(13.50 hodin)
(pokračuje Malá)
Jak už bylo řečeno, zcela se ztotožňuji s tím, aby cílem této schůze nebyla nová kauza Ferigate nebo české Me Too. Rozhodně nepatřím mezi feministky a domnívám se, že cílem našeho jednání by mělo být vydat signál české veřejnosti, že nám není lhostejné toto ožehavé téma. Měli bychom se pokusit upravit český právní řád tak, aby poskytoval možným obětem co největší ochranu. Mezi ty případné oběti sexuálního zneužití ale patří také ti, kteří jsou falešně udáváni jako údajní pachatelé, a na ty je potřeba také myslet. Je nutné, abychom my jako zákonodárci přispěli k tomu, aby se kolem těchto témat nechodilo po špičkách a nebyla tabu. V posledních několika týdnech jsem vyslechla opravdu řadu příběhů, které by se neměly dít, které nikdo neřešil, které zůstaly nepotrestány, které jejich oběti nikdy nenahlásily. Jsou to příběhy ze středních škol, z univerzit, z práce, z naoko šťastných manželství, rodin, z firemních a vánočních večírků. Jsou to příběhy lidí z masa a kostí, které potkáváme, a ve většině případů by nás nikdy nenapadlo, že si něčím podobným mohli projít.
Jak už tady bylo řečeno, statistiky říkají, že až 70 % sexuálního násilí zůstává zamlčeno, protože oběti nechtějí zažívat to, co už jednou zažily, nechtějí opakovat a vysvětlovat, mají strach z viktimizace, také z odsouzení svého okolí. Bojí se toho, že když na jejich těle nejsou stopy fyzického násilí, nebudou schopny protiprávní jednání dokázat, budou zesměšněny a vystaveny společenskému posměchu v případě, že se jim nepodaří prokázat, co se stalo. Z těch příběhů, o kterých jsem mluvila, je jasně patrné, že sexuální násilí nejsou jen modřiny a zraněné tělo, ale především bolavá a na roky raněná duše, narušená sebedůvěra i důvěra v okolí. Já si myslím, že se patří na tomto místě poděkovat všem, kteří se touto problematikou zabývají a obětem těchto trestných činů se věnují. Zaslouží si pozornost, podporu i poděkování. Právě teď je správná chvíle na to, ptát se, zda děláme maximum pro prevenci takového chování, zda policie a orgány činné v trestném řízení citlivě pracují s oběťmi a je-li dostatečně zajištěna bezpečnost obětí, které se rozhodly protiprávní jednání orgánům činným v trestním řízení sdělit.
To je asi vše, co bych vám ráda k tomuto tématu sdělila. A myslím si, že je jasné, že "ne" je "ne". Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Tomio Okamura: Nyní na faktickou poznámku vystoupí paní poslankyně Helena Válková. Připraví se paní poslankyně Jana Pastuchová. Prosím, vaše dvě minuty, máte slovo.
Poslankyně Helena Válková: Děkuji, pane místopředsedo. Já jsem využila té technické poznámky, jenom abych se ohradila, a ctěná kolegyně, vaším prostřednictvím, paní poslankyně Černochová, slyšela ještě jednou z mých úst potvrzení toho, co zde bylo řečeno paní ministryní spravedlnosti, výčet toho, co jsme my jako vládní koalice v této Sněmovně za poslední jedno období, přidám k tomu ještě druhé období, schválili. Já si to můžu troufnout říct, protože jsem třeba spoluautorkou zákona, který tady byl zmíněn, zákona o obětech trestných činů, a velmi dobře vím, kdo se za něj stavěl, kdo ho psal, jakým způsobem jsme to prosazovali.
Ale o tom nechci hovořit. Vzpomeňte si na trestní řád, novelu, která poprvé zakomponovala možnost mít právní bezplatné zastoupení, kdo ji prosadil, zvlášť zranitelným obětem, mezi které patří právě ty, o kterých dneska hovoříme. Za prvé.
