(13.00 hodin)
(pokračuje Bartošek)
Jsem přesvědčen, že je potřeba se k tomuto tématu opakovaně vracet a také toto jednání je potřeba odsoudit, a to jak jako společnost, tak jako jednotlivci, a naším úkolem je, abychom jako politici našli a také podpořili ty nástroje, které budou tuto problematiku řešit, ale také které budou především obětem lépe a více pomáhat a je také chránit.
Ve společnosti bohužel stále panuje mnoho mýtů ve vztahu k obětem násilí, například že kdyby oběť chtěla, tak přece vyhledá pomoc, nebo že se jí násilí asi líbí, nebo že se násilí týká pouze sociálně slabých rodin. Vážný a velmi dominantní mýtus, tedy omyl, je, že se násilí netýká široké společnosti. Tyto mýty, nebo chcete-li lži, je velmi těžké vykořenit, a v jejich důsledku se často oběti bojí svoji tristní situaci řešit. Berou to jako svoje selhání, stydí se a dost často mají pocit viny. Dost často jsem se ve své předchozí terapeutické praxi s těmito případy setkal. Jejich strach je umocněn ještě víc, pokud se někomu svěří, a dost často to bývají jejich nejbližší, jako jsou rodina nebo přátelé, a velmi často se stává, že nenajdou pochopení a že se bohužel těmto obětem nevěří.
Oběti jsou vždy překvapeny ze situace, která se jim stala anebo děje. O to strašnější to je, že jde v drtivé většině případů o člověka, který je jim znám anebo je jim nějakým způsobem blízký. A z toho důvodu také není nic divného nebo výjimečného, že často trvá i několik let, než oběť vyhledá pomoc. V případě, že se oběť odhodlá incident nahlásit, ji čeká martyrium výslechů na policii a u soudu a často se pak stává, že oběť lituje, že to vůbec nahlásila, protože ty případy často nejsou o tom, jaká je paragrafová sazba, ale také o tom, jakým způsobem se k obětem tohoto násilí přistupuje. Ne vždy je to děláno s citem, s empatií k tomu, co se stalo, a je to i o nějaké vnitřní práci a vedení a vzdělávání i členů policie, kdy například žena poté, co přichází s tím, že na ní bylo spácháno násilí, by měla najít toho, kdo si s ní povídá, ženu nebo někoho, kdo je na to speciálně školen.
Bohužel tento mnohdy necitlivý přístup, ale nechci mluvit pouze o policii, ale i toho dalšího okolí, tak bohužel se stává, že tato oběť je často sekundárně zraňována, a ani tato atmosféra nepřispívá k tomu, že by oběti násilí přicházely s tím, že jsou připraveny a rozhodnuty to řešit, protože nechtějí být opakovaně zraňovány. Trend týrání a sexuálního násilí bohužel narůstá a to, co ukazují současné statistiky, je i to, že tisíce dětí uvažují o sebevraždě. Nutno dodat, že zhruba 2 400 případů, které loni například Linka bezpečí řešila, se týkalo psychických potíží a také sebevražedných tendencí, a je to asi čtvrtina telefonátů. Často jsou to oběti a bavíme se o dětech, kdy jsou to oběti trestných činů, šikany a i znásilnění. V takových případech se těmto mladým lidem, můžeme říct i dětem, chce umřít a sebevražedné tendence vidí jako jediné možné východisko. Bohužel i toho jsme součástí a i na toto musíme najít řešení.
Dalším důležitým tématem v rámci této Linky bezpečí jsou potom rodinné problémy, rozvody rodičů, a jak už jsem řekl, domácí násilí. Také máme formy pomoci pro oběti násilí. To, co je v praxi používáno, tak první je institut vykázání, a to je pravomoc policie, která může násilníka okamžitě vykázat z obydlí na 10 dnů. Dále možnost podání trestního oznámení na týrání osobou žijící ve společném bytě či domě, dále pomoc poraden, azylových domů, krizových linek, dále sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi, pomoc OSPODů, tedy sociálně-právní ochrany dětí, anebo mobilní aplikace Bright Sky a další. Moje kolegyně Pavla Golasowská se tomuto tématu věnuje již přes rok a na základě mnoha jednání, seminářů a konzultací s organizacemi, jak již říkám, věnuje se této problematice již přes rok a jednala například s Amnesty International, organizacemi Locika, Konsent, Linka bezpečí a mnoho dalších, již připravuje anebo připravila tyto legislativní změny.
Jednou z nich je přesná definice domácího násilí, a to v zákoně, protože se ukazuje, že domácí násilí je nedostatečně definováno, kdy v zákoně není přesně domácí násilí definováno a dochází k zaměňování definice domácího násilí. Dále je potřeba se věnovat změně definice znásilnění. A tady jsem přesvědčen, že jistě to vyžaduje právní úpravu, ale je potřeba jasně v tomto duchu vychovávat naše děti a dospívající mládež, že prostě ne znamená ne, víc se o tom nediskutuje a toto rozhodnutí z jedné či z druhé strany je prostě nutné respektovat.
Je také třeba říct, že v Poslanecké sněmovně již dlouhou dobu má kolegyně Pavla Golasowská nahraný pozměňovací návrh ke sněmovnímu tisku 980, trestnímu zákoníku, za svěření dítěte do moci jiného, obchodování s dětmi, prodej dětí, dětské prostituce, dětské pornografie, zvýšení trestu za dětskou pornografii, šíření dětské pornografie na sítích a obchodování s dětmi. Dále je připravená novela, která chce změnit trestní postihy za výše zmíněné násilí i na dětech i dospělých, které vnímáme stále jako velmi nízké. Agresoři si musí být dobře vědomi dopadů za své spáchané činy a zde chci říct, že kolegyně Pavla Golasowská také cílí na stalking.
Dále nám chybí jistá odborná praxe. Jsem přesvědčen, že těm, kteří páchají násilí na druhých, můžeme jim myslím jasně říkat, že to jsou tyrani, tak bohužel v současnosti neexistuje žádný legislativní postup, který tuto terapii a práci s tyrany neřeší. Dále musí nastat postih za sexting. Týká se to zneužití rozesílání fotografií po rozchodu teenagerů, a nejenom teenagerů. Často se stává, že oběti takového chování, šikany přes sociální sítě, neunesou a spáchají sebevraždu. I nedávno jsme byli svědky tohoto případu. A i když tyto smutné případy nekončí sebevraždou, tak jsou to zranění, která si ti lidé nesou doživotně. Je to otázka ponížení, dehonestace a v podstatě i velké komplikace v případě navazování dalších partnerských vztahů. Jsem přesvědčen, že to je věc, která se týká z větší části dospívajících a mladších ročníků, ale toto je věc, kterou bychom také měli řešit.
Je to samozřejmě v praxi otázka financování a zde bych se chtěl přimluvit za to, že je potřeba najít peníze na poradny, terénní služby s rodinami s dětmi a další služby, které budou pracovat s oběťmi násilí. Tady z mé strany, protože vím, že rozpočet už prošel vládou v jednom čtení, tak abychom si toho byli vědomi. My jsme vždycky v terapeutické komunitě říkali, že kapka prevence je vždycky účinnější než následný kýbl léčby. To znamená, jsem přesvědčen, že je to otázka prevence, ale je to také otázka výchovy v rodinách, hodnotového ukotvení, kdy děti by měly být vedeny k tomu, že se rodiče ctí a že násilí ve vztazích je naprosto nepřijatelné. ***
