(14.50 hodin)
(pokračuje Válek)
Čtyři výměny ministrů zdravotnictví během půl roku. Ano, slyšeli jsme kritiku bakaláře Šnajdra. Tato vláda vytáhla silnější trumf, vytáhla profesora Arenbergera. Šnajdr by se od něho mohl učit. Byl by jeho žáčkem, protože proti tomu, co předvedl, je historie ve zdravotnictví naprosto nezajímavá.
Ano, vláda přidala důchodcům. Ano, vláda jim přidala několik set korun koncem předloňského roku. Jenže jim už neřekla, co je bude čekat. Neřekla jim, že nebudou moct vycházet, neřekla jim, že se málem zhroutí nemocnice, neřekla jim, že budou praskat jipky ve švech, neřekla jim, že zdravotní péče pro ostatní občany přestane fungovat, že se zhroutí screeningové programy, že se prodlouží čekací doby na kyčelní klouby na několik let a dodnes že nemá žádný plán, co s tím udělá. Opakovaně upozorňuji, prosím, žádám na zdravotním výboru: co s tím budeme dělat, pojďme se nějak domluvit. A jaká je odpověď? (Nesrozumitelné poznámky z pléna.) Správně. Mlčení. To je ta odpověď. Jaký je plán? Žádný. Dobře, doufal jsem, že tu strategii najdu v plánech zdravotních pojišťoven, které ve spolupráci s Ministerstvem zdravotnictví připravily. Co v těch plánech je? Že nebudou peníze na centrovou léčbu, že se budou snižovat úhrady zdravotní péče. To je ten dlouhodobý plán pro české občany? To je ta světlá budoucnost, kterou jim vláda nabízí? Já si myslím, že to je velmi, velmi smutná vizitka.
Vždycky jsem se snažil tady konstruktivně debatovat, vždycky jsem se snažil podporovat návrhy těch poslanců, kteří je předkládali, a byly rozumné. A já se nestydím jmenovat profesora Vyzulu, nestydím se jmenovat kolegu Patrika Nachera, na řadě věcí jsme se shodli a řadu věcí, která byla ku prospěchu občanů, jsme podporovali. Jenže tak jak je vizitkou přednosty fungování ne jeho jako nějakého samozvaného paši, který rozhoduje na základě nějakých svých obskurních doporučení, palec dolů, palec nahoru, ale je vizitkou, jak pracuje poslední lékař, poslední sestra na jeho klinice, zda jsou spokojeni pacienti, tak by mělo být vizitkou premiéra, jak funguje vláda. Ne já, já, jupí jupí, já. Ale co jsme tady slyšeli v projevu pana premiéra. Já, já, jupí jupí, já. Nic jiného. Co je realita toho já, já? Čtyři vyměnění ministři zdravotnictví v době, kdy vrcholila krize. Ty nevyměňovala opozice. Ty neodvolávala opozice. Ty vyměňoval premiér! On si vybíral špičkové odborníky, promyšleně, strategicky, tak, aby z toho byl co nejlepší prospěch našich občanů. A jaká je realita? Tu každý vidí. Každý ji zažíval den po dni.
Všechny tyto důvody jsou důvody, proč nemůže mít tento premiér a tato vláda moji důvěru. Je to škoda. Je to smutné. Ale pokud myslím na budoucnost této země, pokud myslím na budoucnost svých dětí, tak jiná možnost tady dneska není. A já jsem si jistý, že budoucnost mně dá za pravdu, a jsem si jistý, že po volbách tady bude vláda, která tuto zemi začne posunovat dobrým směrem tak, abychom se opravdu měli lépe. Děkuji.
Místopředseda PSP Vojtěch Pikal: Děkuji. Budeme pokračovat. Nyní pan ministr Zaorálek, v tuto chvíli s posledním přednostním právem před otevřením rozpravy. Prosím, pane ministře.
