Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 2017 – 2021

 

(pokračuje Petr Fiala)

285.
Závěrečná zpráva Vyšetřovací komise k OKD
/sněmovní dokument 3516/

Prosím, aby předloženou zprávu vyšetřovací komise uvedl předseda této komise, poslanec Lukáš Černohorský. Dámy a pánové, ještě jednou prosím o klid. A pan předseda vyšetřovací komise má slovo.

 

Poslanec Lukáš Černohorský: Dobrý den. Děkuji za slovo. Vážený pane předsedající, vážení přítomní členové vlády, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, na úvod bych chtěl poděkovat všem členům a spolupracovníkům vyšetřovací komise k OKD, policistům, kteří pomáhali s výslechy svědků, zaměstnancům Sněmovny, předně panu kancléři za vstřícnost, zapisovatelům a zapisovatelkám za jejich nadstandardní nasazení při zápisu svědeckých výpovědí. Pokusím se svou řeč, v rámci které budu představovat závěry vyšetřovací komise, co nejvíce zkrátit, ale jak asi víte, museli jsme se zabývat docela dlouhým obdobím a bohužel to nebylo úplně jednoduché. A i to zkracování bude znamenat trošku delší proslov.

Společnost OKD byla a je výjimečným podnikem pro mnoho občanů České republiky, zejména těch z Moravskoslezského kraje je citovou záležitostí. Je nezpochybnitelné, že černouhelné doly v Ostravsko-karvinské pánvi byly pro český průmysl nepostradatelné a byly jedním ze základů současné průmyslové vyspělosti České republiky. Některé doly fungovaly přes 100 let a na šachtách často pracovaly celé generace horníků, kteří zde svému povolání obětovali nejen zdraví, ale také to nejcennější, často své životy.

Je totiž důležité říct, že kauza OKD po sobě nezanechala jen obrovské materiální škody vyčíslitelné penězi, ale také nenávratně poškodila důvěru občanů ve spravedlnost a demokratický systém parlamentní demokracie. Dovoluji si tvrdit, že jsem během vedení komise obdržel od občanů spoustu reakcí, které se shodovaly s tímto tvrzením v několika bodech, a sice že nevěří ve spravedlivé potrestání viníků ve fungování systému a že celé vyšetřování je jakýmsi honem na čarodějnice.

OKD byly jedním z prvních odstátněných podniků, ačkoliv proces dokončení privatizace trval skoro 15 let. Privatizace obecně byla politickým rozhodnutím své doby, se kterým se vyšetřovací komise rozhodla nepolemizovat. Nechtěli jsme tedy polemizovat ani se způsobem privatizace, to bylo na rozhodnutí vlády. Pokud se však vláda rozhodla privatizovat a určila způsob privatizace, měly všechny odpovědné osoby postupovat podle právních předpisů a v zájmu státu a jeho občanů.

Postupem času, tedy po privatizaci, společnost OKD skončila v insolvenci. Do té doby se jednalo o jednu z největších společností v České republice co do počtu zaměstnanců a ziskovosti, která posléze žádala finanční podporu. A s touto finanční podporou musel přijít stát. Z vlastníků OKD se stali jedni z nejbohatších lidí v České republice, kteří nesplnili své přísliby prodat byty nájemníkům. A následné řešení celé jejich činnosti, ať už to zasypání a ukončení činnosti dolů a podobně, v tuto chvíli zůstalo na bedrech státu.

Privatizace OKD a navazující skutečnosti velmi často doprovázela nekompetentní i závažná, možná i úmyslná protiprávní jednání politiků, některých úředníků, podnikatelů i jejich advokátů, které bylo v rozporu se zájmy státu a jeho občanů. Vyšetřovací komise proto, aby mohla splnit zadání vyšetřovací komise, se musela vrátit zpátky až k zahájení toho procesu privatizace, a ten začal již v roce 1990. Podrobili jsme tedy zevrubnému zkoumání tento způsob privatizace, pročetli jsme tedy celý privatizační projekt a postupně jsme se dostali do části, kdy jsme potřebovali nadále i vyslýchat nebo získat jako důležitý zdroj informací další informace od svědků. Tato komise se musela potýkat s velkou spoustou důležitých svědků, kteří už bohužel nejsou mezi námi. Jen pro zajímavost, mělo to za následek mimo jiné i fakt, že se nevyslechnutí svědci v očích některých námi vyslýchaných svědků stávali supermany ve svých pravomocích, ač jejich pracovní pozice tomu vůbec neodpovídala. Ale odpovědní byli zřejmě za vše pochybné.

Například svědek Zdeněk Bakala odmítl splnit svou svědeckou povinnost, a proto vyšetřovací komise požádala Policii České republiky o jeho předvedení. Jeho jednání osobně považuji za nesmírně arogantní pohrdání ústavním orgánem země, ve které zbohatl. Vzhledem k tomu, že se svědek nezdržoval na území České republiky, k jeho předvedení bohužel nedošlo, neboť v zahraničí nemůže Policie České republiky tuto pravomoc vykonávat.

Práce komise probíhala tak, že předmět činnosti byl rozdělen na tři části a každou část měla zpracovat skupina členů, jejichž závěr předložil určený zpravodaj. Závěrečná zpráva tak vychází ze zpravodajských zpráv a podrobných analýz, které vyšetřovací komise zpracovala a které tvoří podklady závěrečné zprávy vyšetřovací komise.

Dovolím si teď shrnout hlavní body závěrečné zprávy.

Jednou z částí, kterou se vyšetřovací komise samozřejmě detailně zabývala, byla správa majority. Zde jsme získali, a to bych chtěl poděkovat paní ministryni financí, velké množství dokumentů, které byly získány v archivu Ministerstva financí. V tomto případě jsme zjistili, že na základě žádosti představenstva společnosti OKD bylo na doporučení tehdejšího ministra průmyslu a obchodu Vladimíra Dlouhého rozhodnuto na Ministerstvu pro správu státního majetku a jeho privatizaci o snížení základního jmění o 3,5 mld. Kč.

Toto rozhodnutí vyšetřovací komise považuje za značně problematické. Už i samotné nastavení rozdělení, které bylo rozepsáno v privatizačním projektu, bylo dosti zvláštní. Zde se počítalo s tím, že bude vyhrazena rezerva na útlum dolu zhruba ve výši 12,5 %, což právě odpovídalo těm 3,5 mld. Kč, které byly soustředěny v akciích. Ovšem vyšetřovací komisi se nepovedlo z prověřovaných podkladů zjistit, z jakého důvodu bylo rozhodnuto, že úhrada nákladů spojených s útlumem důlní činnosti bude řešena pomocí snížení základního jmění společnosti pouze na úkor podílu Fondu národního majetku. Předmětné náklady totiž mohly být hrazeny i jiným způsobem, zejména pomocí dotací, které se k tomuto účelu také běžně využívaly. Jen v letech 1993-1996 čerpala OKD dotace na útlum těžby ve výši okolo 2 mld. Kč ročně, v roce 1996 šlo dokonce o 2,5 mld. Kč. Vyšetřovací komisi tedy není zřejmé, a nepodařilo se nám to zjistit ani z výpovědi svědků, proč nebyla daná problematika řešena pomocí dotací i v tomto případě.

Uvedeným rozhodnutím totiž sice stát zajistil, že náklady na útlum dolů nenesli ostatní akcionáři, což bylo zřejmě od počátku politické zadání privatizace, ale současně, což je horší, se týmž rozhodnutím připravil o svoji většinovou účast na společnosti. Důsledky tohoto kroku byly dalekosáhlé a dá se říci, že šlo o klíčový zlom, protože ztrátou většiny přišel stát v podstatě o veškeré účinné prostředky, jak pozitivně ovlivňovat jak hospodaření OKD, tak celkové dopady její činnosti na region, v němž tato společnost působí.

Ke dni 22. 12. 1995 Fond národního majetku ještě vlastnil necelých 54 % základního jmění OKD. Dne 28. 2. 1996 vláda vyslovila souhlas s uzavřením smlouvy mezi Fondem národního majetku na straně jedné a OKD na straně druhé, v níž se Fond národního majetku zavazuje k úhradě nákladů na vypořádání ekologických závazků vzniklých před privatizací ve smyslu zásad uvedených v příloze usnesení. Jedná se o to, že Česká republika se zavázala, že uhradí tyto škody až do výše základního jmění společnosti OKD, což tou dobou přesahovalo přes 27,8 mld. Kč. Je proto zvláštní, že v té samé chvíli, tedy konkrétně ve dnech 1.-2. 3. 1996, zasedalo představenstvo společnosti OKD, které posoudilo pokračující útlum těžby uhlí a průběh restrukturalizace OKD a dospělo k závěru, že v zájmu zreálnění hodnoty majetku OKD a v zájmu uklidnění minoritních akcionářů by mělo dojít ke snížení základního jmění OKD právě o zmiňovanou částku 3,5 mld. Kč se současným zvýšením zvláštního likvidačního fondu OKD ve stejné výši. Ve skutečnosti však šlo o zvýhodnění minoritních akcionářů, zejména se jednalo o banky, fondy či jiné vlastníky akcií OKD. Paradoxně po roce 1999 vláda Miloše Zemana na základě svých usnesení, která se týkala útlumu těžebního průmyslu, poskytla dotace na tuto činnost a celou řadu ekologických závazků převedla z OKD na státní podnik Diamo, a. s.

Dnem 19. 4. 1996 je datovaná žádost Fondu národního majetku o revokaci schváleného privatizačního projektu, a to tak, aby bylo sníženo základní jmění společnosti OKD o 3,5 mld. Kč a zároveň aby bylo ještě 1,3 % akcií ze základního jmění společnosti převedeno na 11 dalších obcí. Na základě tohoto rozhodnutí se stát vlastně ve své podstatě zbavil majority ve společnosti.

Vyšetřovací komise došla k názoru, že rozhodnutí ministra průmyslu a obchodu a ministra pro privatizaci, kteří s tímto vyslovili souhlas, nese znaky trestněprávní činnosti, a proto se rozhodla v této oblasti podat trestní oznámení.

V tomto případě si dovoluji ještě podotknout, že z hlediska dalšího vývoje považovala vyšetřovací komise za důležité poznamenat, že podle prostudovaných dokumentů se dne 2. 7. 1996 uskutečnilo jednání mezi vedením OKD na straně jedné a společností Patria Finance, a. s., za niž se jednání účastnil mj. i pan Zdeněk Bakala. Společnost Patria Finance na jednání přislíbila vedení společnosti OKD monitorování pohybu akcií a jeho informování o případných změnách ve složení akcionářské struktury. Z dostupných podkladů však není zřejmé, k čemu tato činnost sloužila, když stát se již o několik týdnů dříve své většinové účasti ve společnosti OKD vzdal a nemohl rozumně předpokládat, že dokáže zabránit kumulaci většinového balíku akcií v jiných rukách. K tomu následně došlo opravdu v letech 1997-1998, kdy různými osobami, jednajícími pravděpodobně ve shodě, bylo skoupeno velké množství akcií. Ty nakonec skončily v rukou podnikatele Stanislava Prose, který společnost OKD prakticky převzal. Nebyl zde však dlouho, jelikož došlo k tomu, že tento svůj podíl společnost v září roku 1998, společnost Prosper Trading, která byla vlastněna Stanislavem Prosem, prodala svůj většinový podíl OKD společnosti KARBON INVEST s tím, že představenstvo OKD těsně poté, ke konci září, ještě schválilo nákup společnosti K. O. P., a. s. vlastněné pánem Koláčkem, Otavou a Przybylou.

V listopadu roku 1998 se Viktor Koláček stal předsedou představenstva společnosti KARBON INVEST, která v té době již ovládala OKD. Mimořádná valná hromada OKD schválila smlouvu o zásadách vzájemných vztahů mezi společností KARBON INVEST, OKD a Českomoravskými doly, s tím, že toto vlastně přesouvalo do společnosti OKD na základě čtyř mandátních smluv a smlouvy o obchodním zastoupení mezi KARBON INVEST a OKD na dobu neurčitou dosti značné pravomoci. Bylo tam třeba, že budou vykonávat veškeré právní poradenství, a to i přesto, že společnosti KARBON INVEST na toto neměla živnostenské oprávnění a nemohla tyto věci poskytovat.

Nejpozději od roku 1997 byl stát ze strany některých dalších akcionářů upozorňován, že vedení OKD určitými svými aktivitami společnosti neprospívá, ale naopak ji poškozuje a zvýhodňuje ovládajícího akcionáře. Vyšetřovací komise považuje za důležité poukázat na skutečnost, že stát v souvislosti s možným poškozováním společnosti OKD zcela rezignoval na uplatňování svých práv akcionáře, v této době již tedy menšinového. Vyšetřovací komise nezaznamenala, že by státní orgány zformulovaly a z pozice akcionáře podaly byť jedinou žalobu na náhradu škody ze strany představenstva, a to ani v pozdějších letech, i když to výše státního podílu stále a po celou dobu umožňovala, až do privatizace menšinového podílu, to znamená do roku 2004.

Malým, ale důležitým kamínkem v mozaice privatizačního příběhu se stala privatizace Dolu ČSM. Stonavský důl ČSM byl perspektivním dolem OKD, ve kterém byly před rokem 1989 provedeny rozsáhlé investice, a tento důl měl zajistit OKD vysoké výnosy a rentabilitu. V roce 1990 byl ministrem hospodářstvím Vladimírem Dlouhým vyčleněn z OKD a vložen do společnosti ČMD, a. s., v níž během vyčlenění v roce 1990 stál v čele dolu ČSM Ing. Viktor Koláček, pozdější důležitá osoba privatizace a celého našeho příběhu. ČMD byla poté částečně privatizována, přičemž státu zůstal podíl ve výši 45 % na základním kapitálu. Akciový podíl státu měl být posléze v roce 1996 privatizován. Ministerstvo pro privatizaci původně zamýšlelo prodej na základě soutěže účastníků, nicméně Vladimír Dlouhý osobně podpořil přímý prodej za cenu akcií na kapitálovém trhu společnosti K. O. P., která vlastnila majoritní podíl v ČMD.

