(18.40 hodin)
(pokračuje Elfmark)
Pokud chceme skutečně oběhové hospodářství, měli bychom se pokusit cíle splnit, a to u všech materiálů. Proto osobně třeba nepodporuji výjimku na hliník. Tohoto materiálu i v České republice vzniká poměrně velké množství, přitom výroba hliníku z panenských surovin, tedy z bauxitu a kryolitu, je velmi náročný proces, a to jak energeticky a spotřebou vody, tak znečištěním, které při něm vzniká. Produkce toxického kalu. Použití recyklovaného hliníku je oproti tomu pro životní prostředí mnohem méně škodlivé. Proto bychom měli právě hliník maximálně recyklovat. K tomu, abychom snáze dosáhli recyklačních cílů, musí přispět i podpora recyklace skrze odbyt recyklovaných výrobků. Musí být větší používání recyklátů ve výrobcích a v neposlední řadě také nižší produkce odpadů těchto materiálů, čehož mohou pomoci dosahovat i výrobci chytřejším ekodesignem výrobků a také například zmenšením obalů. Určitě všichni znáte, že když si např. kupujete nějaký saponát, tak je ho tam mnohem míň, než je obal. A ohledně třeba krabic, které vám chodí poštou od některých firem nebo z nějakých e-shopů, se radši ani nezmiňuji.
Měli bychom podpořit investice do recyklačních kapacit na našem území, neboť není přípustné, abychom recyklaci řešili odvozem našeho odpadu do zaasijských (?) či afrických zemí, kde nemáme žádnou kontrolu nad tím, co se s ním děje, a velmi často tak končí v přírodě. Když budeme recyklovat u nás, snížíme i nutnou dopravu a s tím spojené znečištění.
Abychom mohli recyklačních cílů dosáhnout, musíme také zlepšit třídění. Jednou z možností, jak zlepšit třídění nápojových obalů, může být i varianta jejich zálohování. Jaké jsou moje důvody pro podporu dobrovolného zálohování? Na základě zkušenosti ze zahraničí, kde zálohování jednocestných nápojových obalů již funguje, tady chci jenom vzpomenout, že v médiích rezonují pořád jenom PET lahve, ale bavíme se i o těch hliníkových obalech. Kde to funguje? Například Německo, Norsko, Švédsko, Chorvatsko, Nizozemsko, Island, Izrael. Já zastávám názor, že zálohování může zvýšit podíl vytříděných nápojových obalů. To znamená, nebudou tak často končit ve směsném odpadu, nebo hůř v přírodě. A tím potažmo i podíl jejich recyklace. Obalů bude nejen více k dispozici, ale budou v dobrém stavu a připraveny k recyklaci.
Dále si od zálohování slibuji, že donutí výrobce k ekodesignu jejich výrobků, tedy zaměří se zejména na jejich snadný zpětný odběr, co nejjednodušší možnost recyklace a využití většího podílu recyklátů ve výrobcích. Možná naivně také doufám, že zálohování donutí spotřebitele zamyslet se nad množstvím obalů, které si nosíme všichni domů z obchodu, a někteří se rozhodnou nákup lahví a plechovek omezit. Naopak příliš nesouhlasím s argumentem, že lidé nebudou ochotni třídit zase další surovinu zvlášť. Množství různých vytřiďovaných materiálů se za poslední léta zvýšilo ze základní trojice, což je samozřejmě plast, papír a sklo, na nápojové kartony, drobné kovy, bioodpad a nově také třeba v mnoha městech oleje. Lidé si na třídění zvykli a nepředpokládám, že by zrovna tohle měl být ten zásadní problém.
Samozřejmě, že si uvědomuji i rizika. Čistší přírodu bez odhozených obalů zaručí spíše vyšší záloha, která bude spotřebitele motivovat k vrácení lahve do obchodu. Ta však může přinést až příliš velké zvýšení ceny nápojů. Není také zaručeno, že v českém prostředí se zavedením zálohování bude měnit chování výrobců i spotřebitelů, podobně jako se to stalo třeba v Německu. Protože už dnes u nás třídění plastů funguje celkem obstojně, rozdíl v množství vytříděných obalů po zavedení zálohování by také patrně nebyl tak velký a efektivní jako v zemích, které jsem před chvílí jmenoval, kde před zavedením zálohování neexistoval zavedený systém podobný našemu systému barevných kontejnerů. Hrozí také, že se lidé v důsledku soustředění na zálohové obaly přestanou snažit o precizní třídění těch nezálohovaných. Proto více podporuji právě pozměňovací návrhy, které umožňují tzv. dobrovolné zálohování a nepřikazují ho povinně.