Ministr kultury ČR Lubomír Zaorálek Dobré odpoledne. Dámy a pánové, kolegové, představte si, když mi bylo 12 let, tak se mí rodiče rozhodli, že se pojedeme podívat do Prahy. To byla moje úplně první cesta do Prahy, já jsem Ostravák. Do té doby jsem se nejdále dostal do Radslavic u Přerova. A teď najednou v těch 12 letech dokonce jsme vyrazili vlakem do Prahy. To byl opravdu můj veliký životní zážitek. V tom vlaku, si nedovedete představit, jsem si ještě četl poslední věci o historii Prahy, ve 12 letech, a když jsme přijeli tady k tomu tunelu, tak jsem ležel v tom okně a poprvé jsem uviděl hlavní město země. Tak opravdu si toto dodneška pamatuji, protože to pro mě byla strašně působivá věc, a mám dojem, že všichni v tom kupé z toho měli zábavu, když mě pozorovali, ti cizí lidé.
No a teď si představte, co ještě napadlo moje rodiče. Oni, když jsme přijeli do té Prahy, tak jsme jezdili tramvají, vezli mě na Výstaviště a tam jsme navštívili Maroldovo panoráma bitvy u Lipan. A přiznám se vám, že to panoráma té bitvy u Lipan, které si také pamatuji, mi připomíná ten dnešní den. Tady se měla dneska sehrát bitva poměrně zásadní o důvěře a nedůvěře vládě. A víte, jak to tam na tom panorámatu vypadá? Tam je ta historická, se říká, zrada Jana Čapka ze Sán, který se, když se sešikovaly ty bitevní voje proti sobě, tak ten Jan Čapek ze Sán, jeho jízda se prostě najednou dala na ústup a ustoupila ke Kolínu. Petr Čornej píše, že to byl - ne že to nebyla zrada, že to byl chladnokrevný profesčin profesionálů. Což se docela hodí, tedy dá se říct, i tady. I tady jsme vlastně po sešikování bitvy ráno byli svědky chladnokrevného postupu profesionálů směrem ke Kolínu, nebo já nevím, kam přesně ustoupili. Čímž se dá říct, že podle mě jako v případě té bitvy u Lipan zřejmě bitva se už vyvíjí určitým směrem, řekněme podobně tady ta strana radikální, která mluví o pravdě a chtěla sekat hlavy, tak zřejmě tedy dneska se ty hlavy sekat nebudou.
A já se snažím pochopit, proč tady dneska jsme. Protože nedůvěra vládě je určitý institut. Předpokládám, že se dají popsat situace, kdy má smysl dávat nedůvěru vládě. Dovolte mi, abych o tom zauvažoval, tedy když tady všichni mluví už tak dlouze. Nedůvěra vládě by se měla dělat uprostřed období, kdy se zjistí, že je příliš mnoho výhrad vůči té vládě, zformuje se vůči ní alternativa a řekne se "chceme jinou vládu", hlasuje se nedůvěra a provede se změna a sestaví se nějaká jiná formace, která se dá dohromady a nahradí tu vládu. Dovolím si tvrdit, nejsa ústavní právník, že Ústava předpokládá, že se vláda vymění po vyslovení nedůvěry. Když se prostě vysloví nedůvěra, tak podle Ústavy má dojít k výměně vlády. A tak by měl uvažovat každý, kdo tu nedůvěru vyvolává. A je to legitimní, všechno v pořádku.
Proč se vyvolává nedůvěra čtyři měsíce před volbami? se ptám. Podle mě jedině v případě to má smysl, kdyby došlo k nějakému zásadnímu skandálnímu novému faktu, zjistilo se, že ministr spolupracuje s mafií nebo premiér nebo prostě je tady nějaká nová skutečnost nebo něco, co by se tady vyjevilo dneska v tomhle boji tedy a řeklo by se: tady je nová skutečnost, s tou není možné, aby tato vláda pokračovala, a na základě toho budeme hlasovat nedůvěru vládě a musíme provést nějakou změnu. Ale domnívám se, že čtyři měsíce před volbami by to rozhodně měla být takováto zásadní věc. A rozumíte, tady se dovolávají různých principů řečníci, ale já se dovolávám principu ústavnosti a říkám, že ta ústavnost, která musí být chráněna, aby to tady nebyl trhací kalendář, ty věci, tak ta ústavnost znamená, že nedůvěra se vyhlašuje, když je určitá alternativa připravená. A je to strašně důležité, aby byla připravená a aby byla reálná, protože přece je to strašně vážná věc, když se ta země znejistí. ***
