(14.40 hodin)
(pokračuje Kalous)
Dnes stavby povoluje 714 obecných stavebních úřadů, 606 speciálních stavebních úřadů, 4 vojenské stavební úřady, 9 báňských a další 4 speciální. Stavebník se musí řídit 85 zákony, podle 50 zákonů si u dotčených orgánů musí zajistit závazné stanovisko ke stavbě, podle dalších 20 zákonů sehnat další doklady, jako je průkaz energetické náročnosti, certifikáty, samostatná povolení, hluková studie, radonový průzkum, energetický posudek, povolení výjimek, a řídit se ještě 15 dalšími předpisy, ve kterých jsou stanoveny požadavky, podle kterých musí projektant postupovat. A to si myslím, a uznáváte všichni, že je docela slušný chaos.
Změny, o kterých se zde budeme bavit, se přitom dotknou, a věřme, že na konci celého legislativního procesu pozitivně, pěti skupin: občanů, úřadů, měst a obcí, investorů a státu. Občan by měl po změně, která by měla přinést ono proklamované jedno razítko, jeden úřad, jedno povolení a nejdéle jeden rok řízení, kromě toho získat ještě jasná pravidla, která dnes chybí, a transparentnost procesu a také rychlejší výstavbu dostupného bydlení, což by mělo přinést stabilizaci jeho ceny nebo například rychlejší výstavbu dálnic, silnic a železnic v České republice a také zlevnění její výstavby, protože díky složitému systému se jejich projektování a projednávání neúměrně prodlužuje o roky. To je prodražuje o miliardy korun. A někteří z toho mají mimochodem docela dobrý byznys, že vše blokují, a je proto pochopitelné, že stejní lidé a skupiny dnes křičí, když se někdo snaží dát věci do pořádku. Ministerstvo dopravy v roce 2019 analyzovalo 28 projektů dálnic a silnic a potvrdilo se, že v důsledku zdlouhavého a komplikovaného povolovacího procesu dochází k fatálnímu prodloužení přípravy projektu a s tím souvisejícímu zásadnímu zdražení staveb.
Problémy mají i drobní stavebníci, už to tady zaznělo. Ti si chtějí postavit dům, garáž, bazén, plot, já nevím, co všechno - desítky razítek, měsíce běhání po úřadech, tisíce korun, zbytečně. Šlo by to jinak, jednodušeji. Bez jednotného systému se nám neustále zvyšuje administrativní zátěž. Roztříštěnost hmotného práva po rezortech se projevuje v nových a nových povinnostech, které nejsou nikým řízeny a koordinovány, často vznikají z iniciativ různých zájmových skupin a mnohdy nejsou zajištěny základní podmínky pro stabilitu a předvídatelnost práva. Dochází k opomíjení přechodných ustanovení, k bobtnání dokumentace. A nezapomínejme ani na náš dlouhodobý nešvar, gold plating, který se také velmi negativně podepisuje na náročnosti procesu a výsledné ceně staveb.
Z výše uvedeného je zřejmé, že nesmíme opakovat stejnou chybu, tedy se nesmíme spokojit s konzervativní dílčí novelou, která se jen pokusí opravit některé chyby v současném systému. Ten je dlouhodobě nefunkční, nereformovatelný a naší ambicí musí být jej zcela změnit. Postupná evoluce se v tomto případě ukázala býti slepou cestou. Je proto potřeba udělat krok veskrze reformní, k čemuž nám předložený materiál dává šanci. Tato předkládaná novela se začala psát tezemi již v roce 2017 a od té doby, a já jsem za to rád, nabrala příprava nové legislativy svou dynamiku a po třech letech zde máme k projednání připravený návrh. Je zcela pochopitelné, že se jedná o návrh, který budí veřejnou diskusi. Podíváme-li se na počet dotčených orgánů, institucí, zákonů, ministerstev, úřadů a dalších subjektů, potom se jedná o jeden z nejsložitějších zákonů, který zde řešíme.
Rád bych se v této souvislosti zastavil u dvou důležitých momentů, které se právě množství zapojených subjektů týkají. Na začátku tvorby zákona byla o spolupráci požádána všechna ministerstva a další instituce s prosbou, aby samy našly ve svých agendách prostor pro zrychlení a zjednodušení procesů souvisejících se stavebním právem. Jak ukázala zpětná vazba, žádný z úřadů nebyl ochoten se vzdát jakékoliv své pravomoci, razítka nebo vyjádření, rezortistický pohled je prostě problém. Rozdrobenost požadavků, jejich zcela absentující koordinace, přebujelý formalismus a byrokracie. Přes to všechno se musíme přenést a pomoci nastavit skutečně funkční model založený na spravedlnosti v tom, že práva a povinnosti se nepřipisují podle toho, kdo je silnější, ale podle toho, kde skutečně mají být, aby byl model funkční.