Až čas ukáže, jak bude trh reagovat na tento systém, jak to ovlivní spotřebitele a jaká část výrobců nápojů se vůbec rozhodne jít cestou zálohování. Teprve poté můžeme na základě aktuálních statistik a analýz z našeho prostředí vyvozovat závěry a promýšlet další kroky.
Kromě tématu zálohování tento sněmovní tisk o obalech řeší také předpokládaný vstup nových autorizovaných obalových společností na náš dosud monopolní trh. To pokládám za potřebné, neboť monopol by neměl fungovat ani v oblastech hospodaření s odpadem. Proto mne nemile překvapily podmínky udělené autorizace novým subjektům, které jsou, jak jsou ve vládní novele nastaveny, takřka nesplnitelné. Například požadavek na smluvní zajištění 25 % obcí v České republice ještě před udělením autorizace je na hranici splnitelnosti, natožpak některé pozměňovací návrhy, které tento požadavek ještě zpřísňují. Jsem samozřejmě pro plné pokrytí území, ale ne již v této fázi udělování autorizace. Dalším takovým požadavkem je požadavek na finanční zajištění, které je neodůvodněné a je velmi vysoké. Dále je problematické např. také účastenství v řízeních o autorizaci, kde nevidím důvod, proč by měl být účastníkem kdokoliv jiný než pouze sám žadatel.
K tomuto sněmovnímu tisku jsem podal celkem devět pozměňovacích návrhů a rád bych vám je nyní, tak jak jsem to udělal i v předchozích sněmovních tiscích, představil.
První pozměňovací návrh řeší recyklační cíle pro hliník. Předkládám ho společně s kolegyní Balcarovou. Úpravou přílohy číslo 3 je implementován článek 6 směrnice 94/62/ES ve znění směrnice EU 2018/852, který stanovuje požadovaný rozsah recyklace a využití odpadů z obalů. V případě rozsahu recyklace pro hliníkové odpady z obalů je ve vládním návrhu zákona v rámci implementace uplatňováno odložení termínu pro dosažení cílů v souladu s odst. 1a článku 6, neboť bylo vyhodnoceno, že u tohoto materiálu hrozí největší nebezpečí nesplnění cíle. Česká republika se však chlubí tím, že již dnes plníme cíle pro recyklaci, a přitom žádá o výjimku u cílů, kde máme strach, že je naplníme. To ukazuje nefunkčnost stávajícího systému, který v rámci zpětného odběru hliníku vykazuje podprůměrné výsledky.
Požaduji v rámci pozměňovacího návrhu zachovat původní hodnoty recyklace, které požaduje Evropská unie, a to je u hliníku v roce 2025 50 % a v roce 2030 60 %. Vychází to ze znalostí z praxe, kdy velké společnosti začínají intenzivně využívat hliníku jako alternativního obalu k plastům. Produkce hliníku bude významně stoupat, a proto je potřeba nastavit efektivní systém sběru co nejdříve. Vím, že nějakým způsobem se tady tahle věc a problematika už řeší, tak možná jsme na dobré cestě.
Další pozměňovací návrh se týká zrušení povinnosti zařazení sběrných míst do systému obcí a znovu jej podávám s kolegyní Danou Balcarovou. Povinnost zařazení sběrných míst na zpětný odběr obalů do systému obcí na základě smlouvy s obcí zamezuje rozvoj dalších, nových způsobů zpětného odběru obalů. Jedná se např. o systémy vyzvednutí odpadu přímo z bytu, které mohou sloužit jako náhrada či rozšíření door-to-door systému v zástavbách, kde ho nelze efektivně provozovat a kde již klasické nádobové sběry nelze dále rozšiřovat, kupříkladu v panelových domech. Je to na závadu zejména v okamžiku, kdy bude probíhat zálohový systém formou individuálního systému, kdy bude potřebný nejen souhlas obce, ale také smlouva s obcí. Pokud nebude obec souhlasit, nelze službu realizovat. Například pokud by existoval zálohový systém a v obci by v obchodě potravin byl automat na vrácení zálohových obalů, musela by na takový automat existovat smlouva s obcí. Pokud by nebyla, nemohl by obchodník tento způsob sběru realizovat a nemohl by automat do prodejny vůbec umístit. Proto v tomto návrhu navrhuji povinné zařazení do obecního systému zrušit. ***