(10.30 hodin)
(pokračuje Rakušan)
První otázka je otázka příjmů. Vždyť my nevíme - a vláda předjímá, jak bude vypadat schéma příjmů pro příští rok. My nevíme, jak naložíme s tím materiálem, který se nám sem vrací ze Senátu. My nevíme, jak na něj zareaguje pan prezident Miloš Zeman. My opravdu v této chvíli, kdy se bavíme o státním rozpočtu na příští rok, prostě netušíme, jak bude vypadat jeho příjmová stránka, a to musí samozřejmě nějakým zásadním způsobem, alespoň v logice rozpočtu, který logiku má, ovlivnit i stránku výdajovou.
Čtyři roky vládě říkáme z nejrůznějších politických stran to, že rozpočet musí být předvídatelný, rozpočet musí být jednoduchý a rozpočet musí být koncipován tak, aby připravil zemi na to, že mohou přijít hubenější léta, aby připravil zemi na to, že může přijít krize, která prostě zásadně ovlivní veřejné rozpočty. A ono se to stalo. Ta krize přišla. A přišla v nebývalých rozměrech a vláda na to připravena nebyla. Nevytvářela si žádné rezervy, projídala konjunkturu, projídala období, kdy se nám tady dařilo dobře, lacině si kupovala voličské hlasy. No a co dělá teď? Zadlužuje nás, zadlužuje naše děti, zadlužuje pravděpodobně i naše vnoučata a už se nezajímá o to, kdo ty dluhy a jak bude jednou splácet. Ta licoměrnost vlády v jejích vyjádřeních vůči podnikatelské veřejnosti, když vláda říká podnikatelům: Měli jste si vytvářet vatu, měli jste v době konjunktury šetřit, měli jste být zodpovědní! Teď nemůžete spoléhat na ten stát, že vám pomůže z každého vašeho problému. - Ale vždyť to nedělala sama vláda. Jakým šla lidem příkladem? Naopak, ta podnikatelská veřejnost, ale mnohdy i jednotlivci, zaměstnanci, prostě lidé v České republice se zodpovědněji než vláda chovali. Oni si ty rezervy vytvářeli a teď ty rezervy utrácejí a mnohdy se dostávají na hranu nebo za hranu toho, co je ještě pro ně ekonomicky únosné.
My slyšíme od pana premiéra věty, že se musíme z krize proinvestovat. Tak se pojďme zamyslet nad tím, co jsou ty investice. Je to stavba hladových zdí? A za takovou hladovou zeď považuji určitě např. kanál Dunaj-Odra-Labe. Je to něco, čím bychom se v této chvíli vůbec měli zabývat? Mentálně se stravovat tím, že se zabýváme tématem, které v žádném případě nemůže pomoci ke kvalitnímu životu lidí v České republice? Co jsou ty dobré investice v této době? Je to stavba infrastruktury? Pochopili jsme vůbec, že jsme v úplně jiném typu finanční krize, než jsme byli dříve? Není to krize, kdy bychom měli davy nezaměstnaných, které teď rychle musíme zaměstnat, není to finanční krize jako ve třicátých letech. Je to typ krize, kdy musíme pomoci motivovat a pobídnout lidi k tomu, aby stále zůstali aktivní. Pobídky, kompenzace, přehledné a jasné podpůrné programy pro lidi v České republice jsou tou investicí, to je ta cesta, jak se proinvestovat z krize. Nikoli stavět nesmyslné stavby, o jejichž významu mají i odborníci obrovské pochybnosti. A jak se vláda chová, když kompenzuje podnikatelům jejich ztráty? Vždycky skřípe zubama, není možný souběh dvou programů, paní ministryni přemlouváme, aby byl možný, potom po třech měsících po našich interpelacích je. Ale vláda si musí uvědomit, že tohle je ta investice, teď je potřeba primárně pomoci, jasně, přehledně, strukturovaně, lidem, aby neztratili víru v tento stát, aby neztratili motivaci se sami o sebe také postarat.
Další strukturální investice, které pomohou do budoucnosti, jsou investice do vzdělávání, což nejsou jenom platy učitelů. Ta debata se tady zužuje pouze na platové ohodnocení, ale investice do vzdělávání, to je modernizace vzdělávacího systému, to je samozřejmě digitalizace, která může pomoci výrazně celé naší společnosti, ale je to i důchodová reforma, kdy představíme lidem, jak se tady bude žít někdy po roce 2035 a zda tady na důchody vůbec bude. Na to vláda úplně rezignovala. Podívejme se do jejího programového prohlášení. Teď na poslední chvíli paní ministryně přichází s verzí, která určitě je k diskuzi, ale přichází bez podpory svého koaličního partnera v podstatě na konci volebního období, možná jenom proto, aby se odškrtla nějaká položka.
