(11.20 hodin)
(pokračuje Kalousek)
Dámy a pánové, znovu opakuji, nejde tady o záchranu pracovních míst. Jde o záchranu obrovského kapitálu, který je ve virtuozitě těch lidí. To je bohatství, které se tu tvořilo po staletí, to nevzniklo od včerejška. A myslím si, že bychom měli pečovat o to, aby mělo svoji budoucnost. A má-li mít svoji budoucnost, pak musíme zachránit přítomnost. Není to - znovu opakuji - nějak přehnaně nákladné. A byla by nesmírná, nesmírná škoda o toto bohatství přijít, protože jsou segmenty, kde když se přeruší ta kontinuita, tak je to nenávratně ztraceno. A byla by to strašná škoda.
Já si nás všechny dovolím vyzvat, abychom tu škodu pokud možno nedopustili. Avizuji tedy krátké tříbodové usnesení, o jehož podporu požádám a na které se ještě odvolám v podrobné rozpravě.
Bod jedna by zněl, že Poslanecká sněmovna žádá vládu, aby pro OSVČ působící v živé kultuře stanovila třetí časové období podle § 159/2020 Sb., o kompenzačním bonusu, a to od 9. června do 31. srpna.
Za druhé Poslanecká sněmovna žádá ministra kultury a ministra průmyslu a obchodu, aby upravili podmínky čerpání v programu COVID-Kultura tak, aby zohlednily specifika provozu kulturních institucí.
A za třetí žádá ministra kultury, aby připravil rychlé nástroje podpory soukromých subjektů v živé kultuře pro případ budoucího nutného omezování kulturní produkce.
Děkuji vám za pozornost.
Místopředseda PSP Petr Fiala: Děkuji, pane předsedo, a prosím vás tedy, abyste se stal zpravodajem tohoto bodu. To se stalo. Takže můžu otevřít všeobecnou rozpravu. Do všeobecné rozpravy je přihlášen pan poslanec Dominik Feri, ale na základě oznámení poslaneckého klubu SPD disponuje v rozpravě přednostním právem pan poslanec Rozner, který bude vystupovat jménem tohoto klubu. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Miloslav Rozner: Dobrý den, vážený pane předsedající, vážené poslankyně, poslanci, vážená vládo. Někteří z vás asi tuší, že než jsem byl zvolen poslancem této Sněmovny, živil jsem se celou dobu jako manažer hudebních skupin a organizátor kulturních akcí. Byl jsem tedy, a do jisté míry stále jsem, na stejné lodi s lidmi a subjekty, o kterých se dnes bavíme. Nechci zabrušovat do detailů, abych z toho pak nemusel složitě vybrušovat, ale troufám si říci, že díky své osobní zkušenosti s touto branží i stálým a dodnes trvajícím každodenním kontaktům s lidmi pracujícími v tomto oboru mám k uvedené problematice co říci z odborného hlediska.
Než se dostanu ke konkrétním návrhům opatření, která by této oblasti mohla pomoci, chtěl bych trochu popsat, kdo je ten subjekt podnikající v živé kultuře. Mnozí z nás si často myslí, že se jedná o toho či onoho známého zpěváka nebo herce, který je nám sympatický nebo nesympatický podle toho, jaký žánr je nám blízký, nebo i podle toho, jak kriticky nebo pochvalně se k některé z našich politických stran vyjadřuje. To jsou jistě ti nejviditelnější představitelé kultury, ovšem zdaleka ne ti, kterých je nejvíce. Subjekty podnikající v soukromé živé kultuře zahrnují stovky agentur, organizátorů a producentů akcí, tisíce neznámých umělců, desetitisíce lidí pracujících v technických a produkčních firmách na různých pozicích. Podle kvalifikovaných odhadů jejich profesní asociace se jedná až o 130 tisíc lidí, kteří pracují v tomto kulturním průmyslu. Když k tomu připočtu návazný reklamní průmysl, jehož je živá kultura významným klientem, průmysl cestovního ruchu a dopravu, jedná se možná až o čtvrt milionu lidí. Jejich rodiny do toho čísla nepočítám.