Vzhledem k nefunkčnímu trhu však cena nebyla pro privatizační účely relevantní, přesto oproti původnímu návrhu Ministerstva pro privatizaci nedošlo k soutěži. K. O. P., a. s., ovládal Viktor Koláček a roce 1996 byl minoritní podíl v ČMD prodán Koláčkovu K. O. P., a. s., za cenu 189 milionů Kč, která měla odpovídat průměrné ceně akcie na kapitálovém trhu, minimálně však 130 Kč.

V roce 1989 (správně: 1999) překvapivě bylo tedy celé K. O. P. koupeno společností OKD. Je potřeba podotknout, že společnost K. O. P. byla koupena za necelé 4 miliardy korun. A v tomto roce dle znaleckého posudku stanovena cena na základě ocenění na necelé 1,8 miliardy Kč. Podíl ve výši 45 % tak měl mít hodnotu necelých 800 milionů Kč. Nabyvatelé akciového podílu státu na Českomoravských dolech tak dosáhli během jediného roku několikanásobného výnosu na celé transakci, a to zhruba 600 milionů Kč, přičemž se vyšetřovací komise domnívá, že újma státu odpovídá právě této částce.

Proto tedy vyšetřovací komise i v této záležitosti podala trestní oznámení na tehdejší ministry, protože svým rozhodnutím mohli způsobit státu škodu až do výše těch 600 milionů Kč.

V tuto chvíli, když se tedy posuneme kousek dál, společnost OKD krátce poté, co ji ovládla společnost KARBON INVEST, jak jsem tedy již říkal, uzavřela s posledně jmenovanou společností několik mandátních smluv - právní, obchodní, personální či účetní. Obdobné smlouvy byly uzavřeny také s Českomoravskými doly a roční výnosy z těchto smluv se pohybovaly od 550 milionů Kč až po 681 milionů Kč. Tyto smlouvy a plnění z nich se staly předmětem zájmu Policie České republiky v roce 2003 a v roce 2006 trestní řízení vedené proti akcionářům společnosti panu Otavovi, Koláčkovi a Przybylovi vyústilo v podání obžaloby z trestného činu zneužívání informací v obchodním styku. Podle obžaloby bylo plnění mandátních smluv zčásti fiktivní a zčásti předražené a společnost KARBON INVEST vykonávala spíše metodickou a koordinační činnost. Svého postavení v OKD a KARBON INVEST podle obžaloby akcionáři KARBON INVEST rovněž využívali k tomu, aby nebyl přiměřeně rozdělován zisk OKD, a to přesto, že OKD měla kladné hospodářské výsledky a všem akcionářům příslušelo právo na dividendu. Podle státního zástupce bylo záměrem tohoto postupu nakumulovat částku nerozděleného zisku do doby, kdy bude zcela ovládnuta OKD, a poté kumulované zisky vyplatit formou dividend, k čemuž po privatizaci v roce 2004 opravdu došlo.

Poté, co byla podána obžaloba u Krajského soudu v Ostravě, bylo na základě návrhu obžalovaných velmi nestandardním rozhodnutím Nejvyššího soudu rozhodnuto o delegaci věci ke Krajskému soudu v Hradci Králové, údajně z důvodu negativního mediálního obrazu. Takové rozhodnutí o delegaci bylo unikátní a mohlo zakládat podezření z účelového jednání ve prospěch obžalovaných. Krajský soud v Hradci Králové opravdu v roce 2009 zprostil obžalované obžaloby a rozsudek doručil dozorujícímu státnímu zástupci. Nadřízený zkušeného dozorujícího státního zástupce, tehdy služebně mnohem mladší Martin Suchý, udělil závazný pokyn neodvolat se. Později Martin Suchý podle svědecké výpovědi pana Kaldy, což byl dozorující státní zástupce, odůvodnil rozhodnutí (ne)odvolat se tím, že "není možné kriminalizovat úspěšné podniky". Paradoxem je, že v rámci trestního stíhání byl zjištěn a částečně zajištěn majetek kromě akcií společnosti KARBON INVEST, které nebyly nalezeny.

V této záležitosti došla vyšetřovací komise k tomu, že mohlo dojít ze strany pana Suchého ke spáchání trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele, a proto v této věci tedy podala trestní oznámení. V této věci bylo již vyšetřovací komisi vyrozuměno, že dle názoru státního zástupce se nejedná o trestný čin.

Nyní bych se tedy přesunul k druhému bodu, a to bylo prověření privatizace minoritního podílu.

Úvodem je třeba říct, že situace, ve které se nacházela vláda Vladimíra Špidly, nebyla ideální. Minoritní podíl jí neumožňoval ovládání OKD a navíc majoritní akcionáři neumožnili státu, aby měl své zástupce ve výkonných a dozorčích orgánech společnosti. Na druhou stranu minoritní podíl umožňoval bránit přijetí zásadních rozhodnutí, která by měla na OKD negativní vliv. Kvalifikovaná minorita ve výši cca 45 % podílu na základním kapitálu OKD umožňovala státu, aby hájil svá práva akcionáře, včetně práva na podíl ze zisku společnosti. Stát nebyl v tísni a byla to spíše společnost KARBON INVEST, která naléhala na prodej minoritního podílu státu, než naopak.

Politické rozhodnutí vlády Vladimíra Špidly o prodeji akcií OKD navrženým postupem bylo přijato dne 23. dubna 2003 přesto, že celá řada členů vlády vyjádřila o privatizaci pochybnosti. Zajímavým zjištěním je, že proti privatizaci za daných podmínek se následně na jednání vlády při privatizaci minoritního podílu postavili stěžejně neekonomičtí ministři. Zde bych tedy případně ocenil postoj Pavla Dostála, který se zajímal o osudy bytů, a zda byly oceněny dceřiné společnosti. Paní ministryně Petra Buzková poukazovala na nekvalitně zpracovaný návrh privatizační smlouvy. Marie Součková usilovala o to, aby cena zohlednila i dceřiné společnosti. Jak je patrno, i laikům bylo zřejmé, že transakce vykazuje základní nedostatky. Každopádně námitky nebyly zohledněny a hlasovalo se o předloženém návrhu. Toto rozhodnutí bylo následně prováděno zejména zodpovědnými ministrem financí Bohuslavem Sobotkou a ministrem průmyslu a obchodu Milanem Urbanem. Na základě zjištění vyšetřovací komise lze konstatovat, že stát si při tomto prodeji nepočínal dostatečně obezřetně a s náležitou pečlivostí.

Chybné bylo již samotné rozhodnutí o zahájení exkluzivního jednání o prodeji akcií s majoritním akcionářem OKD, společností KARBON INVEST. Toto rozhodnutí, které bylo zdůvodňováno snahou o zajištění stabilizace společnosti OKD a s tím souvisejícím zachováním pracovních míst, bylo snad dobře míněno, nicméně bylo založeno na naivní důvěře a zejména zcela mylné predikci budoucího vývoje. O pár měsíců později, ještě před podpisem privatizační smlouvy, došlo k tajnému, z pohledu vyšetřovací komise podvodnému jednání majitelů společnosti KARBON INVEST vůči vládě jejich utajeným jednáním o prodeji akcií společnosti KARBON INVEST společnosti pana Bakaly a spol.

Díky rozhodnutí vlády privatizovat akcie OKD oslovením jediného partnera se stát zbavil možnosti takto získat tržní hodnotu prodávaného balíku akcií OKD. Takovému postupu přitom nic nebránilo, naopak se jedná o postup, který je žádoucí i z hlediska posuzování možné veřejné podpory.

Z analýzy časové posloupnosti jednotlivých kroků na straně vlády vyplývá, že stát neprojevil žádnou skutečnou snahu o řádné zjištění tržní hodnoty akcií OKD, které se rozhodl prodat. Znalecký posudek a jiné dokumenty byly zjevně zpracovávány v časové tísni, v mizerné kvalitě a dle všeho se záměrem dospět k co možná nejnižší ceně prodávaných akcií. Přestože se i během jednání vlády vyskytly pochybnosti o správnosti ceny stanovené na základě posudku a jednání, kompetentní osoby neprovedly nic, aby stát získal za akcie tržní hodnotu.

Na chvilku bych se ještě pozastavil u toho znaleckého posudku. Znalecký posudek i z laického pohledu obsahoval celou řadu zřejmých pochybení, proto vyšetřovací komise požádala znalecké kolegium zřizované při Ministerstvu spravedlnosti České republiky v oboru oceňování podniku o vyjádření k posudku. Znalecké kolegium dospělo k závěru, že posudek trpí závažnými vadami, a ohodnotilo ho nejnižší možnou známkou. Přestože znalec byl v trestním řízení osvobozen, vyšetřovací komise se vzhledem ke svým zjištěním domnívá, že soudy nezohlednily veškeré skutečnosti. Vzhledem k tomu, že důsledky tohoto jednání by mohly být v případě jeho nepostihování pro českou ekonomiku a hospodaření státu závažné, rozhodla se podat podnět ministryni spravedlnosti, aby zvážila stížnost pro porušení zákona v této věci.

Dle zjištění vyšetřovací komise Fond národního majetku zcela rezignoval na kritické posouzení závěrů znaleckého posudku nebo znalcem použité oceňovací metody. Fond národního majetku rovněž zcela nedbale přistoupil k formulaci zadání pro znalce a ke zpracování znaleckého posudku přistoupil pozdě. Právě postup Fondu národního majetku směřující k získání jakkoliv nekvalitního odborného ekonomického posudku naznačuje, že skutečným zájmem nebylo získat objektivní a kompetentní názor na hodnotu prodávaných akcií, ale čistě formálně vytvořil podklady.

Kontrolní systémy ze strany Ministerstva financí, resp. ministra financí, jako nadřízeného orgánu v této věci zcela selhaly. Časová posloupnost jednotlivých události rovněž naznačuje, že pan Sobotka a pan Urban se snažili dokončit proces prodeje akcií OKD před vstupem České republiky do Evropské unie. Pravděpodobným důvodem byla snaha vyhnout se kontrolním procesům ze strany orgánů Evropské unie, a tím prodloužení nebo ohrožení celého prodeje. Tento záměr byl zmařen ze strany ÚOHS, který svým rozhodnutím nepovolil výjimku ze zákazu veřejné podpory. Privatizační smlouva uzavřená na jaře roku 2004 nikdy nenabyla platnosti. Podle usnesení vlády ze sklonku roku 2003 měli ministři Sobotka a Urban v případě neúspěchu jednání (za to lze považovat i neudělení výjimky ÚOHS ze zákazu veřejné podpory s odůvodněním, že prodej za vládou schválenou privatizační cenu představuje zvýhodnění a je veřejnou podporou) navrhnout privatizaci veřejnou soutěží. Exkluzivita pro KARBON INVEST platila do konce března roku 2004 a nebyla nikdy prodloužena. Přesto, že KARBON INVEST neměl exkluzivitu - ztratil ji v březnu 2004 - a o majetkový podíl státu v OKD měly zájem i jiné subjekty, ministři Sobotka s Urbanem jednali pouze se společností KARBON INVEST. Privatizace OKD byla tedy dokončena v září 2004, kdy vláda Stanislava Grosse opětovně rozhodla o prodeji akcií OKD nabyvateli, a to společnosti KARBON INVEST. Vyšetřovací komise zjistila, že dlouho před jednáním vlády obdrželo Ministerstvo financí a Fond národního majetku právní rozbory advokátní kanceláře Allen & Overy, které doporučovaly vyhlášení veřejné soutěže na prodej podílu státu na společnost OKD. Přesto Ministerstvo financí nepředložilo vládě informaci o tomto odborném doporučení právního poradce.

Z chronologie jednotlivých událostí tedy vyplývá, že dominantním zájmem bylo prodat minoritní podíl státu v OKD co nejrychleji. K tomuto závěru vede nejen zdokumentovaný postup ministra Sobotky, ale i absence jakýchkoliv relevantních analyticko-odborných materiálů, které by se detailně věnovaly řadě předběžných právních nebo ekonomických aspektů, které bylo žádoucí prověřit před podpisem smlouvy. Z podkladů zkoumaných vyšetřovací komisí vyplynulo, že předkladatel ministr Sobotka připustil během březnového jednání vlády, že neusiloval o maximalizaci ceny, neboť by nabyvatel mohl mít problém s financováním celé privatizace. Konečná cena stanovená na zářijovém jednání vlády pak nevycházela z jakéhokoliv přezkoumatelného základu, byla výsledkem nabídky společnosti KARBON INVEST a diskuse členů vlády za částku 4,1 mld. korun, protože to tak vypadalo lépe než 4 mld. a 1 mil. korun. V tomto případě bych pro dokreslení situace použil slova pana ministra Bureše: "Budete sedět na tiskovce, pane premiére, a dotaz novináře bude: "Výborně, my si vážíme vlády, která řekne 4 miliardy 100 milionů, ale proč ne 5 miliard 100 milionů? Kde máte oporu pro tento závěr, že si tu cenu, ignorujíce ten časový limit atd., stanovíte takto?"

Vyjma nízké aktivity ke zjištění skutečné tržní hodnoty prodávaných akcií lze dále konstatovat i totální rezignaci zadavatelů těchto posudků na kritické zhodnocení závěrů odborných poradců. Znalecký posudek zpracovaný VOX CONSULT přitom vykazuje tak značné nedostatky, že k jejich identifikaci není nutné žádné zvláštní odborné vzdělání. Přesto byl tento posudek zadavatelem akceptován.

Nedbalý, či dokonce úmyslný přístup státu a jím najatých právních poradců umožnil soukromým subjektům, akcionářům KARBON INVEST, či subjektům, které přímo nebo nepřímo ovládal Zdeněk Bakala, aby se na úkor státu obohatily o miliardové částky. Vyjma obohacení soukromých osob na úkor státu metodou tzv. "podnikatelského incestu" došlo i k oklamání tisíců nájemníků bytů v bytovém fondu pod správou OKD, kteří na základě vyjádření vlastníků společnosti KARBON INVEST důvodně očekávali, že budou mít možnost odkoupení bytů za zvýhodněnou cenu. Nesplnění veřejně pronášených příslibů vzbudilo oprávněný pocit křivdy u nájemců těchto bytů, kteří později podali stížnost k Evropské komisi pro protiprávní podporu. A to za situace, kdy byty byly oceněny na částku 40 tis. Kč za byt, i když neodpovídala ceně v místě a čase obvyklé. Ustanovení privatizační smlouvy, které zakotvovalo předkupní právo nájemníků, bylo z původní přísné podoby, které ukládacím dopisem Bohuslav Sobotka zaslal Fondu národního majetku, které prakticky znemožňovalo vyvedení bytového fondu, pozměněno na nevymahatelnou a bezobsažnou formulaci s největší pravděpodobností zpracovanou právničkou koncernu KARBON INVEST Petrou Novákovou, což následně Bohuslav Sobotka akceptoval předložením této verze k projednání vládou. Nebyla to vláda, která nakonec formulovala omezující podmínky, ale KARBON INVEST spolu s FNM. Tedy postup, který byl opačný, než by bylo logické.

