(20.10 hodin)
(pokračuje Jarošová)
Pandemie však nebyla jediným, kde tato vláda selhala a prokázala svoji totální neschopnost. Zmíním ještě jeden, který se nás všech také velmi podstatně týká. A zmiňuji se o něm jako členka zemědělského výboru. Tím je přístup této vlády k podpoře vlastních zemědělců a nezájem o preferování české zemědělské produkce na úkor té zahraniční. Vláda raději upřednostnila zájmy nadnárodních řetězců a jejich dodavatelů nad zájmy našich pěstitelů a chovatelů. SPD si uvědomuje, jak je soběstačnost v tomto odvětví důležitá pro stabilitu a bezpečnost tohoto státu. Proto tuto soběstačnost aktivně podporujeme a budeme podporovat dál. Vláda však zřejmě pod tlakem zahraničních dodavatelů a jejich lobbistů došla k závěru, že zájmy francouzského, španělského nebo německého zemědělce jsou jí přednější než zájmy našich producentů a že cibule dovážená někde z Nového Zélandu je patrně chutnější než ta česká. Ani vysoká cena a nízká kvalita těchto výrobků ji nepřesvědčila o opaku.
Z těchto a mnoha jiných důvodů, jako je například trvalá podpora nesmyslných politických neziskových organizací, vláda mou důvěru nezíská. Děkuji.
Místopředseda PSP Tomio Okamura: Nyní vystoupí pan poslanec Martin Baxa a připraví se jako poslední zatím pan poslanec Lubomír Volný. Prosím, máte slovo.
Poslanec Martin Baxa: Pane místopředsedo, dámy a pánové, milé kolegyně, milí kolegové, dovolte mi, abych ve svém vystoupení podtrhl jednu důležitou, podstatnou věc, která sama o sobě je pro mě klíčovým argumentem pro to, abych se vyslovil pro nedůvěru vládě Andreje Babiše, vedle všech těch důvodů, které tady zazněly a kterých jsou opravdu celé desítky. A věřte mi, že jako primátor čtvrtého největšího města v naší zemi jsem od března 2020 až donedávna musel čelit všem důsledkům vládního chaosu, nepředvídatelných opatření, neschopnosti srozumitelně občanům vysvětlit, co se v současné době děje, včetně toho, že jsme na jaře loňského roku velmi těžce čelili nedostatku ochranných prostředků, prostě toho, že na nás, na samosprávy, padly zásadní dopady této krize, které vláda Andreje Babiše rozhodně nezvládla.
Ale vracím se k tomu, co je pro mě tím důvodem, který bych tady chtěl speciálně zdůraznit, protože se dotýká všech lidí v této zemi, a to je situace ve školství. Kolegyně, kolegové, věřte mi, že já si doteď přesně pamatuji ten jedenáctý březen 2020, kdy vláda rozhodla o uzavření škol, o naprosto bezprecedentním kroku, který tady nikdy v takové míře v historii nebyl, kdy vlastně ze dne na den došlo k uzavření téměř veškeré školské soustavy v naší země a kdy všichni ti, kteří jsou aktéři vzdělávání - žáci, rodiče, učitelé, zřizovatelé - byli postaveni před situaci, s níž neměli žádné zkušenosti, a nebyli připraveni na to, jakým způsobem ji řešit.
Ukázalo se už na jaře, že velkou předností českého školství je flexibilita. Učitelé se museli ze dne na den v řádech dnů, posléze několika málo týdnů naučit přejít na úplně jiný způsob výuky, na výuku distanční, na výuku bez prostředního kontaktu, na výuku, která uzavřela děti v domácnostech a která přinutila učitele vlastně najít způsob vzdělávání, který do té doby byl velmi nezvyklý. My jsme v té době tato opatření tolerovali, akceptovali, protože všichni jsme čelili neznámé hrozbě, o jejíchž dopadech jsme nic netušili, a viděli jsme jenom ty vzdálené příklady ze zemí Asie a posléze z Itálie nebo některých dalších, kde ty dopady koronavirové pandemie byly hrozné.
