(10.30 hodin)
(pokračuje Zaorálek)
Takže já si nepamatuji, že by tu byla jediná politická strana, která by říkala něco jiného. A opakuji, mluvím o tom, aby Turci měli tříměsíční turistické vízum, schengenské. Jenom o tom. Ale to nejenom Česko, ale pokud vím, tak si nepamatuji, že by tohle někdo prosazoval. Takže já myslím, že tu debatu můžeme skončit, protože tu nikdo takový není.
A další věc. Já jsem se chtěl vyjádřit k tomu, že my se bavíme o situaci na řecko-tureckých hranicích, ale mně tady jakoby pořád chybí, abychom si řekli, co je příčinou toho, co se odehrává na řecko-tureckých hranicích, a aspoň se podívali na příčiny toho, co se odehrává a co je vlastně příčinou toho, proč se Erdogan chová tak, jak se chová. A dovolte mi, abych řekl jenom některá fakta.
Turecko je stát, který má v této chvíli v Sýrii vojáky, má tam vojenské jednotky. Já bych chtěl říct velice jednoduše, proč je tam má. Turecko je tam má, protože tam má své zájmy. Ten zájem je, aby se zabránilo vytvoření nějaké autonomie kurdské. To je jedna věc, která by mu velice vadila, kdyby vznikla, proto tam má vojáky. A ten druhý důvod, proč má dneska Turecko vojáky v Sýrii, je ten, že chtějí zabránit tomu, aby se přelila další vlna uprchlíků ze Sýrie do Turecka.
A já bych vám rád připomněl, co se stalo nedávno. Asadova armáda podporovaná Ruskem, ruským letectvem, zahájila operaci vůči Idlíbu, v té poslední enklávě, ve které se ukryli ti rebelové, moderátní, ale džihádisté, a aby, dá se říct, obsadila to poslední místo v zemi, které ještě neovládá. Tahle operace vedla k tomu, že vznikla největší uprchlická vlna v Sýrii, největší od roku 2011 - 948 tisíc uprchlíků, takže řekněme pro zjednodušení asi milion uprchlíků, kteří se pohnuli, a kteří se pohnuli samozřejmě směrem víceméně k tureckým hranicím. Turecko ale tyto uprchlíky nepouští. V podstatě tu hranici má neprodyšně uzavřenou. Ale samozřejmě Erdogan vnímá to, že útok Asadových sil způsobil pohyb milionu uprchlíků, což je obrovská masa, a všude v zahraničí můžete číst o tom, jak to tam úděsně vypadá.
A teď co se dělo dál. Nato dal protest, Erdogan protestoval v Moskvě, protestoval proti tomu, že byly porušeny dohody ze Soči z roku 2018, kde byly stanoveny hranice, kde stojí, jak je ohraničen ten Idlíb a kam Asad nemá postupovat. Takže on protestoval proti tomu a chtěl, aby se Asadova vojska stáhla z toho území, které dobyla, a vrátila se na tu hranici vytyčenou v sočských dohodách roku 2018. Na to mu Rusové odpověděli, že to neudělají, a že to neudělají prostě proto, protože ta oblast Idlíbu, za kterou Turecko takto přebírá garanci, je ve skutečnosti ovládána džihádisty a islamisty. V tom Rusové tak úplně nelžou, protože je pravda, že časem se víceméně ty islamistické skupiny prosadily natolik, že víceméně ten prostor poměrně do značné míry kontrolují. Takže ten argument Rusů není úplně lichý. Abychom byli úplně spravedliví, tak vlastně opakuji, je to do značné míry pravda.
Ale ono to asi také není jednoduché, že jo, v tom prostoru, já nevím, tří, čtyř milionů lidí nějakým způsobem kontrolovat pořádek, když tam máte omezený kontingent vojáků. Takže Turci dostali od Rusů návrh. Ten návrh byl takový, aby 60 % toho území Idlíbu bylo ovládáno Asadem s tím, že ten zbytek si mohou ponechat Turci na kontrolu. Na to Turci odpověděli, že to naprosto nepřijímají. Prostě proto, protože řekli, že to by znamenalo, že tři miliony obyvatel toho Idlíbu by byly víceméně pod kontrolou Asada, což je podle nich nepřijatelné.
Ještě připomínám, že v těch šarvátkách, v těch střetech mezi Asadem samozřejmě a Tureckem došlo k tomu, že byly zabity desítky tureckých vojáků, což je docela významný fakt, vnitropolitický fakt pro Turecko i pro Erdogana samotného. A věc, která ho určitě musí velice mu znejisťovat situaci a činit ho velice neklidným. Této situace se pokusily využít Spojené státy americké, protože se jim rýsovala vlastně jakási kolize mezi Ruskem a Tureckem, a proto se pokusily jednat s Turky a využít té situace - my musíme mít neustále na paměti, že Turecko je náš partner v Alianci, takový partner nevypočitatelný z daných důvodů, a Američané v tom viděli šanci se s Turky do určité míry začít zase sbližovat na tomhle tématu. Nicméně myslím, že to bylo teď nedávno v Ázerbájdžánu, kde Erdogan se nechal slyšet, že všechny ty americké sliby, že jim pomohou, se nematerializovaly do ničeho konkrétního, a tím pádem jim prostě nikdo nepomůže v téhle šlamastyce. A na základě toho vlastně Turci začali znovu jednat.
