(13.50 hodin)
(pokračuje Zahradník)
Byl zde zmíněn také ten základní cíl maturitní zkoušky, který je obsažený v jejím názvu, tedy maturita znamená dospělosti a absolventi gymnázií v tom 19. století mívali na svých vysvědčeních napsáno, že byli shledáni dospělými ke studiu univerzitnímu. Takže tím oni získali právo vstoupit na univerzitu, nikoliv však nárok, museli si samozřejmě studium obvykle zaplatit.
K čemu je ta matematika dobrá. To se tady o tom mluví zepředu, zezadu. Vyjadřujeme se k tomu celkem každý z nás s různými pohnutkami. Já musím ke své, řekněme, asi zřejmě tíži a ve svůj neprospěch přiznat, že jsem učitel matematiky, valnou část života jsem učil matematiku, ať už na gymnáziu, nebo pak teď v poslední době na vysoké škole, tak není asi tajemstvím, že budu matematiku chválit. Budu jí chválit jako předmět, který není určen k tomu, aby se jenom žáci biflovali nějaké vzorečky, jak se někdy odpůrci z té maturitní zkoušky snaží nám tady vnuknout, že to není předmět pro biflování. Učí se řešit problémy, učí se řešit, jak začít, jaký nástroj použít, poznat, že dospěli k výsledku, a učí se ten výsledek také správně interpretovat. A to může sloužit nejenom k tomu, aby prošli tou klasifikací úspěšně nebo aby pak nakonec udělali nějakou závěrečnou zkoušku, ale slouží jim to i v životě.
Co samozřejmě mně hodně vadí, a zaplať pánbůh, tady až na jednu nebo dvě výjimky to nezaznělo, je to, že mnohé celebrity a názoroví tvůrci zpochybňují matematiku řkouce, že sice prošli maturitou, trápili se tím velikým trápením a pak už ji nikdy nepotřebovali. Někdy ty posloupnosti, tečny k elipsám, nebo derivace, nepotřebovali. To je možné, ale určitě se naučili jednu význačnou věc, a to je pracovitost. Prostě bez té pracovitosti skutečně výsledků v matematice dosáhnout možné není. Snad jenom nějaký génius od pánaboha nadaný může před nějaký problém matematický předstoupit a vyřešit jej pouhým jakýmsi pohledem na něj. To ale není obvyklé a není to i správné.
Čili pracovitost je věc, která úplně není v dnešní společnosti tou hlavní hodnotou. Studenti by byli radši, kdyby nemuseli se takto pracovitě a systematicky připravovat. Mají radši předměty, které se dají nějak vykomunikovat, možná s pomocí internetu získat jako nějaké náměty, ty pak vtělit do různých seminárních prací, obvykle tedy víceméně zručně zkopírovaných. To matematika bohužel pro ni neposkytuje. Jakmile si ale my sami odřekneme povinnost zkoušku z matematiky podstupovat, zbavíme naši společnost jedné z význačných hodnot, a to je to směřování k nějakému cíli, k nějakému závěru. Ta společnost se zdá, že je nasycena, všichni si - většinou, všichni možná ne, ale většina si myslí, že na všechno mají nejenom právo, ale i nárok, že ten nárok je i na maturitní zkoušku, které musí dosáhnout, jakkoliv třeba jejich předpoklady k tomu nejsou dobré.
Čili já se také řadím mezi ty, kteří se přimlouvají za to, aby maturitní zkouška z matematiky byla zachovaná. Dokázal bych si představit - a tady i v kontextu svých předchozích vystupování v minulém volebním období, kdy jsme se k tomuto také vyjadřovali, říkám, že bych klidně snesl větší diferenciaci u té zkoušky. Náročnou zkoušku na gymnáziích, možná méně náročnou, prakticky orientovanou na odborných školách a třeba klidně, i jak to i dneska je na těch školách, řekněme, zdravotnických nebo ryze společenskovědních, maturitu učinit volitelnou. Chtěl bych zmínit myšlenku pana ministra - ty metodické kabinety. Byla s tím dobrá zkušenost a účast na akcích, které tehdy pořádali, jakkoliv to byly ty KPÚ zprofanované, tak vytvořily určitou vazbu mezi učiteli matematiky a daly jim možnost mezi sebou komunikovat a cítit určitou stavovskou pospolitost. Stejně tak bych chtěl tady ocenit pana ministra za to, že se setkal s představiteli Jednoty českých matematiků a fyziků, což je instituce trvající již tedy více než 150 let, od roku 1862, a že snad aspoň v koutě své mysli jejich argumenty vnímá a bude se jimi nadále zabývat.