Jinými slovy řečeno, Bohuslav Sobotka nezajistil, aby závazky KARBON INVEST, byty, zaměstnanost atd., byly právně vynutitelně garantovány ze znění smlouvy právě osobami, které jménem KARBON INVEST vystupovaly, tzn. pana Koláčka a Otavy. A přitom právě sociální závazky a stabilita OKD byly důvody pro to, aby OKD byla prodána stávajícímu majoritnímu vlastníkovi za exkluzivních podmínek.

Jménem KARBON INVEST vyjednávali s FNM smlouvu o prodeji akcií OKD pánové Koláček a Otava. Avšak je třeba upozornit, že finální cenu, kterou předložili na březnové jednání vlády, cenu 2,25 mld. korun, dohodl Bohuslav Sobotka a Milan Urban, což je v přímém rozporu s tím, co před vyšetřovací komisí a před soudem tvrdil Milan Urban. Z řady veřejných prohlášení představitelů státu bylo zřejmé, že zásadním důvodem exkluzivity vyjednávání o prodeji akcií OKD se společností KARBON INVEST byl zájem státu, aby OKD byla manažersky nadále vedena majiteli KARBON INVEST. Stát tedy při prodeji akcií spoléhal na to, že nedojde k žádným změnám ohledně akcionářů KARBON INVEST, a majitelé této společnosti byli pro stát, zaměstnance i obyvatele regionu garancí, že činnost bude zachována v původním rozsahu.

Navzdory tomu, že si pánové Koláček a Otava byli vědomi zájmu státu, aby vedli společnost OKD, vyjednávali souběžně oba jmenovaní skrytě se společností CHARLES CAPITAL o prodeji společnosti KARBON INVEST, která měla být nositelem závazků vyžadovaných státem. Jednání těchto pánů vůči státu lze označit za podvodné. Oba jmenovaní si byli vědomi, že vláda zahájila exkluzivní jednání o prodeji akcií s jimi ovládanou společností právě z důvodu jejich osobní účasti na podnikání OKD. Oba pánové tedy jednali s vládou o koupi akcií a současně tajně vyjednávali o prodeji jimi vlastněné společnosti panu Bakalovi. Lze důvodně předpokládat, že vláda by v roce 2004 postupovala při prodeji akcií OKD jinak, pokud by bylo známo, že pánové Koláček a Otava nehodlají osobní i majetkovou účastí garantovat závazky uložené společnosti KARBON INVEST ve smlouvě o prodeji akcií.

V důsledku jednání vlády tedy došlo k prodeji akcií za výrazně nižší než tržní cenu např. dle posudku hodnoty akcií při vypořádání s minoritními akcionáři, které bylo vytvořeno následně. Závazky kupujícího byly formulovány obecně, nebyly objektivně měřitelné a formulace těchto závazků negarantovala jejich efektivní vynutitelnost. Smlouva totiž byla výrazně ovlivněna nabyvatelem. Výše smluvních pokut neodpovídala významu zajišťovaného závazku smlouvy a vůbec nepředvídala nejrůznější v praxi běžné změny personálního či korporátně organizačního charakteru a vycházela z mylného předpokladu, že kupující bude i nadále ovládán panem Koláčkem a panem Otavou, přitom některé subjekty již věděly o jednání mezi nimi a Bakalou. Příslušný pracovník Bezpečnostní informační služby odmítl v této věci před vyšetřovací komisí vypovídat z důvodu možného trestněprávního postihu své osoby. Tento pracovník nastoupil totiž krátce po privatizaci na významnou funkci do společnosti KARBON INVEST.

Z institucionálního hlediska je za přístup vlády odpovědné Ministerstvo financí a FNM. Svou odpovědnost nese také Úřad na ochranu hospodářské soutěže jakožto nezávislý úřad státní správy, který v rámci řízení o výjimce z veřejné podpory neměl vůbec v odůvodnění stanovovat cenu, ale žádat její objektivní zjištění. ÚOHS stanovil tržní cenu s ohledem na předložené dokumenty, náhled, posudek a stanovení hodnoty podle dokumentu společnosti Penty P67, které, jak ze zjištění vyšetřovací komise vyplývá, nejsou správné, pravdivé či úplné. Z toho pak logicky plyne, že ani cena, kterou v odůvodnění uvedl ÚOHS, nemůže být správná. Výrazný díl odpovědnosti za přístup k prodeji akcií nesou i externí poradci vládních institucí - zejména advokátní kancelář Allen & Overy, Komerční banka a VOX CONSULT.

Rád bych se na chvíli tedy ještě pozastavil u ocenění bytového fondu.

Členy vyšetřovací komise, stejně jako desetitisíce nájemníků v Moravskoslezském kraji, zajímalo, jakým způsobem byl v privatizaci zohledněn rozsáhlý bytový fond, který společnost OKD vlastnila. Nejprve se vyšetřovací komise zabývala cenou stanovenou ve znaleckém posudku, která určila tržní cenu bytu v bytovém domě na 40 000 Kč na základě srovnávací metody, neboť tato cena je na první pohled velice nízká. Znalec totiž srovnal prodej bytových domů v Třinci, ve kterých ovšem společnost OKD nevlastnila žádnou nemovitost. Jak vyplývá z dokumentů, dostupných vyšetřovací komisi, kupní cena v této transakci nebyla 40 000 Kč, ale cca 56 000 Kč.

Vzhledem k vážné pochybnosti o dané ceně bytů v Ostravsko-karvinském revíru se vyšetřovací komise dotázala obcí, za jaké ceny privatizovaly jak byty jednotlivým kupujícím, tak bytové domy bytovým družstvům do roku 2004. Komise na základě součinnosti s obcí zjistila, že na území města Ostravy se byty, jako jednotky i jako součásti bytových domů, prodávaly i násobně dráž, než bylo v privatizačním znaleckém posudku stanoveno. Navíc tyto prodeje byly uskutečněny s velkou slevou, často třeba i 60 %, oproti případným znaleckým posudkům, které určovaly tržní cenu. Například v případě Ostravy-Poruby se odhadní ceny v roce 2004 pohybovaly v intervalu 150 až 200 000 Kč a převáděny byly nájemníkům za částky 60 000 Kč, avšak po slevě.

Dokonce samotná společnost OKD prodávala před rokem 2004 byty ve finských domcích za 60 000 Kč, tedy zhruba o 50 % dráž, než na kolik tyto byty byly oceněny. Po privatizaci společnost OKD v souladu s privatizační smlouvou uskutečnila prodej nemovitostí v malém rozsahu. Po privatizaci v roce 2004 prodávala tedy OKD byty ve finských domcích za průměrnou cenu 149 000 Kč, tedy za více než trojnásobek toho, na kolik byly oceněny. V roce 2005 prodala společnost OKD 199 bytů ve finských domcích, přičemž průměrná cena byla obdobná - 140 000 Kč.

Kromě toho si Ministerstvo financí v rámci svého účastenství v řízení o protiprávní státní podpoře v roce 2010 nechalo zpracovat dva znalecké posudky, které měly stanovit tržní cenu bytů ke dni privatizace. První posudek znaleckého ústavu Facility Transactions, a. s., ocenil hodnotu bytového fondu na základě výnosové metody na 3,7 miliardy Kč, což znamená nějakých 83 000 Kč za jeden byt, přičemž tržní cena v případě prodeje bytových domů byla necelé 6,5 miliardy Kč, to znamená, zhruba 145 000 Kč za jeden byt. Zjištěná tržní cena bytového fondu, oproštěná od závazků, byla znaleckým ústavem stanovena na více než 18 miliard Kč. Druhý posudek znaleckého ústavu TACOMA, a. s., ocenil byty výnosovou metodou na 3,5 miliardy Kč, to znamená zhruba necelých 80 000 Kč za jeden byt.

Údaj o ceně bytů, který je uveden ve znaleckém posudku, je tedy nesmyslný a lze předpokládat, že na první pohled je tedy vidět, že je pravděpodobně i dosti lživý. Vzhledem k počtu prodávaných bytů jsou celkové cenové rozdíly a škoda způsobená státu obrovské. V této souvislosti je třeba se vypořádat s častým argumentem, že předmětem ocenění nebyly byty, ale akcie společnosti OKD, kde měl stát minoritní podíl. K tomu lze říct, že nemovitosti přece nemění hodnotu v závislosti na tom, kdo je vlastní, a ocenění akcií mělo být řádně provedeno a správně se mělo odrážet v hodnotách tohoto rozsáhlého neprodukčního majetku, v hodnotě akcií OKD tak, aby členové vlády mohli kvalifikovaně rozhodnout o privatizaci, což platí také o dalších aktivech, a aby exkluzivnímu nabyvateli nebyla poskytnuta hospodářská výhoda.

V původním návrhu privatizační smlouvy, o které hlasovala vláda na své březnové schůzi, žádná ustanovení o bytovém fondu nebyla a předkladatel Bohuslav Sobotka ji před jednáním vlády neřešil. Na absenci řešení bytového fondu poukázal, jak jsem již říkal, ministr kultury Pavel Dostál. Ustanovení týkající se bytového fondu se do privatizační smlouvy dostala až na základě ukládacího dopisu ministra Sobotky, kterým uložil Fondu národního majetku, aby mimo jiné po uplynutí pěti let kupující přednostně prodával části bytového fondu nájemníkům za ceny stanovené znaleckým posudkem. Bohužel explicitně neobsahoval povinnost vyčlenit bytové jednotky, a tím vytvořit možnost nabídnout je k prodeji. Podle výpovědi tehdejšího ministra financí Bohuslava Sobotky před vyšetřovací komisí vycházel dopis z jednání na politické úrovni ČSSD, které vyústilo ve výše uvedené požadavky.

Vyšetřovací komise se domnívá, že požadavek přednostního prodeje po uplynutí pětileté lhůty znamená, že po uplynutí pěti let měl být zahájen prodej bytů, přičemž byty měly být přednostně nabízeny nájemníkům. Nic takového však do smlouvy zakotveno nebylo. Požadavky v ukládacím dopise byly zpracovány advokátem kanceláře Allen & Overy Radkem Váňou tak, že kupující měl vymezit bytové jednotky ve svých bytových domech a při převodu je nabídnout nájemcům, přičemž se měl nabyvatel zdržet všeho, co by výkon předkupního práva znemožnilo. Taková konstrukce sice nenaplnila původní účel ukládacího dopisu, nicméně by efektivně mohla zabránit vyvádění a spekulacím s ním. Bohužel toto již oslabené ustanovení bylo dále pozměněno s největší pravděpodobností právní zástupkyní společnosti KARBON INVEST JUDr. Petrou Novákovou, která měla na starost vyjednávání smlouvy za KARBON INVEST. Vyšetřovací komisi se bohužel nepovedlo toto dopodrobna prošetřit, jelikož paní doktorka Nováková se na všechno, co se týkalo záležitostí po roce 2007, odvolávala na svou advokátní mlčenlivost. Cokoliv, co bylo před rokem 2007, tak se v tuto chvíli odvolávala na to, že ji z tohoto může hrozit případný nějaký trestněprávní postih.

Konečná podoba smluvních podmínek týkajících se bytového fondu byla následně schválena Bohuslavem Sobotkou i přesto, že se zásadním způsobem lišila od podoby podmínek, stanovených jeho ukládacím dopisem. Při výslechu svědka Bohuslava Sobotky uvedl, že (cílem) podmínek, které byly včleněny do smlouvy a týkaly se nakládání s bytovým fondem, bylo zajistit nájemníkům předkupní právo za výhodnou cenu bez časového omezení. Cílem těchto podmínek nebylo donutit majitele bytů k jejich prodeji v nějakém časově definovaném období.

Vyšetřovací komise se domnívá, že cíle nemohlo být dosaženo právě v okamžiku zakotvení této položky. To plyne z prosté logiky věci, o které již byla řeč. Jaký rozumný podnikatel by z vlastní vůle dopustil realizaci předkupního práva za takových podmínek, pokud by to již předem slíbil? Jediný způsob, jak zajistit realizaci předkupního práva, by podle názoru vyšetřovací komise byla rozvazovací podmínka, že nabyvatel musí byty nabídnout k prodeji do určitého data. V tomto případě vyšetřovací komise hodnotila jednání Bohuslava Sobotky jako závažné pochybení.

Vyšetřovací komise dále zjistila, že v současné době vlastní bytový fond společnost Residomo, a. s. (s. r. o.?), přičemž tato společnost není vázána závazky z privatizační smlouvy ani není jakýmkoliv jiným způsobem zajištěno plnění závazků z privatizační smlouvy dle článku 7.6 ze strany společnosti RPG Industries, což je tedy nástupnická společnost společnosti KARBON INVEST, neboť společnost Residomo, s. r. o., již není součástí holdingu BXR a je pravděpodobně vlastněna jiným konečným vlastníkem. Vyšetřovací komise se domnívá, že tímto mohou být porušeny podmínky zakotvené v kapitole 7 privatizační smlouvy, přičemž Ministerstvo financí dosud neuplatnilo příslušnou smluvní pokutu a neuplatnilo ani jiné právní kroky. Vyšetřovací komise připomíná, že podle zákona o majetku České republiky jsou organizační složky státu povinny vymáhat smluvní pokuty a další práva. Kromě toho nelze vyloučit, že na jednání společnosti RPG Industries lze nahlížet jako na záměr maření podmínky podle § 549 občanského zákoníku, který stanoví, že zmaří-li záměrně, aniž je k tomu oprávněna, splnit podmínky strana, které splnění podmínky na prospěch, považuje se podmínka za splněnou.