A samozřejmě že máte pravdu, že nás Turci vydírají. Oni říkají neustále - podle United Nations mají na území 3,6 milionu uprchlíků, za hranicemi mají milion dalších, kteří se tam valí - a oni říkají: A kdo nám tady v tomhle co pomůže? My jim často říkáme to, co teď napsal Frankfurter Allgemeine Zeitung, který napsal, že nebudeme tahat kaštany za Turky z té kaše, kterou si tam v Sýrii upekli. Nicméně pravda je, že v této chvíli to je jediná armáda Aliance, která má své vojáky v tomto prostoru, zatímco my, jak víte, tam nemáme nikoho. A Američané se tváří, že už se v tom víceméně angažovat nechtějí. Takže to je jediná alianční armáda, která nějak v tomto prostoru, kde si rozděluje vliv tedy Rusko, Sýrie a dneska tedy Turecko. My tam v podstatě nejsme. Ten důvod, proč v celé té věci taháme za menší konec, je prostě ten, že tam nejsme. Tak rozumíte, my třeba jsme v Afghánistánu, ale tady prostě nejsme. Je to prostor, který je pro nás klíčový, protože se z něj valí uprchlíci, stejně jako Libye. Ale ani tam prostě nějak víceméně vojensky nejsme.
To si kdysi jeden ministr obrany v Itálii usmyslel, že bychom mohli dát vojáky do Libye, jestli tam chceme něco zmoci, že by potřeboval aspoň 50 tisíc. Na druhý den mu poslanci v Senátu umyli hlavu, že si to vůbec dovolil říct. Takže my tam prostě vojáky posílat nechceme. Ani do Libye, ani do Sýrie. Turecko tam vojáky má. Je tam jediné. Samozřejmě má tam své zájmy a chová se dneska jako někdo, kdo se snaží stát i regionálním hegemonem, to je všechno pravda. Jeho zájmy nejsou úplně totožné s našimi. Nicméně je to jediná země Aliance, která v této chvíli se v tomhle prostoru, který je pro nás zásadní, angažuje, jak vidíte, protože se tam hodně děje a protože se tam krájí vliv v této chvíli. Ale je to bez nás. No a Turci se vztekají. Erdogan se vzteká, že mu nejsme schopni a ochotni pomoct. Že mu občas někdo něco slibuje, ale jinak že jsou v tom sami.
V čem je problém té Erdoganovi pozice? Já vám to řeknu také velice rychle a krátce. Erdoganova opozice po něm chce protikladné věci. Na jedné straně jeho koaliční partner po něm chce, aby byl tvrdší vůči Moskvě a vůči Damašku. To znamená, má se tam zásadně angažovat. Na druhé straně veřejnost víceméně nechce, aby byli další mrtví turečtí vojáci. Takže on je vlastně víceméně také obětí naprosto protikladných požadavků. Na jedné straně neustupovat Asadovi a na druhé straně neztrácet vojáky. Jenom abyste si to představili. Je to možná luxus tady si to představovat. Ale já rozumím tomu, že Erdogan je v docela svízelné situaci, jak si to doma celé obhájí, tohle angažmá v Sýrii, které je těžké pro každého.
Mimochodem je těžké i pro Rusko, protože Putin také chce nechat hlasovat ústavu Rusům a potřebuje mít nějaký výsledek. Putin také to potřebuje dotáhnout do nějakého konce. A ani pro Putina teď není úplně jednoduché to dotáhnout do konce. Takže chápete, všichni tlačí do toho, aby měli nějaký výsledek. Erdogan ho potřebuje vykázat před svým publikem doma a je v kleštích naprosto protichůdných požadavků veřejnosti, opozice, a dokonce vlastního koaličního partnera. A Putin také nemá jednoduchou situaci.
A v čem je ta situace nebezpečná a proč to tady říkám? Protože to je na tom opravdu docela zajímavé a možná by to mělo být pro nás podstatné, že je tady něco, z čeho je strach, přátelé. Ten strach je z toho, že Turecko nás může takto zatáhnout do konfliktu s Ruskem. To vás asi leckoho napadlo, že to je to, co visí ve vzduchu. O tom se také občas píše. To znamená také, když už jsem citoval ten Frankfurter Allgemeine Zeitung, tak ten nedávno napsal: Nenechme se zatáhnout do konfliktu s Ruskem. Nenechme se zatáhnout do další války. Dokonce války, jejíhož konce nejsme schopni dohlédnout. Já to nechci přehánět, jenom vám říkám, že to je věc, která se také debatuje a je zatraceně vážná. ***