(10.30 hodin)
Poslanec Jiří Kobza: Děkuji, pane předsedající. Já bych rád vaším prostřednictvím zareagoval na svého předřečníka, pana kolegu Lipavského. Možná by bylo lepší, kdyby se tolik nedíval na americké akční filmy, protože jinak by věděl, že provést ozbrojený útok armádou na cizí území bez souhlasu vlády, bez souhlasu místních orgánů je v podstatě invaze, je agrese. A samozřejmě v ten moment už se nejedná o to, že naši vojáci budou bojovat o záchranu našich občanů, ale budou bojovat především se státní mocí státu, na který zaútočí touto formou. Takže prosím vás pěkně, zůstaňme na reálné bázi mezinárodních vztahů a na reálné bázi toho, co vlastně je možné dosáhnout, anebo není možné dosáhnout, protože ty americké filmy skutečně neodpovídají realitě! Děkuji vám. (Potlesk poslanců SPD.)
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji kolegu Kobzovi. Dobré dopoledne, vážené paní poslankyně, páni poslanci, budeme pokračovat. Ale než dám slovo panu kolegovi Lipavskému k další faktické poznámce, tak konstatuji, že došla omluva předsedovi Poslanecké sněmovny od pana poslance Milana Hniličky mezi 14.30 a 17.00 z pracovních důvodů.
Nyní tedy pan poslanec Jan Lipavský s faktickou poznámkou a poté pan poslanec Alexander Černý a pak ministr obrany Lubomír Metnar. Máte slovo.
Poslanec Jan Lipavský: Dámy a pánové, pan poslanec odhadl, že se rád občas koukám i na americké akční filmy. Ale vy dobře víte, že v zemích, kde vláda práva je značně problematická, typicky Afghánistán, prostě vláda půlku území nebo určité části území nemá pod kontrolou, a v ten moment oni řeknou, tak my s tím souhlasíme, ale proveďte to vlastními silami. A v ten moment ta vláda opravdu nemá ten nástroj. A já jsem to říkal, tam shledávám tu relevanci, a pojďme se o tom bavit. Takže to, co vy jste uvedl, není pravdivý argument.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji za dodržení času k faktické poznámce. Kolega Kobza ale chce reagovat také svou faktickou poznámkou, takže kolega Černý ještě posečká. Pane poslanče, máte slovo k faktické poznámce.
Poslanec Jiří Kobza: Děkuji, pane předsedající. Nechci to zdržovat, na další poznámky už nebudu reagovat, ale právě to už jsem zmínil ve svém úvodním příspěvku, že v zemích, které jsou kritické a kam normální člověk kolikrát ani nejezdí jako turista, tak platí nejenom národní právo, ale také kmenové právo. A tam, kde končí vláda se svou mocí, tam začíná moc místních kmenových náčelníků a moc místních kmenových armád a samozřejmě tyto armády jsou stejně bojeschopné, stejně dobře vyzbrojené těžkými zbraněmi, mají obrněné transportéry, mají děla, mají rakety a mají vysoce motivovanou armádu, takže to je velice těžký soupeř a opravdu není radno je podceňovat, protože máme zkušenosti z Jemenu, máme zkušenosti i z Afghánistánu, máme zkušenosti i koneckonců z kmenových území Pákistánu, kde centrální vláda nezasahuje do kmenových záležitostí, a konkrétně třeba Pákistán a Afghánistán, který vlastně obsahuje území Paštunistánu i Balúčistánu, tak tyto kmeny skutečně jsou natolik mocné a natolik výrazné, že si určují svoje vlastní kmenové zvyky, a cizinec samozřejmě tam nemá šanci přežít. Děkuji. (Potlesk poslanců SPD.)
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji za dodržení času k faktické poznámce. Ještě než dám slovo Alexanderu Černému, přišla další omluva, a to od pana předsedy vlády Andreje Babiše od 10.30 hodin do konce jednacího dne z pracovních důvodů. Nyní pan Alexander Černý, poté pan ministr obrany Lubomír Metnar. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Alexander Černý: Děkuji, pane místopředsedo. Vážení členové vlády, dámy a pánové, dovolte mi, možná se budu v některých případech opakovat, ale přece jen několik postřehů k té probírané problematice.
