromém právu, to je jejich nevyužitím v určité lhůtě. Neuplatněním nároku o ně člověk ve vztahu ke státní moci nemůže přijít a ta se nemůže na takovou skutečnost odvolat. Nezrušitelnost znamená, že státní moc je může pouze uznat, prohlásit, nemůže je ale zrušit a prohlásit za neplatné.
V tomto ohledu navazují na čl. 1 Listiny ustanovení čl. 23 Listiny a článku 9 odst. 2 ústavy. Listina i ústava v tomto směru vytvářejí předpoklady pro to, aby porušení těchto ustanovení mohlo být kdykoli prohlášeno za neústavní. Stát tato práva netvoří, nýbrž prohlašuje a garantuje. Jejich nositelé je však mohou, ale také nemusí využít. - Takže teď jsem se také dočetl, že možná slovo, které používáme, protiústavní, není zcela správné, ale odteď budu používat slovo neústavní.
Některá ustanovení Listiny jsou východiskem pro uplatnění koncepce právního státu. Jedná se zejména o čl. 1 ústavy a čl. 2 Listiny. Je v nich zdůrazněna determinovanost státu demokratickými hodnotami a jeho ideologická anebo náboženská neutralita, které jsou zárukou zajištění svobody a důstojnosti člověka ve společnosti. K zajištění respektování postavení jedince v podmínkách právního státu patří i sebeomezení státní moci, kterou lze uplatňovat jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon. S tím souvisí i ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny, podle kterého každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Tím je zásadně omezena veřejná moc, výhrada zákona, ve vztahu nejen k jednotlivci, nýbrž vůči každému, na koho se vztahuje a vůči komu je uplatňován. Této zásady se mohou dovolávat i právnické osoby soukromého práva jako občanská sdružení, obchodní společnosti a podobně. Což je opět velmi důležité zmínit ve vztahu k dnes projednávané novele, která výrazně omezuje i činnost právnických osob. Koneckonců zákon o Ústavním soudu v § 72 odst. 1 výslovně umožnil, aby ústavní stížnost podávaly i právnické osoby.
Toliko úvodem a nyní přejděme k definici přípustných forem a způsobů omezení základních práv a svobod.
Konkretizace základních práv a svobod se často překrývá s problematikou jejich omezení. K obojímu je třeba zákona. Rozdíl mezi nimi je však v požadavcích na tyto zákony. Požadavky na zákon omezující základní práva jsou podstatně náročnější než požadavky na konkretizaci základních práv zákonem, pokud nejde současně o jejich omezení. Při omezování základních práv a svobod je nutno respektovat tyto požadavky: uznávat přirozenoprávní základ práv a svobod, respektovat mezinárodní závazky České republiky. Pro zásah do základních práv platí určitá obecná pravidla.
Již Listina obsahuje řadu ustanovení výslovně umožňujících omezení základních práv a svobod. Jde zejména o taková ustanovení, která počítají s možností stanovit povinnosti. Podmínkou však je, že se tak stane toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.
Pokud by měla být stanovena povinnost, která zasáhne do základního práva, tak nestačí splnění podmínek čl. 4 odst. 1 Listiny, neboť musí být splněny přísnější podmínky čl. 4 odst. 2. Omezení základních práv je možné podle čl. 4 odst. 2 Listiny jen zákonem a za podmínek stanovených Listinou. V tomto případě - poslouchejme pozorně - již nestačí pouhé zmocnění v zákoně pro nižšího normotvůrce, což je například vláda, nýbrž omezení musí být uvedeno přímo v zákoně a ten musí splňovat podmínky stanovené Listinou. To jsou velmi důležité informace pro vládu a také pro Ústavní soud, který bude naši případnou ústavní stížnost posuzovat.
Dalším pravidlem pro zásah do základních práv je zákaz diskriminace při omezení základních práv. To znamená, že zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky. Klíčovým pro omezení základních práv a svobod v České republice je také pravidlo zachování podstaty základního práva. Podle čl. 4 odst. 4 Listiny při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.
Z výše uvedeného je zřejmé, že veškerá omezení základních práv a svobod musí být přiměřená a musí je omezovat v nezbytně nutné míře, což je jeden z hlavních nepsaných principů právního státu. A to samozřejmě ten zákon, který jste předložili, vážená pětikoalice, nesplňuje. Nebo možná splňuje s vaším pozměňovacím návrhem, ale jestliže v něm máte na dobu neurčitou, tak už tady narážíte na to, že prostě nesplňujete základní věci, které se týkají Listiny práv a svobod, že pokud omezujete svobodu nebo práva občanů, je to jen na nezbytně nutnou dobu a ne na dobu neurčitou.
Ústavní úprava bezpečnostních situací v České republice. Nedílnou součástí suverenity České republiky je zajištění její bezpečnosti. Ústava a ústavní zákon č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, ve znění pozdějších předpisů, vytvářejí komplexní rámec řešení bezpečnostních situací. Státní suverenita má nejen vnější, ale i vnitřní stránku, kterou je ochrana demokratických základů republiky, ochrana životů, zdraví a majetku. V tomto smyslu lze chápat pojetí ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, ve znění pozdějších předpisů, který realizaci těchto hodnot a jejich ochranu považuje za základní povinnost státu. Doplněná ústavní úprava bezpečností situace se rozšiřuje i na mimořádné situace ohrožující i vnitřní pořádek a bezpečnost, životy a zdraví, majetkové hodnoty nebo životní prostředí. Tyto mimořádné situace lze označit jako nouzový stav, stav ohrožení státu nebo válečný stav. Tedy nikoli je podřadit pro standardní, nikoli ani ústavní zákon, který se nazývá například pandemický. Myslím, že to je důležitý odstavec. Podle čl. 2 se charakterizují krizové situace, které ohrožují běžný chod státu, a taktéž stavy, které se podle povahy mimořádných situací vyhlašují. Jednotlivé krizové stavy jsou jako jednotlivé krizové situace faktickým stavem. ***