Podle názoru vyšetřovací komise bylo rovněž porušeno ustanovení článku 7.6 (a) privatizační smlouvy, které stanovilo, že společnost OKD bude řádně spravovat a udržovat bytový fond společnosti. Vzhledem k provedené restrukturalizaci však tato podmínka splněna nebyla, neboť bytový fond skončil ve správě zcela jiné společnosti, třebaže nástupnické, s jiným IČO. Bohužel pro Českou republiku pro případ porušení této podmínky nebyla sjednána žádná smluvní pokuta.

To, že podíl v OKD byl privatizován ve skutečnosti podnikatelům kolem Zdeňka Bakaly, vzbudilo nevoli u dalších zájemců o tento podíl, zejména u skupin J&T a Penta. Společnost Penta Finance, a. s., v letech 2005 podala proti privatizaci stížnost u Evropské komise z důvodu nedovolené veřejné podpory. Evropská komise se na základě této stížnosti dotázala České republiky. Položila celkem čtyři otázky, které se týkaly procesu privatizace a na které mělo odpovědět Ministerstvo financí.

Vyšetřovací komise však zjistila, že skutečným autorem odpovědi nebylo Ministerstvo financí a jeho úředníci, ale advokáti advokátní kanceláře Pokorný, Wagner & partneři, jak vyplývá ze zkoumaných dokumentů, to byl pravděpodobně tedy Radek Pokorný a Richard Wagner. Advokátní kancelář Pokorný, Wagner & partneři v dané době zastupovala nabyvatele akciového podílu v OKD, společnost KARBON INVEST, a hájila jeho zájmy. Odpověď byla úředníky pouze formálně upravena a zaslána Evropské komisi jako odpověď Ministerstva financí. Přitom pro členské státy platí zásada loajality, která dle názoru vyšetřovací komise byla v tomto bodě porušena. Sama tato skutečnost je nepochybně naprosto nepřijatelná, ovšem odpověď, kterou tato advokátní kancelář fakticky zpracovala, dokonce obsahuje nesprávné, zavádějící a nepravdivé informace,

přičemž zamlčuje jiné, dosti podstatné informace. Nepravdivé informace se týkají zejména znaleckých posudků, tržní ceny a transakce mezi vlastníky společnosti KARBON INVEST, Viktorem Koláčkem a panem Otavou a společností Charles Capital. Vyšetřovací komise se domnívá, že uvedením nepravdivých informací mohlo dojít ze strany některých osob, včetně advokátů, ke spáchání trestného činu podvodu či poškozování cizích práv. V případě dotčených advokátů se může také jednat o porušení etických norem advokátní profese.

Po této stížnosti následovala v lednu 2008 ještě další stížnost, kterou podalo sdružení nájemníků, a opět tato stížnost směřovala k Evropské komisi ze stejného důvodu jako první stížnost. Česká republika měla odpovědět na otázky Evropské komise, které se týkaly privatizace. Oproti předchozímu případu Česká republika najala na zpracování odpovědi mezinárodní advokátní kancelář CMS Cameron Mc Kenna. Podobně jako v minulém případě došlo v rámci zpracování odpovědi k spolupráci s právními zástupci nabyvatele, a to s bruselskou advokátní kanceláří Cleary Gottlieb Steen & Hamilton, včetně toho, že této advokátní kanceláři byly nestandardně poskytnuty neveřejné dokumenty. Ministerstvo financí také na odpovědi spolupracovalo se znalcem Rudolfem Douchou z VOX CONSULT, který zpracoval původní, dle vyšetřovací komise nepravdivý znalecký posudek, a snažil se jej v této odpovědi obhájit a který posléze tedy čelil trestnímu stíhání.

Stejně jako v minulém případě se vyšetřovací komise domnívá, že Ministerstvo financí poskytlo zavádějící, nepřesné a nepravdivé informace, přičemž jiné, podstatné a důležité informace Evropské komisi zamlčelo. Nepravdivé či zavádějící informace ministerstvo poskytlo, zejména pokud jde o znalecký posudek, jiná ocenění či výnosy bytového fondu OKD. Vyšetřovací komise se domnívá, že uvedením nepravdivých informací mohlo dojít ze strany některých osob, včetně advokátů, ke spáchání trestného činu podvodu či poškozování cizích práv nebo trestného činu maření úkolu úřední osoby z nedbalosti. V případě dotčených advokátů se může také jednat o porušení etických norem advokátní profese.

Evropská komise ve shora uvedených případech neshledala, že by privatizace OKD obsahovala prvky státní podpory. Vyšetřovací komise má za to, že její závěry byly postaveny na nesprávných informacích, které jí poskytl fakticky nabyvatel akciového podílu a příjemce veškerých příjmů z této transakce. Vyšetřovací komise je názoru, že ČR by měla dostát principu čl. 4 odst. 3 Smlouvy o EU a poskytnout Evropské komisi objektivní, pravdivé a relevantní údaje spolu s vyčíslenou nedovolenou veřejnou podporou poskytnutou společnosti KARBON INVEST v roce 2004. Evropská komise poté, co by případně zjistila, že by její rozhodnutí mohlo být založeno na nepravdivých skutečnostech, může podle unijních předpisů zrušit již přijaté rozhodnutí. Přitom již toto mohlo být v minulosti iniciováno.

Poslední částí, kterou se vyšetřovací komise zabývala, to byly důvody pádu společnosti OKD.

Po ovládnutí společnosti KARBON INVEST a OKD začali noví majitelé provádět majetkové přesuny a měnit strukturu společnosti OKD. Došlo k znepřehlednění finančních toků, tvorbě vysoké položky oceňovacích rozdílů a vyvedení bytového fondu ze společnosti OKD. Tyto skutečnosti vedou vyšetřovací komisi k názoru, že zde je začátek konce společnosti OKD. Vzhledem k tomu, že se kupující v čl. 7.1 privatizační smlouvy zavázal, že zajistí, že OKD bude vykonávat svou podnikatelskou činnost v souladu s předchozí praxí, vyšetřovací komise se domnívá, že restrukturalizací, která byla podle názoru vyšetřovací komise v rozporu s předchozí praxí, došlo k porušení tohoto ustanovení, zejména pokud jde o vyčlenění bytového fondu do samostatné společnosti.

Je potřeba říct, že v rámci této restrukturalizace došlo takříkajíc ke sloučení společnosti OKD a OKD Podnikatelská. Společnost OKD Podnikatelská nebyla v tom předchozím znaleckém posudku nikterak oceněna, a to i přesto, že držela, nebo do které bylo uloženo zhruba 3 mld. korun v bankovních směnkách, které je možno velmi rychle proměnit ve finanční hotovost. Tuto informaci si mohl znalec bez toho, že by navštěvoval data room, ověřit, a to veřejně, a i přesto nebyla tato informace do jeho znaleckého posudku ani do náhledu Komerční banky zanesena. Tyto finanční prostředky ve výši 3 mld. korun se potom následně staly finančními prostředky, které byly vyplaceny na dividendách společnosti OKD, a v tuto chvíli již tedy majitel, společnost Charles Capital, ji využila na uhrazení úvěrů, které jí byly poskytnuty pro to, aby mohla ovládnout společnost KARBON INVEST. Proto je zde dosti velké podezření, že opravdu došlo k ovládnutí společnosti OKD pomocí jejích vlastních peněz.

Společnost OKD podala návrh na zahájení insolvenčního řízení dne 3. 5. 2016 a soud dne 9. 5. 2016 rozhodl o jejím úpadku. Prohlášení úpadku předcházely následující základní okolnosti. Důvodem podání insolvenčního návrhu byla výše závazků ve výši 17,2 mld. Kč a hodnota majetku pouze 6,7 mld. Kč. V závazcích jsou započteny záruky a spoludlužnictví v rámci skupiny NWR ve výši 11,6 mld. Kč. Skupina Zdeňka Bakaly ovládla minoritní podíl společnosti OKD za cenu 4,1 mld. Kč a vyvedla z ní do zahraničí nejméně 65 mld. Kč, a to tedy předtím, než společnosti přivodila úpadek a de facto ji předala zpět do rukou státu. Vlastník NWR vyvedl ze společnosti maximum a útlum těžby včetně eventuálního ukončení těžby ponechal na České republice, která těžbu a zpracování černého uhlí odkoupila do státní společnosti PRISKO.

Ovládající akcionář OKD, společnost NWR pana Bakaly a spol., preferovala výplatu dividend. Společnost vykazovala vysoké zásoby vytěžitelného uhlí a nevytvářela rezervy na cyklický vývoj a ani na útlum společnosti, který byl OKD i vlastníkům dobře znám. Přestože společnost NWR již ve výroční zprávě za rok 2008, následně takové detailní posouzení řízení rizik již nebylo ve výročních zprávách identifikováno, správně identifikovala rizika cyklického vývoje, to znamená začátek krize, nebyly tvořeny rezervy a ani opravné položky ze zisku na rizika spojená s odbytem či na rizika spojená s poklesem cen černého uhlí a ani rezervy na očekávaný neodvratný útlum těžby.

Cena černého uhlí k 31. 12. 2004 činila 55 dolarů a v době podání insolvenčního návrhu přesahovala 80 dolarů. Když došlo k poklesu odbytu a cen uhlí, neměla společnost vytvořené rezervy, ze kterých by byla schopna negativní vývoj překonat. Tento zásadní přelom začal počátkem roku 2012. Přesto v tomto roce byla odsouhlasena a vyplacena dividenda ve výši přesahující 6 mld. Kč. To je podle názoru vyšetřovací komise v rozporu s péčí řádného hospodáře. Na překlenutí likvidní situace - cena černého uhlí začala růst ve 2. pololetí 2016 - bylo zapotřebí 1-2 mld. Kč. Tyto však mateřská společnost NWR neposkytla.

Za období ovládání NWR společnost OKD vyplatila celkem na dividendách minimálně 65 mld. korun. Je tady počítáno pouze tedy od roku 2006, neboť jsme se snažili odhadnout i další transfery probíhající mezi OKD. Některá média spekulovala i o částce až tedy 100 mld. korun. Aby OKD byla schopna vyplácet dividendy, postupně si brala půjčky od společnosti NWR. Společnost OKD byla tedy vysoce zisková společnost, která nebyla vinou vlastníků a managementu připravena na útlum těžby a příchod negativního období, přestože podle podkladů měly společnosti NWR i OKD vážný důvod vytvářet rezervy a opravné položky. Na OKD měly dopad i ručení za NWR a spoludlužnictví úvěrů. Maximalizace výplaty dividend a splátky půjček společnosti NWR dovedly společnost v krizovém období do stavu insolvence a donutily vedení společnosti podat insolvenční návrh.

Jak jsem tedy již zmiňoval, společnost OKD rezervy ve výsledné výši nevytvářela, přestože již ve výroční zprávě NWR za rok 2008 uvádí v oblasti řízení rizik vysoká rizika. Ta nebyla promítnuta do tvorby rezerv společnosti OKD. Následně lze interní informace o rizicích spojených se složitou situací ve světových trzích s uhlím včetně negativního výhledu nalézt ve výroční zprávě OKD za rok 2012. Kromě toho nebyla společnost OKD řízena příliš hospodárně, např. mzda vyplacená jednomu manažerovi v roce 2010 i 2011 přesahovala vždy 100 milionů Kč, i přesto, jak jsem upozorňoval, i přesto, že tento manažer silně podcenil nutnost vytvářet rezervy pro budoucí problematické období.

Propad cen uhlí nebyl věcný důvod insolvence společnosti OKD, protože uhlí jako komodita podléhá cyklickému vývoji, v dobách pozitivního ekonomického cyklu jsou těžba a zpracování vysoce ziskové, v negativní fázi cyklu může být činnost dočasně ztrátová, ale na toto období společnosti mají tvořit rezervy.

Zvláštní pozornost však zaslouží roky 2010 až 2011 a rok 2012. Jednalo se tedy o poslední ziskové období a zároveň poslední roky výplaty dividend. Ve výroční zprávě za rok 2012 jsou poprvé uvedeny pasáže, které hodnotí nepříznivou situaci a vyjadřují obavy i pro následující období. Počátkem roku 2013 došlo ke změně managementu a následně v roce 2013 k výrazné tvorbě opravných položek a přehodnocení zásob uhlí.

Světové ceny černého uhlí začaly klesat již v roce 2011. Přestože společnost si byla vědoma v roce 2012 dopadů na trzích, vyplatila dividendy za rok 2010 a 2011 prakticky ve výši zisku po zdanění, to znamená 12,1 mld. Kč.

Samostatnou kapitolou je posouzení dlouhodobého výhledu v dobývání uhlí. Je znám fakt, že společnost si je vědoma již mnoho let skutečnosti, že postupně bude muset řešit omezování těžby uhlí a postupně i ukončování těžby uhlí, což je ekonomicky náročné a vyžaduje tvorbu opravných položek či rezerv na odpis majetku, náklady s útlumem spojené včetně nákladů na sociální program. Náklady na omezování těžby řešila OKD do roku 2013 pouze v rámci ročního hospodaření.

Společnost byla s vysokou pravděpodobností v insolvenčním stavu již v průběhu roku 2013. A tím, že se situace nezlepšila ani v následujícím roce, je nepopiratelné, že návrh na insolvenci měl být podán podstatně dřív než v roce 2016. Deklarovaný pokles závazků vůči mateřské společnosti v letech 2013 až 2015 a zdůvodnění odkládání podávaných návrhů na insolvenci budí podezření z nekalých praktik, což je například upřednostňování věřitele nebo podvodné jednání s cílem zajistit mateřské společnosti úhradu jejich pohledávek.

OKD v době, kdy začaly klesat tržby, sice přestala vyplácet dividendy, ale z mateřské společnosti NWR pravděpodobně splatila téměř veškeré poskytnuté půjčky. K 31. 12. 2013 vykázala závazky po lhůtě splatnosti 1,1 mld. korun a k 31. 12. 2014 již ve výši 7,717 mil. korun. K 31. 12. 2013 OKD vykazuje závazek vůči mateřské společnosti ve výši 12,941 mil. (?) korun, k 31. 12. společnost vykazuje závazek mateřské společnosti ve výši 5,7 mld. korun, necelých, což je pokles o více než 70 %. NWR navýšila základní kapitál sice o 1,22 mld. korun. V účetní závěrce za rok 2015 je uveden závazek vůči společníkům nula korun, a text uvádí, že závazek 5,692 mld. byl kapitalizován dnem 7. 7. 2015, ale v rozvaze není uvedena žádná změna základního jmění. Zároveň v textu jsou uvedeny úvěry od společníků ve výši 1,469 mld. korun a na jiném místě 2,553 mld. korun. Podle společnosti BDO audit činí k 9. 5. 2016 závazek vůči ovládající osoby 1,7 mld. korun.