Všem těmto lidem vzal tento stát ze dne na den v důsledku více či méně nutných opatření proti pandemii koronaviru téměř veškeré příjmy. Připravil je však nejen o potenciální výdělky, ale zmařil jejich mnohdy několikaleté investice do kulturních projektů, které jsou jak finančního, tak i, řekněme, intelektuálního, charakteru. Nemalá část těchto investic je nenávratně ztracena, jelikož jsou v čase a místě nepřenositelné. Další část těchto projektů je sezónního charakteru, respektive jsou realizovatelné jen za určitých klimatických podmínek. Pokud tedy neproběhly letos v létě, tak další příležitost je až za rok na jaře, nebo v létě 2021. A to kdoví jestli.
Těmto firmám a lidem stát, tedy stát, který zde my také reprezentujeme, vzal téměř veškeré příjmy na celý rok, možná i na delší dobu. Do této chvíle pro ně v podstatě nic neudělal. Přitom v uplynulých letech odváděli na DPH, dani z příjmu, odvodech za zaměstnance, místních poplatcích a zprostředkovaně i na spotřebních daních desítky miliard korun ročně do veřejných rozpočtů, aniž by po státu cokoliv chtěli.
Existuje pochopitelně celá řada dalších oborů, které jsou velmi postižené pandemií, ale troufám si říci, že kulturní průmysl patří k nejpostiženějším z nich. Často zaznívá, že podnikatel si musí vytvářet určité rezervy na horší časy. To je určitě pravda. Ale nelze od nikoho očekávat, že dokáže vytvářet finanční rezervy na roky podnikání v kulturní oblasti v podmínkách desetimilionového jazykově uzavřeného trhu s kupní silou stále nedosahující ani úrovně těch nejchudších států západní Evropy.
Abychom se do této situace vcítili, představme si, že by nám všem, členům této Sněmovny i zde přítomným ministrům vlády, bylo řečeno, že od zítra nepobíráme pravděpodobně až do voleb žádný plat ani náhrady. Musíme si ale hradit veškeré osobní náklady, hypotéky, provozovat regionální poslanecké kanceláře, platit asistenty, expertizy, setkávat se s voliči. A pokud chceme příští rok na podzim obhájit naše mandáty, tak si i nějak zafinancovat a zorganizovat volební kampaň. A jestli na to nemáme? Měli jsme si přeci ušetřit. Platy bereme koneckonců dost vysoké. Ruku na srdce, kdo z nás by to zvládl? A podobně jsou na tom soukromí podnikatelé i v živé kultuře. Jen jejich hypotéky se nazývají úvěry na techniku, regionální kanceláře jsou sklady, asistenti se jmenují zaměstnanci, voliči jsou fanoušci na sociálních sítích, se kterými je třeba udržovat kontakt, a reklama na volební kampaň je reklamou na příští ročník jejich projektů. Neveselá vize, že?
Občas také slyším, že by tito lidé z kultury měli jít dělat něco jiného, třeba na pole nebo na stavbu. Když pominu skutečnost, že podle zákonů této země není možné zítra propustit všechny zaměstnance, ukončit úvěry a vypovědět nájemní smlouvy, tak bych uvedl ještě následující srovnání. Pilotům letadel, která nelétají, přece také neříkáme, ať jdou kopat. Řidiče zájezdových autobusů, kteří nejezdí, neposíláme kydat hnůj a delegátkám krachujících cestovních kanceláří nedoporučujeme vytírat podlahu. Jedná se prostě o odborné profese často vyžadující mnohaletou praxi, vzdělání a různé certifikáty. Pokud tito lidé se svou profesí v oblasti kultury definitivně skončí - a je lhostejné, zda je umělecká, organizační, či technická - tak se k ní jen těžko budou vracet. A to bude znamenat naprosto nedozírné následky pro celou oblast kultury.
Prahy a velkých krajských měst se to možná tolik nedotkne, nebo jen v omezené míře. Já ale celý život žiji a pohybuji se v malých městech, městysech, ale i na vesnicích. Dlouhodobě pozoruji, jak zde zavírají kulturáky, kina, divadla, kluby a koneckonců i restaurace. Situace byla na pováženou již před touto koronakrizí. Ale pokud nyní kulturnímu průmyslu nepomůžeme, zjistíme za rok či za dva, že jediná kultura, která nám na malých městech zbyla, jsou teplé lahváče u televize. A to by byla veliká škoda, jelikož náš národ a náš jazyk v minulosti přežil různá úskalí, útlak, okupace a krize právě mimo jiné díky kultuře v prostředí malých měst a venkova. Je tak evidentní, že kromě umělecké hraje kultura i významnou společenskou roli, tudíž její podpora je ve veřejném zájmu. ***