A investice, pokud někde reálně mohou proběhnout, tak na té lokální sféře. Města, obce, kraje v České republice jsou schopny investovat, a poměrně rychle. A co my děláme? Ty peníze jim bereme. Vezmeme je pozměňovacím návrhem poslance Babiše ze dvou hodin v noci, kdy se tady schválil daňový balíček. Ano, v Senátu byla nějaká bitva, ale ta bitva byla ve své podstatě od začátku trochu falešná. Snažili jsme se jenom uhrát, aby ty dopady nebyly tak příšerné, ale příšerný byl ten původní návrh, který vůbec takový zásek do veřejných financí v České republice způsobil. To všechno ostatní je jenom lepení krvácející rány, ale není to rozhodně kúra, která by zhojila tu nemoc jako takovou.
A my také se díváme na deficit veřejných financí s představou, že obce, města a kraje v České republice se nebudou zadlužovat, protože pokud si začnou půjčovat mnohem dráže než stát, i města a obce v České republice jednoduše nebudou mít na služby, jednoduše nebudou mít na kofinancování, jednoduše nebudou mít na investice, které jsou v nějaké dlouhodobé strategii naplánovány a jsou nutné pro tu obec nebo město. A pokud si začnou půjčovat i města a obce - znovu říkám, za mnohem nevýhodnějších podmínek - no tak potom samozřejmě ten dluh veřejných financí se propadá ještě mnohem hlouběji, než to na první pohled vypadá z pohledu do tabulek v Poslanecké sněmovně.
Také je potřeba si uvědomit, že lidé, kteří vnímají, že se stát zadlužuje, a jsou znejistěni tím, jak bude vypadat jejich budoucnost, začnou šetřit. Začnou šetřit na své důchody, začnou šetřit na to, že nevědí, jak to bude vypadat se zdravotním systémem za nějakých deset, dvanáct, třináct let. Logická reakce lidí je omezit spotřebu a šetřit. A dostáváme se do začarovaného kruhu, ze kterého už se potom vystupuje opravdu, ale opravdu těžko.
Ten rozpočet nemá žádnou vizi. Po léta je dělán stejným hokynářským způsobem, tomu dáme, tomu vezmeme, ale abychom měli určeno, co jsou ty skutečné priority České republiky, a my jsme to při tom pohledu do rozpočtu viděli, aby ten rozpočet jako plán budoucnosti nabízel cestu do budoucnosti, což je úlohou správně koncipovaného rozpočtu - nenabízí, nevidíme tam nic. Vidíme tam tabulky, čísla, která můžeme měnit nějakými drobnými pozměňovacími návrhy, ale vláda ani nemá nadefinováno, komu chce skutečně, komu chce skutečně v tom příštím roce výrazně pomoci, co jsou ta klíčová odvětví, co je to nejdůležitější. A to všechno děláme s rekordním deficitem. Tak tam je někde logická strukturální chyba. Prostě to nefunguje a nezapadá dohromady.
Podívejme se na rozpočet Německa. Ano, příští rok silně deficitní, a potom už počítá s výraznou konsolidací veřejných financí. Mají vizi, mají cestu. A ono se může stát, že za dva roky paradoxně Česká republika bude mít nominálně vyšší deficit než Německo, což je prostě věc absolutně, ale absolutně nevídaná. Prostě nejsme připraveni na budoucnost. A trochu jsme čekali, že vláda, když už nepřipravovala žádnou vizi pro Českou republiku v těch minulých letech a prostě tak nějak žila z blahobytu, že se probere v době krize, že se probere a připraví nám cestu, která nás z té krize vyvede. To, co tady vláda připravila, je prostě jenom opakování svých vlastních chyb a tento rozpočet a jeho podpora prostě znamená se spolupodílet na prohlubování ekonomické krize v České republice. A to Starostové a nezávislí rozhodně nemohou.
Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Hezké dopoledne, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, členové vlády. Budeme pokračovat ještě s přednostními právy. Po panu poslanci Rakušanovi je to podle paragrafu (nesrozumitelné) zástupce pirátské strany a to je Michal Ferjenčík. Máte slovo, pane poslanče.***