Rozdílné údaje není možno z výroční zprávy vysvětlit. Ke snížení pohledávek došlo v období, kdy OKD prodávala své vlastní pohledávky za účelem vylepšení peněžních toků. Z toho vyplývá, že společnost protahovala svou činnost, aby umožnila výplatu závazků společnosti NWR a tento závazek se stihl společnosti NWR splatit, a to na úkor jiných věřitelů. OKD také byla spoludlužníkem či ručitelem ze závazky společnosti NWR.

Společnost pod vlastnictvím NWR nevykazovala znaky selhání podnikatelského záměru spočívajícího v těžbě a zpracování uhlí, a nemůže toto tedy být argumentem pro neplnění finančních závazků. Problematika ekonomické vytěžitelnosti uhlí, zásob na jednotlivých dolech byla společností sledována. Společnost na útlum nevytvářela do roku 2013 rezervy či opravné položky. Společnost dlouhodobě vykazovala vysoké zásoby vytěžitelného uhlí až do roku 2012. Ve výroční zprávě za rok 2012 společnost uvádí zásoby dle metodiky JORC více než 184 mil. tun uhlí, a v následujícím roce již jen 64 mil. tun uhlí, což je pokles o cca 65 %. Tato manipulace se zásobami vytěženého uhlí byla způsobilá uvést omyl akcionáře a drobné investory a umožnila vysoké výplaty dividend. Jedná se o další indicie negativního působení NWR.

Z informací o skvělé perspektivě dle výročních zpráv světových cen uhlí, zásobách uhlí a dalších výhledů NWR a OKD vzniká důvodné podezření ze zkreslování údajů v obchodním styku či podvodného jednání. Tím není dotčena skutečnost, že NWR ve výroční zprávě na rizika upozorňuje, ale tvorbu opravných položek a ani rezerv v jakékoliv podobě nerealizuje.

OKD neměla žádné úvěry od bank, ale byla financována krátkodobými půjčkami od mateřské společnosti za nepřiměřeně vysokou cenu. Společnost však díky výrazné ziskovosti žádné financování nepotřebovala.

Kromě dividendové strategie, jak to můžeme nazvat, lze jako nevýhodnou strategii vyhodnotit poskytování vnitropodnikových půjček. Společnost předčasně splatila komerční úvěry od bank a nehradila (nahradila?) je půjčkami od mateřské společnosti za výrazně vyšších sazeb. Ve výročních zprávách za rok 2014 a rok 2015 je uvedeno, že OKD poskytnuté (poskytuje?) záruky za vydané dluhopisy ve výši 300 mil. eur, záruku za úvěr mateřské společnosti ve výši 35 mil. eur a je spoludlužníkem úvěru čerpaného NWR ve výši 48 mld. eur. Důvodem insolvenčního návrhu vedení společnosti byly právě závazky z titulu těchto ručení.

Výplatu dividend přesahující zisky společnosti nelze považovat za obezřetný postup. Vyvedení objemu zisku s formou dividend a splacení půjček mateřské společnosti lze posuzovat z pohledu nedbalostního nebo vědomého, neboť se jedná o účastníky s velkou ekonomickou erudicí a spolupracující s renovovanými poradci, kteří by si měli být důsledku vědomi. Dá se to považovat tedy jako uvedení společnosti do insolvence.

S ohledem na výše uvedené je nutné, aby orgány činné v trestním řízení prošetřily, zda zejména transakce spočívající ve snížení majetku OKD vyplacením dividend a splacením půjček mateřské společnosti nedošlo ke spáchání trestných činů porušení povinnosti při správě cizího majetku, způsobení úpadku, zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění, podvodů nebo zvýhodnění či poškozování věřitele.

Vyšetřovací komise se také domnívá, že by měly orgány činné v trestním řízení prošetřit garance za úvěry NWR a spoludlužnictví s NWR, zda se nejedná pro OKD o nevýhodné transakce z pohledu trestní odpovědnosti, neboť OKD byla příjemce půjček od NWR za nepřiměřeně vysoké úroky a zároveň byla spoludlužníkem a ručitelem za tyto půjčky, což bylo důvodem podání návrhu na insolvenci.

Financování od mateřské společnosti za nevýhodnějších podmínek, než za jakých se financovala na finančním trhu, je vhodné posoudit z pohledu porušování povinnosti při správě cizího majetky a daňové trestné činnosti, neboť do nákladů lze zahrnout uhrazené úroky do maximální výše v místě a čase obvyklé. Kromě toho půjčky byly využívány k vylepšení peněžních toků, a tím i vyplácení dividend.

Zároveň lze doporučit posouzení činnosti KPMG jako spolupracující osoby napomáhající vlastníkovi a vedení v jejich činnosti. Auditor KPMG, který prováděl audit OKD i NWR po celé toto zmiňované období, ve svých zprávách o ověření účetní závěrky a výročních zprávách OKD prakticky pouze následoval či reflektoval texty výročních zpráv OKD. Jeho činnost lze hodnotit jako nedůslednou, nezodpovědnou a napomáhající vlastníkům a managementu realizovat jejich osobní zájmy.

Rád bych tímto poděkoval za vaši pozornost. Snažil jsem se tu kauzu shrnout v co nejkratším možném čase. A rád bych ještě - případně to budu potom ještě později navrhovat - chtěl navrhnout, že pokud bychom tento bod nestihli projednat do 13. hodiny, jestli bychom se tím mohli zabývat případně ještě po 18. hodině, po ukončení ústních interpelací. Děkuji.

 

Místopředseda PSP Tomio Okamura: Ano. Já jsem tady zaznamenal procedurální návrh, takže bychom to měli hlasovat, jestli tedy dnes poté, pokud to neprojednáme, tak že bychom měli o tomto bodě jednat i po 18. hodině. Ale to je návrh změny programu. (O slovo se hlásí poslanec Hájek.)

 

Poslanec Josef Hájek: Dobré poledne. Já bych to modifikoval po skončení interpelací, ne pevně fixovat po 18. hodině, ale po skončení interpelací.

 

Místopředseda PSP Tomio Okamura: Dobře. Já jsem jenom trošku zaváhal, protože jsem tady neslyšel takovou dohodu mezi poslaneckými kluby, tak jenom jsem dal prostor, jestli se někdo ozve. Ale nechám o tom hlasovat. Takže zagonguji. Odhlásím vás, přihlaste se znovu svými hlasovacími kartami. Dáme trošku prostor, aby se poslanci dostavili, protože to je důležité hlasování.

 

Zopakuji jenom, o čem budeme hlasovat. Předseda komise pan poslanec Černohorský navrhuje, abychom tento bod, to znamená Závěrečná zpráva vyšetřovací komise k OKD, v případě, že by se neprojednal do 13. hodiny, tak abychom pokračovali v projednávání dnes odpoledne po skončení interpelací.

Zahajuji hlasování. Kdo je pro? Kdo je proti?

Hlasování číslo 172, přihlášeno 114 poslanců, pro 90, proti 2. Návrh byl přijat.

 

Nyní přečtu omluvy. Pan poslanec Jiří Mihola se omlouvá dnes od 9 do 11 hodin, následně od 14.30 hodin do konce jednacího dne z pracovních důvodů, paní poslankyně Helena Válková se omlouvá mezi 11. a 13. hodinou z důvodu návštěvy lékaře, paní poslankyně Barbora Kořanová se omlouvá mezi 17. hodinou a půlnocí z pracovních důvodů a pan poslanec Juříček se omlouvá dnes od 14.30 hodin do konce jednacího dne z pracovních důvodů.

Nyní s přednostním právem vystoupí ministr kultury Lubomír Zaorálek. Dám vám přednostní právo, pane ministře, prosím. Následně tedy vystoupí zpravodajka, paní poslankyně Pavla Golasowská. Prosím, pane ministře.

 

Ministr kultury ČR Lubomír Zaorálek Děkuji. Dobré poledne, vážené kolegyně, kolegové. Mám chuť se trochu omluvit, že vás tady takto zavalujeme svou ostravskou historií. Ale jenom bych rád možná připomenul, že pro nás to znamená opravdu hodně. Historie ostravských dolů, využívání uhlí tam sahá někdy do 18. století. V 19. století roku 1830 vzniká Rudolfova huť. Jenom abyste věděli, že ty doly, to není jenom to socialistické období. To je daleko delší, to je 150 let a historie vstupu Salomona Rothschilda, který tam začal budovat Vítkovické železárny. A to uhlí bylo samozřejmě podmínkou. Protože když Rothschild zjistil, že tam je voda, že tam je uhlí, a když tam dovedli železnici, Ferdinandovu dráhu, tak se vlastně vytvořily podmínky pro rozvoj celé té průmyslové aglomerace, se kterou jsme my, co jsme tam žili, spojeni.

Vy si asi říkáte, že já nejsem zrovna horník. To je pravda, nejsem horník, ale můj otec pracoval jako závodní lékař v hutích, takže ta historie těžkého průmyslu je pro nás opravdu zásadní. A historie OKD vlastně to je historie 30 let a trochu ta historie 30 let OKD je v něčem obrazem toho, co se dělo v této zemi po tom roce 1989. Je to vlastně v kostce v něčem taková charakteristická ukázka toho, jak se tady vyvíjela ekonomika.

Takže já jsem vlastně dost rád, že jsem mohl v té komisi sedět, a je pravda, že ta komise nashromáždila obrovské množství informací, vyslechli jsme, jak jste si všimli, 49 svědků. Já sám jsem vlastně do toho vstupoval s určitou znalostí, protože jsem se kolem historie OKD vlastně pohyboval střídavě víc jak 30 let. A bylo to pro mě velmi cenné, protože jsem vlastně v něčem i korigoval svoje názory, v něčem jsem dokonce zjistil, začal jsem ty věci vidět zřetelněji, přesněji než kdykoliv a vlastně jsem byl docela vděčný za to, že jsem tu příležitost dostal. Protože to byla pro mě bilance skoro i těch 30 let jedné zásadní politické kauzy a události v regionu.

Nicméně se budu snažit mluvit srozumitelně, protože jsem si vědom toho, že smysl práce té komise je v tom, aby z toho něco bylo, abychom si z toho něco odnesli a aby historie tohoto gigantického podniku, který byl vlastně největším podnikem na Ostravsku vůbec a který vlastně víceméně, ta historie končí prostě, protože nám prostě uhlí dochází. Tak ta historie má podle mě v něčem smysl nejenom pro náš region.

Takže proto jsem rád, že jsem to absolvoval, a jsem takový divný člen komise, protože jsem v té komisi sice byl po celou tu dobu a skoro celou tu dobu až do závěru, ale v závěru jsem z té komise musel odejít díky tomu, že jsem se ocitl v exekutivě, to je známé. Takže jenom tím vysvětluji, že jsem členem komise a zároveň nejsem, neboť jsem u toho závěru nebyl. A vlastně i vím, že jsem to dal najevo, že s některými závěry a s některými věcmi, které ta komise konstatuje v té zprávě, nesouhlasím a ten můj příběh toho OKD vypadá trošku jinak, než je ten, který byl popsaný v komisi. To neznamená, že komise neodvedla práci, a myslím si, že členové byli vedeni v řadě případů nejlepšími úmysly se dobrat - a my jsme o tom hodně diskutovali - v té snaze se dobrat toho, jak věci byly. No, ale jak už to bývá, přesto se prostě ty názory nemusí vždycky úplně potkat. Ale opakuji, pro mě ta komise měla velký smysl.

Já se pak musím pokusit jenom něco z těch věcí, které jsem si tam ozřejmil a pochopil, vám tady sdělit a možná říci, v čem si myslím, že to, co vyšetřovací komise píše, úplně neobstojí. A je důležité si právě tohle ujasnit. Právě proto je třeba, abychom nevyvolávali znova nějaká falešná očekávání, protože historie OKD je právě také vyvolávání historie falešných očekávání. Zrovna když jsem mluvil o panu Bakalovi, tak to je jeden z těch momentů toho velkého falešného očekávání, které se vyvolalo v lidech, jakási naděje, že si budou moci koupit byty, k čemuž se potom nedostali. A já bych byl nerad, kdyby tato zpráva opakovala tady tento omyl, zase vyvolávání falešných očekávání. To bychom opakovali něco, co už tady bylo, a to si myslím, že si nikdo nezaslouží z těch lidí, co tam žijí. Proto mi připadá, že je také důležité si ujasnit přesně, co můžeme říct a co ne a co obstojí. A já se potom také dostanu k tomu, co si myslím, že je třeba dělat, abychom se vyhnuli opakování omylů včerejška.

Jenom vám řeknu - protože se budu snažit mluvit tak, abyste mi rozuměli, a nezatěžovat to vystoupení tak, aby se to vůbec dalo poslouchat. Tak já jsem spolupracoval, obracel jsem se na řadu znalců. Nejvíc jsem spolupracoval s doktorem Ivanem Přikrylem, takže některé věci, které tady řeknu, pokud by vás zajímala podrobnější právnická argumentace, tak to najdete na serveru Česká justice. A já tady tedy přísahám, že budu mluvit tak, abyste trochu rozuměli tomu, co říkám. Protože jinak si myslím, že to nemá smysl.

Já vám třeba řeknu takový první příklad toho, v čem si myslím, že je nebezpečné falešné očekávání, které ta zpráva vytváří a které já chci odmítnout, protože je to nebezpečné. Komise třeba píše takovou věc - a je to úplně na začátku té zprávy, je to myslím strana 4, ve které má takovou větu, že - ona se týká toho, že podle komise už v úvodu v roce 1990 došlo k tomu, že rozhodnutím vlády ty byty, které jsou součástí toho příběhu, byly vloženy do majetku společnosti OKD, a vyšetřovací komise tvrdí, že se to stalo proti právu. A ona se v tom tvrzení, že se to stalo proti zákonu, opírá o zákon č. 52/1966 Sb. Řeknu vám tu větu, kterou cituje. Ta věta je: "Byty, které jsou užívány na základě práva osobního užívání bytu, mohou nabýt jen jejich uživatelé." To je věta ze zákona z roku 1966.