Takže znova opakuji, můj názor je ten, že by měla být zachována maturita z matematiky, a proto tím pádem se přidám k těm, kteří budou předkládat návrhy na změnu toho ustanovení o jejím zrušení. Děkuji.
Místopředseda PSP Vojtěch Pikal: Děkuji. A nyní pan poslanec Juříček, případně bude následovat pan poslanec Rais. Prosím, máte slovo.
Poslanec Pavel Juříček: Ano, děkuji. Dámy a pánové, víte, já bych se na to radši podíval prostřednictvím trhu, co si přeje trh. My jsme zhruba asi před dvaceti roky na Sdružení automobilového průmyslu připravili takovou koncepci technického vzdělávání od mateřských školek přes základní školy, přes střední školy a vysoké školy a nakonec i doktorské studium. Stejně tak nakonec to pak převzal, i tady tu rétoriku tohoto směru technického vzdělávání, Svaz průmyslu a dopravy. Všichni podnikatelé, všechny firmy, které směřují k tomu, co dneska Českou republiku podporuje, a to je vlastně průmysl a jeho návazné a paralelní pilíře. Uvědomme si, že průmysl dělá pro Českou republiku zhruba 35 % hrubého domácího produktu. A dneska vzdělanost v oblasti technického vzdělání, i když odečteme od toho ty kvazitechnické obory, které jsou ve středních školách, tak vlastně vzdělávání je spíš jenom v oblasti zhruba 18 % studentů, kteří jsou opravdu technicky vzděláni.
A teď navazuji na to, co říkal nakonec i tady pan profesor Vondrák prostřednictvím předsedajícího, co říkal Martin Kolovratník a nakonec co říkal i pan kolega Václav Klaus prostřednictvím předsedajícího. My něco školíme odmala a snažíme se to samozřejmě technicky směřovat k tomu, aby ta budoucnost České republiky, která je malinká zemička na světě, a my jen máme šanci se uživit pouze v některém směru, ne ve všech směrech toho vějíře vzdělávání, který dneska už máme, tak probůh, to přece není možné, abychom odstoupili právě ve vazbě na to, když potřebujete nejenom v oborech průmyslu, ale potravinářství, zemědělství a nakonec i v těch průmyslech stále více dynamicky se rozvíjející jako zdravotnictví, tak potřebujeme prostě mít technickou přírodovědnou vzdělanost podpořenou maturitou z matematiky.
Všichni si to přejí tady v České republice, všichni o tom hovoříme. A my, kteří jsme vzděláni v sedmdesátých a osmdesátých letech, tak si přece všichni pamatujeme, jak jsme měli vysoké nároky. A pokud ty vysoké nároky nezměníme a půjdeme stále tou cestou, že umožníme vysokoškolské vzdělání 60 % lidí, tak kde máme tu přirozenou Gaussovu křivku, kde vysokou školou by měli projít opravdu lidé, kteří na to mají? A maturita z matematiky je prosím vás samozřejmě jeden z přirozených výběrů a filtrů toho, kdo na tu vysokou školu se dostane. To si přiznejme. To přece není špatně, když 20 nebo 30 % studentů neudělá maturitu z matematiky. No tak prostě na to nemají a budou pracovat například v oboru zdravotní sestra, ale bez maturity z matematiky. Vždyť v čem je problém? Akorát nebude studovat vysokou školu, protože ten člověk na to prostě neměl.
Další věc je, když se na to podíváte z hlediska filozofie a z hlediska psychologie osobnosti, tak ontologie lidské psychiky říká, že když postavíte nějakou vyšší bariéru, tak bifurkace lidské osobnosti pak ukáže, že tu bariéru jsme schopni překonat. Ti, kteří chtějí. Ti, kteří nechtějí, tak ji nepřekonají. Ale ti, kteří chtějí, tak není vůbec problém, aby tu maturitu z matematiky udělali. (V sále je velice silný hluk.)***