Z toho, jak ta diskuze probíhá, je evidentní, že to až tak úplně jednoduché není a že si pravděpodobně uvědomujeme, že teď mluvíme o věcech docela podstatných a důležitých. Ono nejde totiž o to, že ven pošlete jednoho nějakého superagenta typu Jamese Bonda nebo pár policistů, kteří mají nějaké poslání, ale my se tady bavíme o nasazení pravidelné armády. Tedy my chceme vyslat jednotky, které mají úplně jiný statut, jiné poslání a jsou zpravidla cvičeny k jiným úkolům. A to, o čem se tady konkrétně bavíme, to znamená osvobozování rukojmích nebo zasahování v takových kritických chvílích, to by pravděpodobně vyžadovalo vyslání ven těch opravdu specialistů, tedy asi těch našich specnaz, tedy 601. skupiny nebo podobně připravených a vycvičených lidí se vším všudy, s dokonalou výbavou, výstrojí. A to už není žádná maličkost, to není žádná legrace, a navíc ti lidé jsou schopni dosahovat i takových výsledků, které by se nám mohly ukázat jako ne zcela žádoucí.
Dovolte mi poznámku ještě k misím. Pan předseda Kalousek nás v podstatě osočil z toho, že držíme u moci vládu, ale když jde o mise, tak spoléháme na opozici. To je trvalý jev. To není nic nového, to máte naprosto pravdu, pane předsedo, tak to je. A je úplně jedno, jestli tu vládu v tuto chvíli řídí představitel ANO, anebo ji po příštích volbách bude řídit dejme tomu pirát nebo někdo z ODS, to je úplně jedno. Prostě pokud tady budeme, tak se budeme bezesporu ve vztahu k misím chovat vždycky obezřetně.
Ale dovolte mi připomenout jednu maličkost, která by vás možná mohla zajímat. Když jsme vysílali první mise ven, tak jsme se tady dlouhé hodiny bavili o tom, co to bude za lidi, kteří půjdou ven, jaký bude charakter jejich působení venku, a kladli jsme tehdy téměř unisono, a také tomu odpovídal charakter těch misí, důraz na to, aby to byly humanitární záležitosti. V prvních etapách šli ven zpravidla zdravotníci, polní nemocnice, tu a tam jsme potom vysílali chemiky, prostě jednotky nebo lidi, kteří opravdu byli schopni naplnit to jedno z našich kritérií, aby ta mise měla pokud možno humanitární charakter. Tedy zdravotníci poskytovali pochopitelně podporu nejen našim vojákům, ale i místnímu obyvatelstvu například, a zvyšovali tím jenom kredit České republiky a zasloužili se o to, že jsme dnes ve světě bez ohledu na to, že se účastníme misí, vnímáni a chápáni úplně jinak než představitelé jiných států, jiných armád.
To, že k tomu vždycky dodáváme, že musí být součástí toho vyslání informace o tom, co na to říká místní vláda, jestli s tím souhlasí, tedy stát, do kterého chceme poslat naše vojáky, s tím musí vyjádřit souhlas. Nebude-li ten souhlas přítomen, vážení, tak to potom hledejte, co to je. Zkuste se dnes zeptat v Iráku nebo v Íránu, co se to stalo 3. ledna. To bylo podle mezinárodního práva, to, co se tam odehrálo? Titulky ve všech velkých světových novinách začínaly tím: Bude třetí světová válka? Nebo bude využit ten konflikt k rozpoutání bůhví čeho? A tam šlo, prosím vás, jenom o jeden bezpilotní prostředek. Tam nešlo o vyslání speciálních jednotek. Ve chvíli, kdy přistoupíme na tuhle praxi, riskujeme, že to udělají i jiní. My je k tomu přímo vybízíme. My je ponoukáme. Podívejte se, Češi přijmou zákonnou úpravu, která je opravňuje zasahovat, kdykoliv a kdekoliv to uzná česká vláda za potřebné, bez souhlasu obou komor, a může tak udělat dokonce neprodleně. A to prosím vás nemusí jít o žádná rukojmí!
My víme velmi dobře, co se dnes děje v Africe, víme, jak složitá je situace v oblasti Sahelu. V podstatě tam fungují dvě mise. Jedna pod kuratelou Evropy, druhá pod kuratelou Rady bezpečnosti a teď se snažíme tam poslat další lidi. Já pevně věřím, že až nám na výboru pan ministr bude dokladovat postoj vlády a zdůvodňovat ho, že nám vysvětlí, pod jakým mandátem tam budou teď naši vojáci působit a jakou dobu a co tam budou dělat atd. A předpokládám, že to bude opravdu zase tak, jak to doposud tedy vždycky platilo, tedy že budou ty tři zásadní podmínky splněny. ***