Za druhé, a to tady můžu s plnou vahou svého slova potvrdit jako zmocněnkyně vlády pro lidská práva, jsme přijali X dokumentů, schválili jsme strategii rovnosti žen a mužů, která má velmi tvrdá opatření, která byla přijata a která jsou rozpracována do konkrétních aktivit zaměřených na potlačování a prevenci domácího sexuálního násilí. Máme akční program, který vy jste nebyli schopni nikdy před rokem 2013 přijmout. Naopak tam byly neustálé obavy, že jde o - špatně teď hledám slovo - příliš velkou regulaci. Tak my tu regulaci chceme, my chceme regulaci, která bude minimalizovat riziko domácího a sexuálního násilí, a udělali jsme, a opravdu si za tím stojím, toho za poslední léta hodně. Ale není to ještě všechno. To, co by mělo přijít, bychom měli diskutovat zřejmě na některé z řádných schůzí, které jsou naplánované, a tam bychom se měli zamyslet, jestli bychom neměli využít té poslední šance, kterou tady máme, zpřesnit skutkovou podstatu a konkretizovat § 185 znásilnění a korespondující § 186 sexuálního nátlaku tak, aby poskytovala lepší ochranu, a pozor, aby soudci měli vodítka konkrétnější než dosud a nemohla existovat ta současná nejednotná praxe, která vede i k tomu, že se dostatečně nevyužívají trestní sazby, které jinak máme v porovnání s Evropou velmi vysoké. (Předsedající: Čas.) Děkuju.
Místopředseda PSP Tomio Okamura: Omlouvám se. Nyní tedy vystoupí paní poslankyně Jana Pastuchová. Mezitím přečtu omluvu. Pan poslanec Juříček se omlouvá z dnešního jednání od 13.30 do konce jednacího dne ze zdravotních důvodů. Prosím, máte slovo. Připraví se paní poslankyně Olga Sommerová.
Poslankyně Jana Pastuchová: Děkuji, pane předsedající. Vážené kolegyně, vážení kolegové, dovolte i mně, abych se k tomuto bodu, za který jsem velmi ráda, že byl zařazen - děkuji předkladatelce, vyjádřila.
Je to otevřená debata plná emocí. Některým, jak jsem vyslechla myslím v neděli, v jednom pořadu vadilo, že k tomuto bodu není vytištěn žádný sněmovní tisk, o kterém bychom vlastně měli jednat. Mně to vůbec nevadí. Jsem ráda, že se to téma, které je nazváno zpřísnění trestu, otevřelo a že o něm zde mluvíme. Určitě by bylo možné udělat seminář nebo kulatý stůl, ale bylo by to téma opravdu tolik slyšet z tohoto kulatého stolu nebo ze semináře? Já si myslím, že ne. Moc bych si přála, aby i dnešní debata na této schůzi někomu pomohla, pomohla v tom, že se nebude bát jít říct, co se mu stalo - dodáme mu odvahu a ozve se někdo, komu bylo ublíženo a neumí si s tím poradit.
Chtěla bych říct, že já osobně jsem měla v životě štěstí, kolem mě byli vždy muži, kteří byli galantní, podrželi mi dveře, řekli mi, že mi to sluší, někdy mě i přátelsky objali kolem ramen. Možná někdy někdo nevhodně zavtipkoval, ale nikdy to nepřesáhlo nějaké přijatelné meze. Nevidím na tom v tomto smyslu nic špatného. Naopak jako ženě mi to dělalo nebo dělá radost. Každá žena to má ale nastavené jinak - jinak vnímá hranice toho, co jí je příjemné a co už nepříjemné, a tyto hranice, si myslím, je třeba respektovat. Jak říkám, měla jsem štěstí, já jako Jana Pastuchová, jako žena. Jana Pastuchová jako záchranářka už takové štěstí neměla. Jako záchranář, ale původně jako zdravotní sestra na chirurgii jsem se s oběťmi násilných činů, které se týkaly sexuálního násilí, setkala. Častěji to byly opravdu ženy, ale párkrát tam byl i muž. Nikdy to nebyl příjemný zážitek. Jedna věc je zranění těla, kde můžete pomoci jako záchranář či zdravotník hned, ale v tu chvíli je daleko horší zranění duše, psychické trauma, pláč střídá hněv, bezmoc, otázka proč, proč zrovna já. Znásilnění je z pohledu ta nejhorší varianta násilí a následky si ta žena či muž můžou nést celý život. Nevím, kdo z vás se v životě s někým, na kom bylo spácháno sexuální násilí, setkal, já bohužel ano a nemám na to dodnes příjemné vzpomínky. To byl můj pohled zdravotnický. ***
