(10.40 hodin)
(pokračuje Zaorálek)
Na druhé straně tady dneska nechci strašit, protože všichni asi víte, nebo kdo se tím zabýváte, že vztahy mezi Ruskem a Tureckem jsou takové zvláštní, že se střídají období konfliktů, napětí, kolizí, a pak si sednou a hledají dohodu. Takže vlastně i tady si většina expertů myslí, že i v této šlamastyce, ve které se teď situace eskaluje, může dojít k diplomatické dohodě a že se Rusové s Tureckem nějak dohodnou. Je mi líto, že to jsou pouze Rusové s Tureckem, že my v tom nejsme nijak angažováni. To by se mi líbilo, ale prostě nejsme.
A pak je tu jedna věc, která je ale nebezpečná, a o té se, přátelé, také píše, a to je to, že Erdogan si možná spočítá, že si nemůže dovolit teď ustoupit a že tu situaci opravdu vyeskaluje. I to je varianta, která je na stole. Aspoň to bychom si tu měli říci. A to je nebezpečná věc. Pokud by se to stalo, tak Turecko, člen Aliance, půjde dokonce do konfliktu s Ruskem. Není to něco, co je mimo hru. Měli bychom si to uvědomit. Je to vážná a docela hrozivá možnost s důsledky, které je těžké dohlédnout.
A měli bychom si možná uvědomit ještě jednu věc, kterou jsem tady už kdysi říkal, ale já ji zopakuji dneska znovu. Turecko je členem Aliance, naší Aliance, které jsme členem my. Je možná členem nevypočitatelným, takovým, bych řekl, který nás zlobí, řečeno jemně, někdy hodně, ale je členem Aliance. A kdyby tady stál nějaký zkušený generál, nějaký, který se vyzná, tak vám řekne, že mít Turecko na své straně, nebo mít ho proti sobě je pro Evropu zcela zásadní věc. Je to zcela zásadní věc strategicky, je to zcela zásadní věc pro každého, kdo uvažuje o Evropě jako o určitém celku. Chápete? My tady mluvíme dneska o tom, jak nás Turecko štve, jak nás vydírá. Ano, doslova nás vydírá. Naprosto vědomě. To všechno je pravda. A přesto mi dovolte, abych řekl, že strategicky, geopoliticky mít Turecko na své straně, nebo proti sobě - každý vám řekne, to je pro Evropu úplně klíčová věc.
Takže jsme-li členy Aliance, bereme to vážně se všemi minusy, plusy, problémy, které nám to nese, ale samozřejmě potom s tím zásadním, že to vytváří architekturu bezpečnosti pro Českou republiku, tak mějme na paměti, že to Turecko, které nás tak štve, je významným členem, jehož chování a jehož budoucnost ovlivňuje bezpečnost Evropy. Takhle to prostě je. Taháme za kratší konec provazu, protože nejsme angažováni vojensky ani v Libyi jako Evropa, ani v Sýrii, a platíme za to, jak se někdy pateticky říká, že takhle nasazovat svoje vojáky nechceme, a veřejně to neobhájíme. Takhle to prostě vidím já. A není z toho jednoduchá cesta.
Ale jinak podporuji to, co tady dneska debatujeme, i usnesení, které bylo navrženo.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Dobré dopoledne, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, členové vlády. To bylo vystoupení s přednostním právem ministra kultury. Budeme pokračovat vystoupením Jiřího Kobzy, který je - dobře, takže kolega Benešík je teď řádně přihlášen a připraví se pan poslanec Kopřiva. Pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Ondřej Benešík: Vážený pane místopředsedo, dámy a pánové, já si myslím, že by bylo dobré tu diskusi vrátit tam, kde bychom ji chtěli mít a kde by měla být. Já bych chtěl pochválit Ministerstvo vnitra a pana ministra za bleskovou reakci a za to, že pokračuje v dobré praxi pomoci tam, kde je potřeba, na bilaterální úrovni. Myslím, že jsme tady mnozí z nás oceňovali to, že naše vláda byla v minulosti schopna reagovat v Severní Makedonii, a jsem rád, že v podobném duchu pokračuje i spoluprací při řešení počínající krize v Řecku na řecko-turecké hranici.
Nicméně já jsem jeden z těch, kteří tady zasedali už v minulém volebním období, kdy velké problémy s migrací na hranicích Evropské unie začínaly, a tehdy jsem měl tu čest předsedat evropskému výboru stejně jako v tomto volebním období, kde jsme operativně zřídili podvýbor pro migraci a azylovou politiku, který dříve neexistoval. Bylo to vyvoláno urgentní situací při tehdejší migrační krizi. A ten výbor pokračuje bohužel dodnes. My jsme měli všichni dojem, že za jedno volební období se ten problém vyřeší, nebo minimálně stabilizuje natolik, aby se výbor pro evropské záležitosti mohl zabývat jinými dalšími palčivými věcmi ve svém odborném podvýboru, ale situace je taková, že v této práci musíme pokračovat nadále.
