(9.40 hodin)
Předseda PSP Radek Vondráček: Já vám děkuji. Další je přihlášen do rozpravy pan poslanec Kaňkovský.
Poslanec Vít Kaňkovský: Dobré dopoledne, vážený pane předsedo, vážení členové vlády, milé kolegyně, kolegové. Já bych na úvod chtěl sdělit stanovisko poslaneckého klubu KDU-ČSL k předložené novele zákoníku práce. Poslanecký klub KDU-ČSL tuto novelu podpoří. Vnímáme ji jednak jako transpoziční novelu a jednak vidíme i snahu zlepšit propojení pracovního a soukromého života. Musím říci, že s expertní skupinou KDU-ČSL jsme diskutovali některé parametry toho tzv. sdíleného místa a musím říci, že sdílím některé obavy kolegů, které tady dnes již zazněly, nicméně přes tyto drobnější výhrady jsme pro to, aby tento institut byl zakotven v zákoně a zákon jako celek podpoříme.
Dále bych se rád ještě vyjádřil k již zde avizovanému pozměňovacímu návrhu, který je v hlasovací proceduře pod písmenem D, který jsme dlouhodobě připravovali a jednali o něm zejména s kolegou poslancem Josefem Hájkem, ale i s dalšími kolegy, kolegou Patrikem Nacherem, s kolegou Černohorským a dalšími. Já už jsem ho zde představoval ve druhém čtení, nicméně ho ještě krátce připomenu.
Vy víte, že jsme tady opakovaně diskutovali už v minulém volebním období, ale i na začátku tohoto volebního období o problému takzvaných rentistů. Ono to někdy je takové zavádějící. Někdo si myslí, že rentista je rentiér, ale není tomu tak. Rentista je skutečně člověk, který prošel buď pracovním úrazem, anebo má přiznánu chorobu z povolání. To znamená, je to člověk, který byl ve svém životě osudem, nebo jak to nazveme, poměrně závažně postižen, v naprosté většině nikoliv vlastní vinou. Během jeho povolání se mu zhoršil zdravotní stav a toto je pro něj velmi závažná situace a stát mu nahrazuje prostřednictvím pojišťoven ztrátu na výdělku tou takzvanou rentou. Výpočet té renty je velmi složitý a i právně je složitý a i ten model je podle našeho názoru diskriminační. A já jenom připomenu, o co vlastně jde.
My chceme v tomto poslaneckém návrhu zrušit institut takzvaného stop výdělku. Když se vypočítává náhrada za ztrátu na výdělku, tak se tomu člověku, který si před úrazem, před pracovním úrazem, anebo před uznáním choroby z povolání vydělával nějakou částku, tak se mu odečítá částka, kterou je schopen si se zbytkovou pracovní schopností vydělat po skončení pracovní neschopnosti. A tady je právě ten problém, protože řada těch lidí si těsně po skončení pracovní neschopnosti vydělá částku například 18 tisíc korun, ale v průběhu dalších let z různých důvodů, z restrukturalizace podniků anebo z toho, že nestačí na tu práci, kterou dělal dřív, najde zaměstnání, které je hůře honorované. Místo těch 18 tisíc si vydělá třeba 13 tisíc nebo 14 tisíc, ale bohužel v tom modelu výpočtu se mu stále odečítá těch 18 tisíc. Tím pádem on má sníženou tu výplatu náhrady o ty 4 tisíce, kdybychom brali ten příklad 18 a 14.
To si myslíme, že je velmi demotivující, protože ti lidé chtějí pracovat. V naprosté většině případů chtějí pracovat, ale pokud je stát obírá o například 4 tisíce korun, tak si pak rozmýšlejí: Mám zůstat na úřadu práce? Anebo mám jít pracovat načerno? A já si myslím, že do těchto situací bychom neměli naše spoluobčany hnát, protože, jak už jsem řekl, oni už byli postiženi tím pracovním úrazem, anebo ta jejich práce, náročná práce v chemickém, stavebním průmyslu a podobně, jim způsobila chorobu z povolání.