Já to v něčem chápu. Někteří členové komise vlastně nezažili to socialistické období. Já jsem sám bydlel v Ostravě v Porubě v bytě v domě, na kterém bylo napsáno "byt je v socialistické péči nájemníků". Všichni tady asi v této Sněmovně to nepamatují a nevědí, že za socialismu existovalo - že tehdy vlastně stát neměl zájem na tom, aby lidé vlastnili byty. My jsme byli uživatelé bytů. Dokonce ti, co si postavili domy, tak je měli pouze v osobním užívání, nebyli jejich vlastníky, s výjimkou těch, co byly do roku 1948. Ale jinak v této zemi jsme vlastně všichni byli jenom uživatelé a ono existovalo něco, čemu se říkalo socialistické společné vlastnictví, nebo tak nějak byl ten přesný právní název, jak tehdy bylo definováno vlastnictví. A my jsme vlastně všichni se na tom takhle společně podíleli. My jsme žili v bytech, které byly socialistickým společenským vlastnictvím.

Takže tehdy nebyl zájem na tom, aby se z lidí stávali vlastníci. A kdyby se ten zákon, který je tady citován, dočetl dál na další paragraf, tak v tom dalším paragrafu, po tom, že to patří těm uživatelům, najdete další paragraf, ve kterém se píše, že "kterých bytů se to týká, o tom rozhodne vláda svým nařízením". To je z toho zákona z roku 1966. Ale to nařízení vláda nikdy nepřijala. Chápete? Takže řídit se zákonem z roku 1966 a domnívat se, že ten zákon nám poslouží k tomu, aby se dostalo lidem vlastnictví, je prostě mimo realitu. Odvolávání se na zákon z roku 1966 je nesmyslné. Ono to nebere v potaz to, co se v roce 1990 stalo. Nebere to v potaz to, že došlo k úplně zásadním změnám, společenské vlastnictví se vlastně zrušilo, tento institut. V té době bylo v zemi asi 1,4 milionu bytů, se kterými hospodařily národní výbory, bylo asi 400 tisíc bytů, se kterými hospodařily národní podniky. Ony vlastně také nebyly vlastníky, ony pouze měly právo hospodaření. Chápete? Došlo opravdu k revolučním změnám a došlo k tomu, že to právo hospodaření se změnilo na právo vlastnické a ty byty, které patřily tomu společenskému vlastnictví, se staly byty, jejichž vlastníky se staly obce, firmy apod.

Kdybychom to takto chtěli zpochybnit, jak to zpráva říká, tak by se to týkalo asi 2 milionů bytů a rozsah té operace by byl stamiliardový, dokonce by byl větší, než je celý náš národní rozpočet. To jen říkám, jak kuriózní by bylo, kdyby to tak platilo.

Ale já opakuji - tvrdit to, co se píše, a to se píše v té zprávě doslova, v té zprávě je napsáno, a to je podle mě to, co je trošku znepokojující, že ona říká, že skutečným vlastníkem všech těch bytů je po celou dobu i nadále stát. Jo? Těch bytů OKD. Po celou dobu i nadále je vlastníkem stát. I dnes. No, to je revoluční myšlenka, ale já prostě tvrdím, že neobstojí. Jenom prostě proto, že se nedomyslelo, že takhle ten proces v roce 1990 hodnotit nemůžeme.

Já vám to říkám jako příklad tvrzení, které si myslím, není dobré vysílat, protože vytváří zase falešná očekávání. Lidi řeknou: Tak, tak ono to patří vlastně státu a ten stát nám to může zase zítra dát. Já vám to říkám a myslím to dobře, chtěl bych napravit všechny křivdy, ale prostě takhle není. Tohle nemůžeme udělat. Žádná vláda to nikdy nesvede, protože tady je podle mne ta analýza nepřesná. A říkám, varujme se toho, abychom vyvolávali falešná očekávání. Znova tvrdit lidem "my vám ty byty zítra dáme, není to problém", to prostě není pravda. Já bych to chtěl, ale nejde to. Tak si nic nelžeme a nelžeme těm lidem.

Já si nemyslím, že členové komise chtěli lhát. Oni jsou pravděpodobně přesvědčeni o tom, že to mají zargumentované. Já vám tvrdím, že ty argumenty neobstojí, a tvrdím, že tehdy se nestalo to, co komise uvádí, že to bylo provedeno proti právu.

Ale pozor - to, že toto říkám, to neznamená, že si myslím, že bylo v pořádku to, jak stát zacházel s těmi byty v období od roku 1990 do roku 1996. Protože já jsem přesvědčen, že i když OKD bylo akciovou společností, tak do roku 1996 v zásadě mohlo s těmi byty leccos udělat. Mohlo delimitovat majetky, oddělit to a rozhodnout zvlášť o privatizaci těch bytů, takže se to dalo udělat, ne že ne. Rozumíte? Já tím, co říkám o tom, že je naivní to, co píše zpráva, že to patří státu, to neznamená, že tím vyviňuji všechno, co se odehrálo mezi rokem 1990 a 1996, protože v té době, v těchto šesti letech, se dalo s těmi byty opravdu něco dělat. Tehdy, kdyby stát chtěl, tak jako majoritní vlastník měl takovou páku, měl takovou sílu v té akciové společnosti vzhledem k tomu, jakou tam měl pozici, že skutečně mohl rozhodnout o delimitaci, mohl rozhodnout o zvláštní privatizaci těch bytů, mohl, pokud jde o těch 44 tisíc bytů, vlastně takto najít jiný způsob zacházení a mohl se chovat jako někdo, kdo pečuje o střechu nad hlavou těch lidí, kteří v nich bydlí. Můžeme se ptát, proč se tak nestalo, ale je jednoznačné, že se to v těchto šesti letech stát mohlo.

To, co já tady chci dneska strašně zdůraznit je, že právě pouze v těch šesti letech. Pak si myslím, že už to nešlo. Tady si myslím, ta zpráva poměrně dobře popisuje to, co se odehrálo v roce 1996. Já to ještě chci zvýraznit, protože si myslím, že i když to ta zpráva popisuje, tak si myslím, že tomu nedává úplně přesně ten význam, jaký si to zaslouží, protože v tom roce 1996 došlo k úplně zásadnímu rozhodnutí státu, který vlastně, jak to dneska vidím, rozhodl o celém problému bytů, a skoro bych řekl jednou provždy, protože - abych to teď řekl nejjednodušeji, jak jsem schopen - v roce 1996, když se mírně snížila cena uhlí, daroval stát privátním vlastníkům za jednu korunu akcie za 3,5 miliardy. Tímto činem došlo ke snížení základního jmění a stát vlastně přestal být majoritním vlastníkem a ztratil možnost zasahovat do rozhodování o bytech. A podle mě ti nájemníci v tom roce 1996 ztratili také možnost dosáhnout na privatizaci bytů a třeba jejich převod třeba do vlastnictví.

Já si myslím, že pro ten příběh bytů OKD v rámci historie celého podniku OKD je naprosto klíčová tato událost, která se stala v roce 1996. To si najdete, že to byla vláda Václava Klause a ministra financí Kočárníka. Tato vláda z důvodů, které pro mne byly nepochopitelné, a ptali jsme se na ně potom, také vám řeknu, co jsme se dozvěděli, a ptali jsme se, jak je možné, že takto tento obrovský majetek pustila ze svých rukou tím, že za jednu korunu darovala akcie za 3,5 miliardy. Pro mě to vypadalo, že to je skandální, protože v té chvíli se ten stát zbavil páky, zbavil se možnosti do toho vstoupit, nějak to ovládat, něco o tom rozhodnout.

A víte, co je zajímavé? Já jsem si říkal - tak co nám řeknou ti účastníci tehdejších dějů, jak nám to zdůvodní, jak nám to vysvětlí? Pro mne to bylo docela novum. Když jsme se ptali, tak nám bylo řečeno, že stát vlastně ani nestál o to tu většinu udržet. Protože tehdy panovalo přesvědčení, že stát není dobrý vlastník, že vlastně by bylo nejlépe, kdyby to dostal nějaký jiný privátní podnikatel a že ideální by bylo, kdyby to prostě někdo koupil, k té většině se dostal, takže vlastně oni to ani moc nehlídali, moc je to nezajímalo, oni si přáli, doslova si přáli, aby ten stát o to vlastnictví přišel, aby o tu pozici přišel! Samozřejmě, že připustili, že si představovali, že to bude nějaký kvalitní vlastník, kapitálově vybavený, a ne že se to stane nějakým podnikatelským incestem nebo nějakým tím tunelováním, vyvedením peněz, jak se to potom stalo. To jako samozřejmě nepopírali, že to by jim vadilo. Chápete? Oni nehájili to, že se to potom stalo způsobem, který je, jak se tedy lidově řečeno říkalo, vytunelováním, ale říkali, že to oni v té chvíli nebyli schopni takto sledovat, oni to takto nesledovali při počtu těch privatizací a toho, jak se k nim přistupovalo, no ale vlastně že oni - ta laxnost že byla prostě dána ideologicky.

Protože - chápete? My jsme přicházeli z těch vztahů toho socialistického společného vlastnictví a teď jsme věřili tomu, že ta privatizace, to bude prostě cesta. Ten privátní byznys, ten se o to začne starat. My jsme vlastně věřili, že ten privátní byznys to všechno zachrání. Přijde skutečný vlastník a ten se pak postará. Tady byla taková ideová víra, že tím, že se to vlastnictví dostane do rukou jednoho privátního vlastníka, tak se to prostě rozjede a bude ten stát fungovat, i ty podniky v něm.

Je zajímavé, tam, kde jsme jako kdyby hledali nějaké zločince, kteří se budou muset přiznat k tomu, jak to, že se nechali připravit o majetek, tak jsme našli lidi, kteří nám řekli ano, ale my jsme to tak nebrali. My jsme si dokonce přáli, aby ten stát o tu většinu přišel. Takže to byla politická, ideologická rozhodnutí. Nebo spíše ideologická a politická laxnost, která byla přímo součástí toho. My jsme se o to vlastně zase tak moc nestarali. To znamená, chcete-li to soudit, a já věřím tomu - nemluvím za všechny tehdejší, ale věřím, že řada z nich, i s těmi, s kterými jsme mluvili, tak některým věřím, že oni byli přesvědčeni, že tohle je vlastně správný postup. Není třeba se starat o tu většinu, když to dostane nějaký nový šikovný podnikatel, tak to bude dobře.

Já to říkám proto, že já sám si dovedu představit, že to nemusely být nějaké promyšlené operace třeba ze strany státu, ale prostě že to bylo ideové přesvědčení, že to vlastně věci prospěje. Nicméně z pohledu dneška se nám to jinak mluví. Dneska víme, že celý ten proces privatizace, právě tahle ležérnost z hlediska právního rámce a pravidel hry byla samozřejmě v lecčems osudová. Vedlo to k určité diskreditaci toho procesu, dneska už to víme.

Dnes, když se na to člověk dívá zpět, tak se třeba děsí toho, že takovýto velký a strategicky významný podnik, spojený se zásadním nerostným bohatstvím ještě stále, se takto klidně pustil z ruky s tím, že přijde někdo, kdo se o to postará líp, protože to prostě bude soukromý vlastník. Tam je taková ta slepá víra, že ten trh a jeho noví privátní vlastníci to prostě všechno obstarají. Dnes to člověku připadá neuvěřitelně naivní, protože snad asi nejsem dneska sám, kdo si uvědomuje, že bez pravidel, bez jasně stanovených pravidel, i právních, taková představa, že jenom to samotné vytváření zisku je spásné, je nesmyslná, to se ukázalo, že pravda není. Ale v té době, chcete-li si to představit, tak to zřejmě možné bylo. A do určité míry to asi opravdu vedlo tehdy ty orgány státu k tomu, že se takto chovaly a že vlastně selhávaly téměř programově.

Celá historie OKD, jak jsem se s tím seznamoval těch 30 let, je pro mne vlastně takovou historií selhávání státu, kde přicházejí daleko lépe připravení byznysmeni privátní, vybavení právníky, dokonce někdy celými kohortami právníků, kteří jsou daleko lépe připraveni, zatímco stát to nechává prostě plynout. A skoro bych řekl, že je jedno, která vláda. Vždycky má stát to zpoždění. To je podle mě jakoby daň za to, co jsme do tohoto nového typu společnosti vrazili, jak jsme to i nezvládali. OKD je historie toho, jak jsme na podobnou operaci nebyli připraveni, a nemáme možnost si ji zopakovat, abychom ji udělali lépe.

Ale opakuji - to, k čemu mě vede ta práce, kterou jsme na tom strávili, je, že ten rok 1996, pokud vás zajímá historie bytů OKD, byl naprosto zásadní pro to, že ten stát už jednou provždy, a to jsem schopen prokázat, ztratil schopnost nad těmi byty mít kontrolu a dostat se k tomu, že ovlivní třeba i vývoj v tom směru, že by byly nabídnuty těm nájemníkům. A také je třeba si uvědomit, že v průběhu celého toho času se neustále mění zákony a mění se i ty podmínky. A to je podle mě znalost toho, že podmínkou pro to, abychom pochopili jednání těch, kteří se toho procesu zúčastnili. A dokonce i ten fakt, že se zprivatizovalo OKD takto v roce 1996, ty detaily tady zazněly, nebudu to opakovat, tak to bylo důsledkem toho přesvědčení, že - opakuji - pokud bude OKD privátně vlastněné, bude postaráno o jeho prosperitu a budoucí vývoj. Já sám vím, že dokonce i ti, kteří se dostali k tomu vlastnictví, tak se docela netajili ani tím, že připouštěli v rozhovorech: Ano, možná jsme se k celému tomu nedostali úplně poctivým způsobem, ale pro ten stát je to výhodné, protože my se o to budeme starat. Nás už teď zajímá, aby se podnik nerozkrádal. Nás už teď zajímá, aby zeštíhlel. Nás už teď zajímá, aby byl efektivní. Takže stát na tom vydělá. Je třeba přimhouřit oko nad tím, jak se to stalo, nakonec na tom všichni vyděláme. - Takováto představa, ta tehdy opravdu byla. Taková atmosféra byla. Při pohledu zpět si to člověk představuje jako klíč k tomu, jak se to celé odehrálo. A to je jedna věc.

