(10.40 hodin)
(pokračuje Jurečka)
Proto si dovoluji dát ten návrh, abychom jasně ukotvili do zákona to, že se prostě výživné může touto formou valorizovat o inflaci. Pokud ten partner nebo bývalý partner má nějaké jiné skutečnosti z hlediska toho, že mu třeba jeho příjmy poklesly, tak to samozřejmě může u soudu doložit a může to být přehodnoceno. Ale mít tady základní valorizační mechanismus, o kterém mluvíme často v jiných případech, o který usilujeme v případě minimální mzdy, v případě důchodů, v případě jiných typů dávek a podpor, tak mně přijde v případě výživného jako nějaký normální standard, který by tady měl být zaveden, protože se bavíme především o tom, že tyto náklady se týkají právě těch dětí. Tyto peníze jsou určeny pro výchovu, vzdělání, zabezpečení základních potřeb pro tyto děti.
Takže přicházím s tímto návrhem, prosím vás o podporu jednoho z těch dvou pozměňujících návrhů. Oba dva cílí stejným směrem, abychom se i v této věci posunuli zase do 21. století. Velké množství států, vyspělých států, má tento mechanismus zaveden. Děkuji vám za pozornost a za podporu.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu kolegovi Jurečkovi. Ještě než dám slovo předsedovi Beitlovi, konstatuji omluvu došlou předsedovi Poslanecké sněmovny od Přemysla Mališe na celý jednací den z rodinných důvodů. Nyní pan poslanec Petr Beitl, připraví se Markéta Pekarová Adamová, po ní pan Vít Rakušan. Máte slovo.
Poslanec Petr Beitl: Děkuji. Vážený pane předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové, dovolte i mně i před závěrečným hlasováním pár slov a hlasitý postesk nad tím, jak se vláda a Ministerstvo práce a sociálních věcí staví k přípravě zákonů, které mají být oporou pro ochranu těch nejslabších z nás, týraných, opuštěných a jinak ohrožených dětí.
Ministerstvo práce a sociálních věcí slibovalo změny v systému sociálně-právní ochrany dětí už poměrně dlouho. S návrhem ale přišlo až rok před koncem volebního období, a to s návrhem, který ani systémovou změnu nepředstavuje, naopak otevřeně přiznává, že jeho účelem je především přilepšit pěstounům a zařízením pro děti vyžadující okamžitou pomoc. Skoro by se zdálo, že v České republice funguje ochrana ohrožených dětí perfektně a do nastaveného systému není potřeba zasahovat. Že postačí jen tu a tam více motivovat pěstouny nebo přenastavit úřednické postupy spojené s umísťováním dětí do náhradní péče. Jak důležitý je tento bod pro paní ministryni Maláčovou, svědčí její absence na tomto jednání. Ale já si dovolím tvrdit, že ten systém, o kterém jsem před chvílí mluvil, nemáme, a od ministerstva jsem očekával mnohem širší zpětnou vazbu na změny nastavené v roce 2013 a jejich vyhodnocení. Čekal jsem, že tyto zkušenosti ministerstvo promítne do předkládaného zákona. Čekal jsem také, že dostaneme přesná a vyčerpávající data o tom, jak ohrožené děti putují systémem a zda jim skutečně umíme zajistit to nejlepší a stabilní prostředí pro život. A měl jsem za to, že budeme mít i tvrdá čísla o tom, kolik volných pěstounů ve kterém kraji máme a zda je jejich kapacita dostačující.
Bohužel se tak nestalo a my dnes jednáme podle mého spíš na základě pocitů než skutečně tvrdých dat. Stalo se ale něco jiného. Vedle licitování o tom, komu se má přidat více a komu méně, napadalo k vládnímu návrhu obrovské množství pozměňovacích návrhů, aniž by bylo jasné, jaké budou jejich dopady do praxe, na životy konkrétních dětí a konkrétních ústavů. V reakcích, které pravděpodobně všichni v posledních týdnech dostáváme, je navíc patrné, že současný systém ochrany ohrožených dětí je rozkolísaný, chybí mu stabilita a představuje kolbiště, na kterém se střetává mnoho různých zájmů. V debatě nad případnými změnami pak bohužel převažují, jak už jsem řekl, emoce nad fakty.
V této situaci by bylo logické, že vláda, potažmo Ministerstvo práce a sociálních věcí vezme otěže zpět do rukou a začne proces přípravy této klíčové legislativy znovu koordinovat. Nestalo se. Naopak, za chvíli budeme čelit dlouhému a procedurálně složitému hlasování a zcela otevřeně hrozí, že z Poslanecké sněmovny nakonec vyjde zákon, jehož dopady neumíme dohlédnout. A to je poslední, co si přeji. Já dobře vím, že volání po uvážených systémových a provázaných změnách už zní v parlamentních debatách jako klišé. Jenže zrovna tady bychom na ně neměli rezignovat. Každý nahodilý zásah do systému a jeho dopady bychom měli poměřovat na lékárenských vahách, protože se dotknou těch nejzranitelnějších, dotknou se malých dětí, které nemají nikoho, kdo by se jich zastal.