A právě proto, že už jsem jakýsi pamětník, a právě proto, že mám jakousi zkušenost, a možná trošku nabubřele řeknu i vědomosti o tom, jak jsme ty věci v minulosti řešili, kde jsme udělali chybu a kde jsme naopak postupovali správně, tak bych vám chtěl několik těchto záležitostí sdělit a možná se z nich všichni společně poučíme.
Na úvod bych chtěl říci, že moje strana KDU-ČSL se migrační krizi věnovala úplně od počátku. Já nechci nikoho kritizovat, ale bylo to určitě v době, kdy celá řada politických stran tento problém nevnímala nebo ho považovala za marginální. Já si dovolím přečíst pár postulátů z naší strategie pro řešení migrační krize z roku 2014 a 2015. Znovu opakuji, ty věty, které teď budu říkat, jsou pět šest let staré. Pokusím se být stručný, nebudu to číst celé.
KDU-ČSL myslí na bezpečnost občanů. Odmítáme povinné kvóty a prosazujeme řešení migrace pokud možno mimo hranice EU.
KDU-ČSL opakovaně požaduje navýšení naší pomoci pro uprchlické tábory v regionech bojů, abychom lidem v nich zajistili důstojné podmínky, což je nejefektivnější způsob, jak zabránit, aby se vydávali na pochod do Evropy.
KDU-ČSL důsledně rozlišuje mezi ekonomickými migranty a válečnými uprchlíky. Ty první musíme rychle vracet zpět. Těm druhým jsme povinni pomoci, pokud budou o naši pomoc stát, o což zatím drtivá většina z nich nestojí.
KDU-ČSL si uvědomuje, že migraci nemůže Česká republika vyřešit sama. Klademe důraz na to, aby Evropská unie lépe bránila své vnější hranice, aby se urychlil proces vracení ekonomických migrantů, aby se bojovalo s pašeráky lidí a zejména aby se Evropská unie podílela na stabilizaci a pomoci v regionech, odkud pocházejí uprchlíci. Zároveň trváme na tom, aby si každá země EU mohla svobodně zvolit svou vlastní migrační politiku.
KDU-ČSL odmítá návrhy, aby se imigrace stala univerzální odpovědí na nízkou porodnost. Dlouhodobě upozorňujeme na problém demografického deficitu a na potřebu podporovat pracující rodiče a výchovu dětí.
Ten poslední bod reagoval na diskusi, která byla i v České republice, ohledně naší neveselé demografické situace.
To, co jsem četl, je skutečně z roku 2014 a 2015. Naši ministři, když jsme byli ve vládě, toto důsledně dodržovali. Naši poslanci a senátoři toto dodržovali a dodržují a naši europoslanci toto dodržovali a dodržují, byť byli lživě obviňováni, že to není pravda.
A právě bych chtěl zdůraznit myšlenku, že je důležité migraci a migrační krizi a toky řešit v rámci celé Evropské unie. Česká republika jako země Schengenu, která je uprostřed Evropy, prostě nemá šanci toto řešit sama, ale má obrovský zájem na tom, abychom tento problém zvládali a abychom dokázali ochránit vnější hranici Evropské unie, která se nám někdy opravdu zdá velmi daleko od té naší, ale v podstatě svým způsobem je také naše. Právě proto jsme uvítali a podporovali kroky už minulé Evropské komise, která navrhla konkrétní opatření, jak zefektivnit tento společný postup.
Jedním z nich bylo zřízení pohraniční a pobřežní stráže. Samozřejmě že jsme vedli dlouhé diskuse o tom, jaké mají mít tito pohraničníci pravomoci. My tady voláme po tom, že mají nedostatečné pravomoci, že by měli mít lepší, že by jakási univerzální Evropská unie měla reagovat, že to neumí řešit. Ale položme si otázku: Mají instituce Evropské unie legislativní nástroje a pravomoci svěřené od členských států, aby toto byly schopny vyřešit? V drtivé většině nemají. V drtivé většině v bezpečnostní politice potřebujeme souhlas všech členských států. Takže ta dohoda se většinově musí hledat už u jednotlivých ministrů členských států, samozřejmě taktéž na úrovni Evropské rady, tedy premiérů. ***