Jedna věc je vlastně tedy to, že v tom roce 1996 se vytváří nová kapitola a stát má najednou velice omezené možnosti. Nebudu to procházet podrobně. Pokud ten stát v tom období po roce 1996, jak další vlády dělaly pokusy, aby ty byty byly nějak vyňaty nebo se s nimi zacházelo zvlášť, tak se nedokázal už s vlastníkem dohodnout. Dokonce došlo k tomu, že z těch dozorčích rad byli vyhozeni zástupci státu, takže ten vlastník už nebyl ochoten se o některých věcech bavit a uplatňoval právě tu svou pozici, kterou získal jako majoritní vlastník.

Já se zastavím jen u těch klíčových momentů, protože ta historie je dlouhá, abych se odlišil od toho, co zpráva říká. Chtěl bych upozornit na to, že já se také s tou zprávou liším v názoru na to, co se odehrálo v roce 2004. Ale předesílám, že já vlastně souhlasím s tím, že stát, to, že v roce 2004 se vzdal menšinového akciového podílu, tak to byla pro mě vždycky chyba. A dokonce, protože jsem tehdy byl ve Sněmovně a protože jsem se kolem toho pohyboval, tak jsem patřil mezi ty, kteří neustále se snažili burcovat a bránit tomu, aby stát ten menšinový podíl akcií v roce 2004 prodal. Nebyl jsem sám, mohl bych tady jmenovat další. Byli to např. Petr Vícha, budoucí primátor Petr Kajnar, byli to i někteří poslanci komunistické strany, kteří tu dnes nejsou. Pamatuji si, že jsme tehdy s tím nesouhlasili. Nebylo nám to moc platné, v tom jsme prostě názory i lidí z toho regionu neprosadili. To mi vadí, mrzí, a můžu dneska říct, že jsme měli dělat víc, když to člověk vidí, ale prostě tak to bylo.

Zajímavé je, že i když jsem to kritizoval - a budu to kritizovat vždycky, protože si myslím, že stát si měl podržet ten většinový podíl a mít vliv na OKD, a nebylo to tak, že byl bez nástrojů, měl ho prosazovat a měl by taky vliv i na vývoj, který se týkal bytů OKD - tak přesto nemohu dnes úplně souhlasit s tím, co tvrdí ta zpráva, která se neustále točí kolem toho prodeje za 4,1 miliardy, kde jakkoli je tomu věnován veliký prostor, a já sám také jsem vždycky měl pochyby o tom, jakým způsobem a za jakou cenu se to prodalo, a dokonce jsem se v tom poměrně hodně angažoval - jen bych vám rád řekl, že dokonce právě ty byty bylo to, s čím jsem se já spojoval v minulosti nejvíc, protože i já jsem uvěřil tomu, že se najde cesta k tomu, jak ty byty lidem nabídnout.

Tam se stalo to, co vy si asi pamatujete, že i ten nový vlastník, jak se ukázalo, pan Bakala, kterému to bylo prodáno, a možná o tom ani ta vláda nevěděla, komu to prodává, to si myslím, že je taky selhání, tak ten nový vlastník zpočátku slíbil, že ty byty lidem nabídne. Já jsem to měl jednak ze schůzky, kterou jsem s ním absolvoval, protože poté, co se stal vlastníkem, tak jsem se s ním sešel a on mě osobně ujistil, že mu na bytech nezáleží, že on je především uhlobaron, že se chce do toho regionu nastěhovat a že ty byty lidem nabídne během roku a půl až dvou let. A nejen že to řekl mně, to by nebylo tak zajímavé, ale řekl to i veřejně. A je pravda, že tím vzniklo to očekávání, které se stalo potom předmětem tolika nespokojenosti, rozmrzelosti a které udělalo tolik zlé krve. I to právě, že nesplnil tento slib pan Bakala, i to se stalo předmětem těch výroků, které jsem vůči němu měl, a díky tomu jsem s ním byl čtyřikrát před soudem. Prostě proto, že se mu to nelíbilo.

Nicméně já vím dneska, proč on změnil názor. Protože během té doby po roce 2006 došlo ke změně, došlo k deregulaci nájemného a najednou ty byty, o kterých on ještě tvrdil, že je nepotřebuje, si spočítal, nebo mu to někdo řekl, jsou vlastně zlatým vejcem. Tak vlastně proto se přestal hlásit k tomu slibu, který původně nájemníkům dal. A opět. Stát vlastně nedokázal najít způsob, jak do té věci efektivně vstoupit. A pro mě právě proto to prodání menšinového podílu 2004 bylo chybou, protože já jsem nikdy v tomhle neviděl cestu a hlavně jsem se těžko smiřoval s tím, že v tom stát takto rezignuje. Nicméně přesto si dnes nemyslím po tom všem dalším, co jsme zjistili a co člověk měl možnost nastudovat, že je tak jasné to, co zpráva tvrdí, že totiž ta cena 4,1 miliardy je cena, která je neodpovídající, a že došlo k tomu, že stát utrpěl škodu. Ano, stát utrpěl škodu, protože se vzdal menšinového podílu, protože se vzdal vlivu. V tom si myslím, že byla chyba. A byla to podle mě politická chyba.

Já sám jsem se tehdy v té době angažoval, protože jsem sdílel názor komise, jako opoziční poslanec jsem jezdil za Evropskou komisí, setkal jsem se dokonce i s místopředsedou Almuniou, s místopředsedou Evropské komise. A jednal jsem s ním právě v té věci, že se jedná možná o nedovolenou veřejnou podporu. Absolvoval jsem celou řadu jednání na Evropské komisi právě v tom, že jsem měl pochyby o tom, že tohle se stalo korektně po tom všem, co se člověk dověděl, a když začaly ty věci plynout na povrch. A to, co mi bylo řečeno představiteli Evropské komise, si dobře pamatuju. Oni mi řekli, do tohohle my takhle jednoduše vstupovat nebudeme, pro nás jsou v první fázi rozhodující výroky českých soudů a postoje české vlády. To znamená oni prostě... Já jsem tam byl taky ve spolupráci se sdružením nájemníků, s nimi jsme spolupracovali a snažili jsme se tu věc u Evropské komise zvednout. Nicméně mi bylo řečeno, čekáme na výroky vašich soudů, pokud bylo něco špatně, chceme to slyšet potvrzené jinak, ne od vás, který nám to tady tvrdíte a tady nám něco říkáte a říkáte nějak ten příběh. My to chceme mít potvrzené na stanovisku vlády. My to chceme mít potvrzené českými soudy. A proto vím, že tohle je zásadní věc při debatě o eventuální nedovolené veřejné podpoře, které by se tak dostalo novému vlastníkovi.

A když se bavíme o těch 4,1 miliardy korun, tak podívejte, víte přece, že proběhl soud, nedávno proběhl soud, který se týkal, to byla ta válka znalců, jak se tomu říkalo, ta válka znalců. O co šlo v tom soudu? Zabýval jsem se taky důvodovou zprávou toho rozhodnutí. Protože jak jsem řekl, Evropskou komisi tohle zajímá, když to posuzuje. A vy dobře víte, že v tom soudu, v té válce znalců šlo o to, že znalci byli tedy žalováni, nebo byla na ně podána žaloba, že způsobili škodu na majetku státu 5,7 miliardy. To tam najdete. A o tom byl ten soud, že způsobili tu škodu 5,7 miliardy. A kdyby to tedy takto bylo, tak by to byla ta nedovolená veřejná podpora. Kdyby se skutečně takto způsobila škoda státu, tak by to znamenalo, že se ten dotyčný dostal k něčemu, co neměl, a tím pádem je možné na to vztáhnout ten princip nedovolené veřejné podpory.

Jenomže víte, jak ten soud dopadl. A podívejte se na důvodovou zprávu. V důvodové zprávě se člověk dočte, že stát prostě užil metodu ohodnocení akcií, kterou užít mohl, dostal od znaleckého posudku to, co chtěl. A de facto ten soud nepotvrdil to, že došlo k té škodě, na základě které my můžeme jít za Evropskou komisí a říci, tady došlo k nedovolené veřejné podpoře.

Chápete? Vtip je v tom... Já vím, že teď bylo ještě podáno dovolání Nejvyšším státním zástupcem, takže to respektuji. Tohle ale bylo pravomocné rozhodnutí soudu. Byl v druhé instanci. Takže to už je zásadní. To bylo pravomocné rozhodnutí soudu, které vlastně nepotvrdilo to, že cena 4,1 miliardy tedy byla poškozením státu. A to je to jediné faktické, co máme v ruce v té debatě. A my jako poslanci bychom měli brát vážně rozhodnutí soudu. Já říkám, ať se to člověku líbí, nelíbí, ale tohle je prostě fakt. Bylo podáno dovolání nejvyšším státním zástupcem. Vyčkáme výsledku. Ale je to pro nás důležité. A je to důležité i pro výsledky vyšetřovací komise. Já si myslím, že vyšetřovací komise ve svém usnesení nemůže tak docela jednoduše hnát kohokoli - Sněmovnu, vládu - a jít do nějaké války se soudy, nebo tvrdit... Rozumíte? To já jenom říkám Sněmovně, abychom toto brali vážně.

Mně jde o to, aby když někdo něco spáchal, ať je potrestán. V téhle historii, ve které se selhalo mnohokrát a selhalo se na úrovni státu vícekrát, a je to nešťastná historie, a skoro mám i sám, i když jsem se v tom angažoval, a přes všechny ty soudy a přes všechna vystoupení, která jsem tady ve Sněmovně měl jako opoziční poslanec, když jsem se tehdy potom v roce dva tisíce... tady už se mi ty roky pletou - ale bylo to po tom roce 1996, nebo v tom období, myslím, že to byla Topolánkova vláda, tak jsem tady vícekrát vystupoval ve Sněmovně a chtěl jsem, aby vláda... po roce 2004 tedy samozřejmě, ano, po roce 2004, když byla vláda Mirka Topolánka - tak jsem chtěl, aby se stát snažil vymáhat to, co bylo dohodnuto s novým nabyvatelem. Přátelé, to bylo tady ve Sněmovně, kde jsme dohodli ty podmínky k těm bytům. To znamená, my jsme tady jednali s vládou, poslanci, nebudu je vyjmenovávat. A my jsme jednali o tom, aby při prodeji toho minoritního podílu to bylo doplněno podmínkami, které se budou týkat zacházení s byty. A snažili jsme se prosadit maximum.

Vy v té zprávě tvrdíte, že vláda měla prosadit víc. To se dá vždycky říct. Já pouze říkám, že ona tahala za krátký konec. Ve chvíli, kdy vlastník řekl, že nemá zájem se s nimi o tom bavit, oni neměli, jak ho přinutit. Oni měli jedinou možnost - neprodat to. To byla jediná možnost, kterou měli. Říci tak dobře. Anebo jim pohrozit - když ty byty nedáte, tak my vám to neprodáme. Ale ve chvíli, kdy to prodávali, tak neměli možnost diktovat tomu, kdo to kupoval, svoje podmínky, co se týče bytů. To maximum, co šlo a co se dohodlo, to jsme dohadovali taky tady ve Sněmovně. Já si to dobře pamatuju. Vím, že ty podmínky nebyly bohvie čo, ale bylo to maximum toho, co jsme tady dosáhli. Dneska si mohu vyčítat, že jsme měli dosáhnout více. To tak máte vždycky v životě. Dneska mám také chuť se omluvit těm lidem, že jsme ještě víc nebojovali. To tak je vždycky. A je mi to líto. A ukázalo se to málo. Pro ty zkušené představitele byznysu to nebyla taková překážka, aby ji nepřekonali těmi dalšími přeprodeji, restrukturalizací vlastnictví a podobně. Takže je to pořád to - politika, stát, poslanci selhávají v boji s někým, kdo je silnější a vybavenější než oni. To je historie OKD. A v tom je tedy pro mě pozdě bych řekl poučná.

Jenom to tady připomínám, že jsme se tady v této Sněmovně snažili udělat maximum pro to, aby ty byty byly chráněny, ti nájemníci byli chráněni. Bylo to nedokonalé. Dneska vidíte ty přeprodeje. Dneska vidíte, že v roce 2014 byl podle mě poslední rok, kdy bylo možné ještě usilovat o to zpochybnění, nebo usilovat o to, že se jednalo o nedovolenou veřejnou podporu. Dnes mi připadá, že všechny lhůty jsou pryč.

Já prostě nesouhlasím se zprávou v tom, a mám tady výsledek toho soudu, který nepodporuje jako to tvrzení, které se zdá být jednoznačné, ale já si myslím, že to je sporné, protože žádná vyšší nabídka nebyla. Chápete, prokazovat... A víte, v čem je ten spor? Ten spor je v tom, že hodnota bytů nevstupuje do toho ohodnocování akcií, že prodávat akcie je něco jiného než prodávat byty. Tehdy se prodával menšinový podíl akcií. A to je to jádro debaty, kterou vlastně neustále vedeme a ve které si pravděpodobně nerozumíme.

Ale pozor, při tom všem, jak tvrdím, že tohle není prokázáno, opakuji, že jsem stejně byl vždycky přesvědčen, že se ten menšinový podíl prodat neměl. To znamená, pro mě řešení není v tom, že se nedohodnu. Tak já bych se nedohodl a řekl bych ne. Tam jsou různé varianty. Řeklo by se, tak... No, nebudu je radši říkat, to je zbytečné, to je pozdě bycha honit. Ale pro mě postavit ultimativně to, že ty byty se vyjmou, anebo to neprodávat vůbec. To je moje pozice, která tehdy prostě bohužel se neprosadila. Ale neshodujeme se v tom, že je tak jasné, že těch 4,1 miliardy, že to byla cena, že bylo možné získat víc. To prostě si myslím, že prokázat nejde. A proto si myslím, že je dost těžké rozhodovat... Chápete, to bylo všechno politické rozhodnutí.

Ještě jednu věc vám musím říct. Já si pamatuju tu dobu. Ten důvod, proč se to prostě takto ten menšinový podíl také prodal. Já si pamatuju ten tlak, který byl z kraje, který byl od hornických odborů. Tehdy panovalo přesvědčení, že ti noví uhlobaroni, nevím, jestli je mám jmenovat, že prostě to jsou ti, kteří zachrání vlastně ten podnik, lidé, kteří byli spojeni s uhlím, celým životem, ředitelé dolů a podobně. Tehdy panovalo v tom regionu velmi silné přesvědčení, že tohle řešení má ten stát prostě obstarat. On to skutečně má dát těmto novým uhlobaronům, oni se o to budou dobře starat. To byla v něčem také součást té naivity, kterou jsme všichni tehdy si mysleli. Že vlastně: Dejte to tady těmto novým byznysmenům, oni tam udělají pořádek! Ale to byl opravdu tehdy politický tlak.