My jsme se tomu dokázali přizpůsobit velmi rychle - myšleno školy, myšleno učitelé, myšleno zřizovatelé těchto škol. Ale musím říci, že stát začal, tak jako v jiných oblastech, postupně ztrácet dech a nedokázal dobře reagovat na situaci, která v českých školách nastala. Už na přelomu dubna a května, kdy se situace výrazně zlepšovala, se začaly vedle toho, že by se mělo začít rozvolňovat, objevovat také první vážné dopady distanční výuky, o kterých jsme mohli tušit, že nastanou, ale které se teprve po velkém odstupu objevily v plné nahotě, tedy to, že se prohloubily rozdíly v českém vzdělávání. Už tehdy na jaře bylo zjištěno průzkumy, že zhruba 10 tisíc žáků zůstalo zcela mimo distanční výuku, že stovky tisíc dalších mají vážné problémy prostě proto, že nemají kvalitní techniku nebo že nemají dostatečné zázemí a podporu k tomu, aby se v distančním vzdělávání mohli dobře zorientovat. Mimochodem, kolegyně a kolegové, třeba těch žáků v základních školách byl téměř jeden milion. To znamená, opravdu se to dotklo všech.
Jak se situace vylepšovala, postupně se začal život do škol vracet. Pomaleji, než podle našeho názoru bylo zapotřebí. I v té době vláda dělala vážné chyby. Je to třeba rozhodnutí ministra školství o tom, že jednotné přijímací zkoušky měly v té době jenom jeden termín. Nicméně situace se vracela do normálu. Přišly prázdniny. A experti varovali před tím, že není nad covidem vyhráno. A tam podle mého názoru, právě tam, v těchto rozhodujících letních měsících, jsme začali čelit situaci, kdy vláda zavřela oči před problémy, které mohou přijít, a to včetně ve školství samotném. A když potom došlo díky tomu všemu, díky všem těm příběhům, které známe, díky opomíjení těch signálů, které byly, díky touze premiéra Babiše zavírat oči před problémy a lakovat realitu narůžovo, díky tomu, že nebyla přijata tak základní opatření, jako je trasování, účinné masivní testování, najednou jsme se ocitli 12. října v jakémsi déjà vu, kdy vláda tehdy znovu rozhodla o uzavření škol, a to v situaci, kdy prostě nebyly vytvořeny dostatečné podmínky pro to, aby ten nový cyklus uzavřeného období vzdělávání byl mnohem příznivější, než byl ten cyklus jarní.
Dámy a pánové, to, co se tady odehrálo ve školním roce 2020/2021, už je naprosto neomluvitelné. Došlo prostě k tomu, že Česká republika měla v evropském porovnání téměř nejdéle uzavřené školy. A není to důsledek toho, že by u nás situace byla o tolik horší, o tolik dramatičtější, ale prostě důsledek toho, že Andrej Babiš a jeho vláda nedokázaly na tuto situaci reagovat tak, jak v daném okamžiku bylo zapotřebí. Podpora školám přicházela velmi pomalu. Vláda rozhodla o tom, že pořídí například počítačovou techniku pro základní školy, nikoli už ale pro školy střední. Velmi chyběla podpora učitelů, kteří další a další měsíce museli čelit obtížím distanční výuky. Když jsme si letos na jaře četli zprávy České školní inspekce, nijak se nezmenšil počet žáků, kteří zůstali mimo distanční výuku. Nemyslelo se jednotlivě na ty jednotlivé rodiny, na každého jednotlivého žáka, který měl tyto problémy. A začali jsme jako české školství sice flexibilně reagovat znovu na tuto špatnou situaci, ale vláda nedokázala dostatečně účinně pomoci těm, kteří tu pomoc potřebovali.
A pak už jsme byli svědky těžko uvěřitelných přešlapů, jako byly přísliby tehdejšího ministra zdravotnictví Prymuly: 2. listopadu se otevřou školy. Pak se najednou školy neotevřely. Byli jsme svědky různých dalších slibů z ledna letošního roku, že se školy otevřou, a stejně tak se to nedělo. Byli jsme svědky toho, že namísto razantních opatření ve školství, která by přinesla rychlejší otevření, se pořád zůstávalo u těch dalších a dalších plošných zásahů a stále a stále se prodlužovala doba bezprecedentního uzavření škol.
Byl to AntiCovid tým koalice SPOLU, který už na začátku února navrhoval jasná a funkční řešení: testování, přednostní očkování učitelů, vybavení škol ochrannými prostředky a na základě toho možnost rychlejšího návratu dětí do škol. Všechny naše kroky nakonec vláda nějak převzala, ale s velkým zpožděním, liknavě. A za každým tímto pomalým rozhodnutím byly další a další týdny, kdy školy zůstávaly uzavřené. Ono je to vlastně jednoduché říct: školy zavřené zůstanou, děti zůstanou doma, před obrazovkami počítačů se budou vzdělávat, rodiče to nějak zvládnou. Ale myslím si, že teprve uvidíme všechny ty dopady, které dlouhodobě uzavřené školy měly, a jaké závažné následky to nechalo v českém školství. ***