To druhé, na co bych rád poukázal, je v tomto případě bohužel doslovné naplnění rčení o rybách, které si samy rybník nevypustí. V rámci diskuse se všemi dotčenými orgány a institucemi a v rámci rekodifikace lze totiž najít jednoticí prvek, a sice souhlas s tím, že v procesu je až moc hráčů, že by tam mnozí být neměli, nemuseli, nebo by měli mít jiné postavení a že právě bez této redukce skutečná změna není možná. Druhým dechem nicméně tyto stejné úřady a instituce dodávají, že se to samozřejmě netýká jich samotných, protože oni jsou v tom systému zásadní a bez nich by došlo ke zhroucení vyváženosti, ochrany veřejných zájmů a mnohého dalšího. Paradoxně se zde odehrálo totéž, na co jsou stavebníci zvyklí při projednávání svých záměrů, čemu se anglicky říká "not in my backyard", to jest česky "ne na mém dvorku". Jak příznačné. My jsme však v České republice dnes již ve stadiu BANANA efektu - build absolutely nothing anywhere near anything.
Jsem přesvědčen o tom, že pouhou integrací úřednického místa do jiné struktury úřadu, třeba nově vzniklého, k ohrožení ani ztrátě vyváženosti a ochrany veřejných zájmů prostě nedojde. Všechny tyto principy jsou včleněny do dalších zákonů a norem, kterých se rekodifikace ve většině nedotýká a podle kterých budou tito stejní lidé i nadále rozhodovat. Podstata toho, co hájí, zůstane zachována. Zda to hájí z jedné nebo z druhé kanceláře již není podstatné. Jejich názor či vyjádření nebude možné nezohlednit a to je to důležité. Nebylo by již ale potřeba desítek razítek, proti kterým je možné uplatnit desítky odvolání a na ty desítky žalob. Důležitý je fakt, že sloučením posouzení zájmů do jediného rozhodnutí bude zajištěna nejen nezbytná koordinace, ale také se zásadním způsobem omezí současný naprosto nevyhovující legislativní ping-pong.
S tím souvisí další důležitý aspekt předkládané rekodifikace, ke které mám osobně výtku. Bez skutečně odděleného modelu stavebních úřadů od samospráv a integrace dotčených orgánů nelze realizovat reformní krok. K tomuto dříve kvalitně připravenému návrhu, který v důsledku politického vyjednávání nakonec vypadl, se musíme vrátit. Důkladně jsem se zabýval argumenty, sledoval veřejnou diskusi, která mnohdy byla spíše lynčem než rozumnou debatou. Jako bývalý starosta mám své zkušenosti. Tvrdí-li někdo, že změna systému a oddělený model sebere starostům jejich kompetence, potom se musím ptát, jaké ty kompetence sebere, protože ve stávajícím modelu starosta či představitel samosprávy žádné nemá. Ty jsou plně v kompetenci státní správy v přenesené působnosti. Kompetence obce se projevuje v územním plánování. Ano, tady opravdu došlo od roku 2006 k oslabení projevu vůle obcí, a to nahrazením obecně závazné vyhlášky jako formy územního plánování opatřením obecné povahy, které umožňuje v dnešní podobě donekonečna územní plán napadat, a bořit tak základní stavební kámen, na němž celé povolování staveb stojí.
V povolování staveb obec byla a je účastníkem řízení. Nemůže být tedy ještě tím, kdo současně rozhoduje. To nemá logiku. Navíc zde není ani možné takto uvažovat, protože právo být zvolen není podmíněno povinnostmi mít kvalifikaci pro odbornost povolování staveb. Tato tak často opakovaná tvrzení o odnímání kompetencí jen potvrzují, že v České republice dochází velmi často k nevhodnému propojování samosprávy a státní správy, a to následně vede k problémům s povolováním, s transparentností a stejnými pravidly pro všechny, se systémovou podjatostí.
Co to je tedy ta systémová podjatost? Je to situace, kdy existuje zaměstnanecký poměr úřední osoby k subjektu veřejné správy, existuje zájem subjektu veřejné správy na výsledku řízení a další skutečnosti způsobilé ovlivnit postoj úřední osoby k věci jinými než zákonnými prostředky. Tato definice prakticky znemožňuje bez rizika trestního stíhání zastupitelů uzavřít smlouvu obce s investorem. Tak to je. A bez systémové změny nelze problém systémové podjatosti jakkoliv vyřešit.
Stavební povolení by mělo být jen administrativním schválením naplnění zákonných podmínek a norem. Města a obce by se měla v celém procesu aktivně projevit jinde, totiž o krok dříve, v územním plánování. V něm je skrytý klíč pro zdravý udržitelný rozvoj měst. Jsem proto velmi rád, že rekodifikace posiluje postavení samospráv v územním plánování, a rozhodně tuto změnu kvituji, jakkoliv věřím, že i v tomto aspektu lze dojít k dílčím vylepšením.
Rekodifikace stavebního práva je odpovědí zvláště na jeho stávající neefektivitu, nefunkčnost, složitost, zdlouhavost. K jejich odstranění je nezbytné skutečné zjednodušení dosavadních složitých povolovacích procesů při zachování potřebné úrovně ochrany všech práv a veřejných zájmů, tedy zásadní změna celého stavebního práva. ***