Rád bych ale zakončil pozitivně. Určitě vítám návrhy na lepší ohodnocení pěstounů, protože ti si to rozhodně zaslouží, a současně vítám i zvýšení příspěvků zdvopům. Tímto bych vás rád také požádal o zvážení podpory pozměňovacím návrhům, kterými ODS navrhuje tento příspěvek ještě navýšit. Praxe a koneckonců i dopady pandemie covidu na situaci mnoha ohrožených rodin ukazují, že tato zařízení v terénu opravdu potřebujeme. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu poslanci Petru Beitlovi. Nyní Markéta Pekarová Adamová s řádným vystoupením, připraví se Vít Rakušan. Prosím, máte slovo.
Poslankyně Markéta Pekarová Adamová: Děkuji za slovo. Dámy a pánové, ta diskuse o tom, jestli je ústavní péče správná, či nikoliv, jestli máme rušit kojenecké ústavy, či nikoliv, ta tady probíhá mnoho let, skutečně dlouhou dobu. Na výboru pro sociální politiku se to téma objevuje periodicky v tomto i minulém volebním období, kdy jsem jeho členkou. A mě jenom velmi mrzí, že na rozdíl od svých předchůdkyň současná ministryně práce a sociálních věcí si toto za prioritu neurčila a že v podstatě tím ukázala a dopustila také, že se o tom opravdu bavíme seriózně až v závěru, v úplném závěru volebního období.
Já jsem naprosto přesvědčena o tom, že je nejvyšší čas - dokonce bych řekla, že už je až pět minut po dvanácté - abychom transformovali systém této péče u nás a šli po vzoru mnoha krajů, které to samy od sebe učinily už před lety. Jsou takové i v České republice, nemusíme se dívat jenom do zahraničí, jak tady od některých předřečnic a předřečníků zaznívalo, že je to něco, co je nám tlačeno zvenčí. Pardubický kraj, Zlínský kraj, běžte se tam podívat na to, jak ten systém transformovali, jak dnes funguje a že opravdu nezpůsobuje újmu právě těm, o které jde, především totiž dětem. Naopak, je to ta cesta, kterou bychom měli prosazovat v celé zemi. A my dnes tu příležitost máme.
Já si dovolím jednu krátkou, ale opravdu jen stručnou exkurzi do minulosti, kdy opravdu v Nečasově vládě, která nastartovala změnu toho systému a které se povedla celá řada dobrých kroků, které vedly k tomu, že máme profesionální pěstouny na přechodnou dobu a podobně, tak byl záměr, aby kojenecké ústavy v České republice pro děti do tří let nebyly realitou už po pár letech poté. To znamená, kdyby došlo k naplnění toho záměru, ke kterému bohužel nakonec nedošlo, nedošlo z jiných důvodů než toho, že by ztroskotal ten samotný plán - bylo to, nemusím připomínat, tím, že ta vláda skončila předčasně -, tak bychom se tady o tom už dneska ani nebavili, protože by to bylo vyřešené a stovky, tisíce dětí, které mezitím tou péčí prošly, by jí už ani neprocházely. Takže za mě je to věcí, kterou skutečně dlužíme těm dětem, kterých se to týká a kterou můžeme v jejich prospěch změnit.
Nikdo nestaví pěstouny versus ústavy do nějakého konfliktu. Nikdo neříká, že ti, kteří pracují v ústavech, se nesnaží svoji práci odvést s maximálním nasazením a podle nejlepšího svého svědomí a vůle. Nikdo také neříká, že tam nepracují profesionálové. Jenom zkrátka z vývojové psychologie už dávno víme, že dítě v tom nejmenším věku potřebuje stabilní zázemí pečující osoby, se kterou má možnost navazovat vztah. Nejideálnější je to samozřejmě v biologické rodině, to se snad shodneme úplně všichni. A pokud to možné není, tak to máme možnost řešit a nahradit. Ale to sebelepší, hezčí a lépe fungující kojenecký ústav zkrátka z podstaty věci, ne z nedostatku vůle, zájmu, profesionality, neumí. Takhle dospělo to poznání v posledních desítkách let. Tak pojďme na něj reagovat v tom, že ten náš systém, který už je v Evropě bohužel ojedinělý, protože všichni se od něj odklonili, tak přetrvává. ***