Proto jsme přistoupili po velmi složitých jednáních se zástupci Ministerstva práce a sociálních věcí, Ministerstva průmyslu a obchodu, ale také po opakovaných schůzkách s horníky a s dalšími profesemi právě k návrhu zrušení toho takzvaného stop výdělku. Těch poměrně tragických případů lidí, kteří byli deklasováni tím pracovním úrazem, ale postupnou svou vůlí se dokázali vrátit do zaměstnání, a pak je znovu deklasovalo to, že zjistili, že se jim to vlastně nevyplatí, těch případů bychom tady mohli zmiňovat s kolegou Josefem Hájkem, myslím si, desítky. Jenom horníků, kterých se to týká, jsou 4 tisíce, ale celkově lidí, kteří pobírají tu takzvanou rentu, tedy náhradu za ztrátu na výdělku, je v České republice 15 tisíc. Možná si řeknete, že to je nevelká skupina, ale jsou to lidé, kteří skutečně byli osudem poměrně stíháni, kteří v naprosté většině případů chtějí pracovat, a myslím si, že naším úkolem je jim to umožnit. Aby mohli pracovat, aby to pro ně bylo motivační a aby se necítili diskriminováni či šikanováni tím současným způsobem výpočtu.
Proto si vás, milé kolegyně a kolegové, dovoluji požádat o podporu toho našeho společného pozměňovacího návrhu, který jsme předkládali s kolegou Hájkem, a pevně věřím, že budete tomuto nakloněni. Děkuji vám za pozornost.
Předseda PSP Radek Vondráček: Děkuji. Omlouvá se... tuto omluvu jsem četl. Další, paní poslankyně Gajdůšková.
Poslankyně Alena Gajdůšková: Vážený pane předsedo, vážené paní poslankyně, páni poslanci, vážená vládo, návrhu zákoníku práce, který máme schválit, představila paní ministryně. Já ale považuji za nutné ve vztahu k zákoníku práce a předtím, než budeme o něm hlasovat, podtrhnout dvě věci. Ta jedna je oblast, úloha pracovního práva jako takového a druhá je význam sociální dohody.
To, jak je zákoník práce, tedy pracovní právo nebo jeho absence, důležitý, se mnozí v posledních měsících přesvědčili na vlastní kůži. My ostatní zprostředkovaně, když jsme museli řešit a stále řešíme mnohdy existenční problémy pro ty, kteří zůstali mimo ochranu zákoníku práce. Jistě všichni víte, že mluvím o těch takzvaných dohodářích. Někteří z nich přijali tento styl, systém, tuto formu zaměstnávání, protože prostě nechtěli být svazováni klasickým pracovním poměrem, ale také všichni víme, že někteří prostě neměli na vybranou.
Poučení z toho pro nás by mělo být, že pracovní právo musí být moderní a dostatečně pružné, tak aby vyhovovalo zaměstnancům, ale i zaměstnavatelům, aby bylo zvládnutelné i z pohledu státní správy. Zákoník práce tedy musí nastavit spravedlivé uspořádání a vyrovnané vztahy mezi zaměstnanci a jejich zaměstnavateli. Připomínám, že to se týká přes 5 milionů lidí v této zemi. Pro nás sociální demokraty je zásadní požadavek, aby v zákoníku práce měli zakotveno zastání zaměstnanci, byly v něm také ale kompetence odborů v roli ochrany zájmů zaměstnanců na konkrétních pracovištích a při vyjednávání o výši mezd. Pro zaměstnavatele ale musí být zákoník práce dostatečně pružný, tak aby se nebáli lidi zaměstnávat a nesnažili se zákoník práce obcházet ať už těmi dohodami, nebo švarcsystémem.
Ten druhý bod se týká sociální dohody sociálních partnerů. To je zásadní pro oblast pracovního práva. Tripartita, tedy zaměstnavatelé, odbory a vlády, se musí dohodnout, chtějí-li udržet v zemi sociální smír. Sociální smír je vládnutí na základě dohody sociálních partnerů, je princip, na kterém sociální demokracie vždycky stavěla své vládnutí a který, jak už jsme si dvakrát v historii, novodobé historii České republiky osvědčili, vedl vždycky k návratu země k prosperitě. Ať už to bylo po té, v uvozovkách, spálené zemi po Klausově vládě, nebo po krizi po vládách premiérů Topolánka a Nečase. Prostě sociální dohoda, sociální smír, dohoda mezi zaměstnavateli i zástupci zaměstnanců a na té třetí straně ministerstev, vlády, to prostě funguje. A to je vidět i nyní. Říkám to proto, že zde máme vládní návrh zákoníku práce, který byl v tripartitě dojednán.***