A když se zabýváte jednáními vlády o tom prodeji, tak by se mělo neustále brát v potaz to, co si pamatuju, že ta vláda byla pod tlakem, aby to právě těmto lidem prodala, a oni, Ostraváci, nebo lidi z regionu, jsou garancí toho, že oni se o ty doly nejlépe postarají. A to je to, co vy v té zprávě sice možná zmiňujete, ale mám dojem, že nejste schopni úplně tam dát celou atmosféru té doby a tlaku, pod kterým to celé bylo. Že vy vytýkáte to, že už nebyla exkluzivita, a další věci a chyby. Ano, tam bylo jich řekněme dost, to taky uznávám. Ale jiná věc je, že to bylo politické rozhodnutí vlády na základě dost silné a jednoznačné opozice celé té aglomerace, která říkala: Přesně tohle chceme, aby vláda udělala!

Takže to bylo politické rozhodnutí! Chápete? My vstupujeme s celou řadou právních a jiných argumentů, ale ta rozhodnutí, jak v roce 1996 jsem vám říkal, byla ideologická rozhodnutí. A stejně tak v roce 2004 si pamatuju, že to bylo politické rozhodnutí. Dohoda s politickými představiteli, s odbory v tom regionu. Tam byly silné motivy, které to nesly. A teď je těžké oddělit všechny ty další prvky.

Já prostě tvrdím, že v té další debatě o tom, kdo co pochybil a udělal, jakkoliv tady celou dobu říkám, že stát pořád podle mě selhával a ti byznysmeni byli pořád silnější. A dokonce i potom, když jsem tady interpeloval po roce 2004 další vládu, tak jsem měl pocit, že buším na dveře úplně marně. Protože když jsem říkal "kontrolujte podle smluv, které byly uzavřeny, chování toho nového vlastníka", když jsem tady chtěl, aby se mu udělila pokuta, i když to byla směšná pokuta 30 milionů, tak jsem nebyl schopen tehdy přesvědčit ministra financí, aby aspoň to ten stát udělal. Aspoň dal najevo, že nesouhlasí s tím, že najednou klidně vlastník vyhlásil, že on už ty byty, nepokládá se vázán žádnými podmínkami. To mi připadalo nehorázné, a tady to prostě nebylo možné prosadit. Nakonec, tehdy mě Sněmovna dokonce jednou v hlasování podpořila. Jako opoziční poslanec jsem prohlasoval usnesení, aby vláda vymáhala ty peníze. Ale pamatuji si, jaká to byla bitva! Také jsem měl pocit, že vláda nedělá, co má. Že se má zastávat lidí, a ne byznysmenů. A můj pocit z toho je, že to neustále bylo tak, že ten velký byznys měl vrch v celé té historii.

Jestli se máme z toho nějak poučit, je, že bychom měli brát vážně to, že politika, ten stát by měl být ten, kdo v té zemi rozdává karty. My máme dneska v této zemi rekordní množství multinacionálních společností. Tady jde přece o to, abychom udrželi kontrolu nad tím, co se v té zemi ekonomicky děje. To je poučení z toho. Přece když tady máme nerostné bohatství, tak bychom se měli starat o to, jak se s ním zachází.

Tady se zvedla kauza lithium krátce před volbami, mluvilo se o tom - a co z toho dneska je? To znamená, chceme se opravdu vážně starat o to, jakým způsobem kdo se chová, hospodaří v této zemi? Já si prostě myslím, že v nějakém Holandsku, Dánsku, Francii si nemůže třeba někdo dovolit jako byznysmen tak se chovat, jako se třeba chová byznysmen v Česku. Bez ohledu na to, že je tuzemského původu.

Vy jste mluvil o tom, že potom v období po roce 2006, k jakému docházelo vyvádění dividend v rozsahu 65 miliard. A ano, že v době, kdy bylo jasné, že je třeba dávat dohromady rezervy, tak se vyplácely dividendy v neuvěřitelných sumách. A vy obviňujete třeba pana Bakalu. Toho já jsem taky obviňoval, ale rozumíte - on byl akcionářem. Vy přece víte dobře, že akcionář není zodpovědný za hospodaření firmy. A v dozorčích radách seděl kdo? I politici tam seděli! Kde je jejich role v té ochraně zájmů někoho jiného než jenom toho akcionáře, byznysmena? Celý ten systém v tomhle prostě nefungoval. A já bych si také přál, abychom prokázali, že ta firma nejednala v zájmu jako správný hospodář. A že tedy porušila zákony. Ale nejsem natolik zdatný, abych byl schopen odhadnout, jestli v tomhle, co jste říkal, máte šanci, že se něčeho dovoláme. Připadá mi to, rozumíte? Můžeme podávat žaloby, je prostě otázka, kdo tady... Já jsem se díval na ty důvody, kterými jste zdůvodňovali jednotlivé žaloby, a mohu vám říci, že mi to je na vodě. Vy můžete říct o někom, že podvedl stát, ale vy dobře víte, že na to, aby to mělo váhu, tak byste musel říct, kde se to stalo, co to bylo za schůzku, koho konkrétně podvedl, aby ta policie mohla zasáhnout. Ve chvíli, kdy to obecně někde napíšete, tak policisté nad tím pokrčí rameny a řeknou: Co s tím proboha asi tak můžeme dělat?

Já jsem udělal takovou věc, že po tom, co vaše zpráva vyšla, tak jsem ji celou poslal na státní zastupitelství a požadoval jsem, aby ono posoudilo, jestli v některém z těch bodů došlo nebo nedošlo k porušení zákona nebo je podezření ze spáchání trestného činu. Asi chápete, že sám jsem se necítil, že to jsem schopen posoudit. Ale připadá mi, že vy jste navršili celou řadu jmen, nechci to tady rozebírat, ani na to nemám čas, a domnívám se, že to je takové, chápete, je to trošku takové laciné. Obviníme sérii zločinců, ale akorát se ukáže, že nic z toho do budoucna nebude, protože to není podloženo fakty. A v tom ta zpráva není podložena. Protože opakuji, ten byznys byl vždycky vybaven kohortou právníků. Já na soudech s panem Bakalou jsem se divil, kolik i zahraničních právníků ho doprovázelo, když přijel. Měl za sebou celou tlupu profesionálů. Já jsem tam měl jednoho právníka v těch sporech. A to je ten dojem, který z toho mám. Takhle prostě ale i ten stát, on se choval jako amatér proti někomu, který si šel za svými 65 miliardami, nebo možná víc. A on si je z toho prostě dostal! A já bych si přál stát, který tohle bude mít zítra víc pod kontrolou.

Mně jde o to, aby ta komise měla jiný výstup než jenom to, že vystřelíme pár jmen a řekneme: tohle jsou zločinci, policie ať si s nimi poradí. Bohužel, mám velké obavy, že jsme jim nedali do rukou nic takového, nebo jste nedali, aby ona s tím udělala něco víc. Víte dobře, že některé ty věci už byly prošetřované. A já přesto si myslím, že z toho poučení je, z té kauzy. Ale nějaké jiného typu. Že stát by se měl chovat tak, aby nedovolil vyexploatovat nerostné bohatství, aby nedovolil někomu odvést miliardy dividend a pak nám to jako skořápku nechat. A abychom měli v ruce víc než jenom hněv nad tím, jak dopadli ti lidi tam.

Co se týče problému těch očekávání. Zase, něco v té Sněmovně jsme udělali. My jsme přijali nový občanský zákoník a podle nového občanského zákoníku už vlastně se to dá postihnout. To, co tehdy bylo, ten falešný slib, nebo ten slib, který byl daný panem Bakalou a který nebyl splněn, podle mého názoru to dneska občanský zákoník postihuje. Kdyby se stala dneska podobná historie, tak už na to máme paragrafy. Jenomže vy dobře víte, že to, co dneska máme v občanském zákoníku, nemůžeme použít na to, co se stalo tehdy. Takže i když dneska nám to může připadat, že takto uvést lidi v omyl, přivést je k tomu, že si investují do bytů, a pak jim to neprodat, to opravdu ty lidi slušně řečeno naštve. Byli frustrovaní z toho, samozřejmě. Takhle se nechová solidní člověk k lidem, který jim slibuje, jak se o ně bude starat. Dneska máme na to zákony, ale teď nám už v podstatě nepomohou. Já si prostě myslím, že - mně jde o to, že boj o to prokázat, že se jednalo o nedovolenou veřejnou podporu, mně dnes připadá, a na to nemám čas, abych to vysvětlil, že je slibování něčeho, co nejsme schopni dovést do konce, protože nemáme ta stanoviska vlády za celou tu dobu. Vláda nikdy k tomu se takhle nepostavila, žádná. A nemáme soudy, které by vypadaly, že tohle nám potvrdí. A tím pádem, bavme se realisticky, co lze udělat.

A já si myslím, to je můj závěr dneska, že jediné, co můžeme dneska udělat, je najít třeba formu odškodnění těch, pokud dokážeme definovat skupinu těch, kteří byli uvedeni falešně v očekávání, investovali třeba peníze a přišli takto o ně. Nebo ta očekávání nebyla naplněna. Takže já se domnívám, že férově řečeno, pokud neuděláme nějaké takové odškodnění my, tak se ho nikdy nedočkají. A satisfakce tím, že by se dnes řeklo "tady máme viníky" - obávám se, že řada těch věcí je promlčena, že tam se prostě naplnily všechny ty instituty, které už, to už jsme ztratili příliš mnoho času. A jsou to taková falešná těšínská jablíčka.

Ale hlavně si myslím, že by bylo dobré, a v tom si myslím, že tahle kauza je užitečná a stojí za to se jí zabývat - udělat si poučení z toho, čím jsme tady za 30 let prošli, a snažit se budovat stát, který bude vůči byznysu postupovat tak, že nepůjde proti zájmům občanů v této zemi. A to si myslím, že je daleko větší téma než jenom téma OKD a jednoho podniku. Protože tady jde o celkovou atmosféru v té zemi, o výši zdanění bohatých lidí, která je u nás jedna z nejnižších. Mám pocit, že něco z iluzí 90. let u nás pořád přetrvává. A proto si myslím, že to je ještě na daleko větší debatu. Ale to, co se odehrálo v OKD, je dobré poučení, velmi důležité, velmi užitečné. Já bych si přál, abychom z toho skutečně něco správně vyvodili.

 

Místopředseda PSP Tomio Okamura: Nyní tedy upozorňuji, že nejsme stále ještě v obecné rozpravě, proto nyní by měla vystoupit paní poslankyně Pavla Golasowská, k tomu ale asi už nedojde, protože tady mám takový štos omluv, který musím teď načíst, že už to přerušíme. Nicméně protože mám i přednostní práva, tak chci jenom upozornit, že teď, až tedy dojde po interpelacích zase k pokračování tohoto bodu, vystoupí zpravodajka paní poslankyně Pavla Golasowská, následně otevřu rozpravu, kde je s přednostním právem nejprve pan poslanec Radek Rozvoral, hlásil se i pan předseda Černohorský, nicméně přednostní právo má pouze zpravodaj, takže vy normálně až v obecné rozpravě bude muset vystoupit, teď ještě není ani obecná rozprava, ale po Radkovi Rozvoralovi jsou tady dvě faktické poznámky, to znamená, pan poslanec Venhoda, Juříček, a pak se zase vracíme do obecné rozpravy. Takže asi tak a já teď přečtu omluvy.

Přečtu omluvy a pak to přeruším. Pan poslanec Jáč se omlouvá od 15.00 hodin do konce jednání z důvodu návštěvy lékaře. Dále se omlouvá pan poslanec Marek Novák od 14.30 hodin do konce jednacího dne z pracovních důvodů. Dále se omlouvá pan poslanec Václav Klaus od 14.00 hodin do konce jednacího dne z pracovních důvodů. Dále se omlouvá paní poslankyně Zuzana Majerová Zahradníková od 14.30 hodin z pracovních důvodů. Dále se omlouvá pan poslanec David Pražák mezi 15. a 21. hodinou z pracovních důvodů. Dále se omlouvá pan poslanec Lubomír Španěl mezi 14.30 hodin až půlnocí z rodinných důvodů. Dále se omlouvá pan poslanec Martin Baxa z pracovních důvodů dnes od 14.30 hodin do konce jednacího dne. Dále se omlouvá paní poslankyně Věra Procházková mezi 14.30 a 19. hodinou z pracovních důvodů a to je zatím vše.

Teď přerušuji tedy jednání Poslanecké sněmovny. Přeji dobrou chuť a uvidíme se ve 14.30 hodin na interpelacích.

 

(Jednání přerušeno ve 13.01 hodin.)

(Jednání pokračovalo ve 14.30 hodin.)

 

Místopředseda PSP Vojtěch Pikal: Vážený pane premiére, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, vítám vás na odpolední části dnešního jednání. Než budeme pokračovat, tak vás seznámím s omluvenkami. Omlouvá se nám poslanec Ventruba od 18 hodin do konce jednacího dne ze zdravotních důvodů, poslankyně Malá od 14.30 hodin do konce jednacího dne z důvodu jednání ve volebním kraji, poslankyně Válková mezi 14.30 a 19. hodinou z pracovních důvodů, poslanec Onderka od 14.30 hodin do konce jednacího dne z pracovních důvodů, poslankyně Pekarová Adamová do 15 hodin z pracovních důvodů, z důvodu účasti na jednání v Senátu, poslanec Venhoda mezi 9. a 11.05 hodin z rodinných důvodů, poslanec Strýček mezi 16. a 18. hodinou z pracovních důvodů, poslanec Lesák mezi 15. a 21. hodinou z pracovních důvodů, ministr zahraničních věcí Petříček od 14.30 hodin do konce jednacího dne z pracovních důvodů a poslankyně Hyťhová od 13 hodin do konce jednacího dne ze zdravotních důvodů.

 

A nyní tedy otevírám bod

 

Následující část projednávání bodu pořadu schůze

Aktualizováno 1. 9. 2020 v 16:48.