(13.50 hodin)
Poslanec Miroslav Kalousek: Děkuji, pane předsedající.
Staví totiž před jedince náklady velice těžko pochopitelné a ještě obtížněji posouditelné někým jiným než jedincem samotným. Pouze pokud dokáže gambler tyto náklady překonat, dostane se znovu skrze racionální jednání ze své závislosti. Z této pozice je rovněž těžší opodstatnit určité regulace a vládní kroky. (Hluk v sále trvá.)
Druhým aspektem, který je třeba analyzovat v kontextu hazardního hraní, je kauzalita, respektive komorbidity. Jedná se o základní příčiny daného problému. Často za patologickým hráčstvím a za závislostí obecně stojí totiž jiná příčina. Člověk splňující kritéria manické poruchy není zodpovědný za své patologické hraní, neboť hraní samotné je následkem této poruchy. Při výpočtu společenských nákladů musíme být tedy velice opatrní. Může například za problémy s depresemi gamblerství? Nebo může za gamblerství deprese? Pokud špatně určíme směr kauzality, budeme na základě takto špatné analýzy řešit následek, a nikoliv příčinu problému. Analýza celospolečenské problematiky s hazardními hrami tedy musí počítat s komorbiditami, které snižují případné společenské náklady, jež ve skutečně nejsou spojeny s hazardem, to jest s následkem, ale s jinou příčinou.
V tomto směru je úvaha, co je skutečně závislost a co je nebezpečnější, jestli Sportka, anebo hrací automaty, skutečně zásadní. Vy jste přesvědčeni, že je to nebezpečné stejně. Ale pojďme si říct, jaké společenské náklady nese závislost hraní na hracích automatech. Fakt je, že výpočet společenských nákladů není jednoduchý. Konkrétní výsledky výpočtu však mají naprosto zásadní dopady na podobu regulace. Pokud není výpočet společenských nákladů podložen hodnověrnými daty a jasnou a přesnou metodou, odhady autorů se pohybují často pouze v hladinách spekulací. Toto tvrzení lze snadno od sebe doložit tím, jak se od sebe jednotlivé odhady liší.
Odhady společenských nákladů na jednoho patologického hráče na hracích automatech ve Spojených státech činí 2 974 dolarů ročně. Jiná studie uvádí rozpětí 15 až 33 tis. dolarů ročně. A v Čechách je to podobné. Zatímco autoři jedné studie odhadují náklady na všechny hazardní hráče v České republice od 14 do 16 mld. korun, pan primář Karel Nešpor z Psychiatrické léčebny Bohnice je odhaduje dokonce až na 25,6 mld. korun. Celospolečenské náklady na závislé gamblery, a to jsou ti na těch hracích automatech, pokud bychom se drželi horní hranice, tak jsou 25 mld. korun, pokud bychom se drželi dolní hranice, tak 15 mld. korun. A vy jste přesvědčeni, že ti, kteří sázejí Sportku, tu společnost stojí tolik, protože ti gambleři na hracích automatech taky. Já bych si vám dovolil říct, že zcela určitě ne a že tohle je jeden z mnoha důvodů, proč se nesmíříme s tímhle návrhem, a proto není možné zákon podpořit.
Relativně pečlivou analýzu společenských nákladů totiž v kontextu hazardního hraní přináší zajímavá studie pánů Walkera a Berneta. Vedle definice společenských nákladů a definice toho, co to společenské náklady jsou a jak se měří, popisují také časté chyby, kterých se autoři relevantních prací dopouštějí. Je to zejména nerozlišování společenských nákladů od transferů a peněžních externalit od technologických externalit. Autoři definují samotné společenské náklady jako množství, o které daná činnost snižuje agregované společenské bohatství. Vidíme tedy, že samotná definice těchto nákladů je značně vágní. Lze spekulovat o tom, co je ono společenské bohatství, co do něj patří a zda lze vůbec individuální bohatství jednotlivců agregovat, bohatství a užitek jsou totiž velmi subjektivní. Výše řečené rovněž souvisí se známým Paretovým kritériem, to jest, že změna stávajícího stavu zlepší společenské bohatství pouze tehdy, pokud se zlepší situace alespoň jednoho účastníka a zároveň se nezhorší situace někoho jiného. (Hluk v sále neutichá.)
Prvním problémem je rozdělení společenských nákladů a transferu. Transfer, chápejme ho v kontextu výpočtu společenských nákladů na gamblery, je změna dané situace, kdy se pouze redistribuuje bohatství od jednoho člověka ke druhému, ale součet agregovaného bohatství se nemění. Transfer tedy nesmí být do výpočtu společenských nákladů zahrnut, jelikož nesnížil čistou sumu společenského bohatství, pouze ji jinak alokoval.
Místopředseda PSP Petr Fiala: Ještě jednou, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, prosím o klid. Děkuji. Pane předsedo, pokračujte.
Poslanec Miroslav Kalousek: Teď si musíme uvědomit, protože budete-li hlasovat pro zákon, tak si musíte uvědomit svoji spoluodpovědnost za podporu pozměňovacího návrhu pana poslance Veselého, neboť tyto efekty neprodukuje jen soukromý sektor, tvůrcem společenských nákladů může být právě i stát. Právě proto je důležité se orientovat v problematice transferu a společenských nákladů, kterou jsou často produkovány díky nepředpokládaným důsledkům státních regulací. Zatímco daň jako převod peněz ze soukromého účtu plátce na účet Ministerstva financí je pouhý transfer, náklady na jejich výběr jsou společenské náklady a stejně tak změna struktury spotřeby jako častý nepředpokládaný důsledek vládní regulace. Platí, že zatímco dobrovolná platba a alokace zdrojů společenské náklady neprodukují, nedobrovolná platba je produkuje. V kontextu patologického hraní upozorňuji, že špatné dluhy způsobené prohrami gamblerů jsou pouze transfery a nemají ve společenských nákladech co dělat, avšak zdroje vynaložené na výběr těchto dluhů ano. Stejně tak jsou transfery půjčené, nebo obdržené peníze od rodiny a přátel, nebo ztracená produktivita práce a kompenzace nezaměstnanosti.
Druhým problematickým aspektem je problematika externalit. Zatímco technologická externalita zvyšuje potřebné množství zdrojů k vyrobení stejného množství výstupu, peněžní externalita uškodí pouze konkrétnímu jedinci, ale neovlivní celkové agregátní bohatství společnosti, neboť neovlivní množství zdrojů potřebné k produkci daného množství produktu. Představme si, že rodina sice přišla o peníze na potraviny díky gamblerství svého živitele, jedná se tedy o externalitu, avšak jednání gamblera ovlivnilo pouze jeho rodinu, a nikoliv produkční, respektive užitkovou funkci celé společnosti. Bohatství se pouze přerozdělilo od této rodiny ke gamblerovi, který byl úspěšnější, resp. ke kasinu. Jedná se tedy o externalitu peněžní, nikoliv o technologickou. Jakkoliv je situace pro rodinu nepříznivá a zavrženíhodná, nelze tento jev započítat do společenských nákladů.
Posledním faktorem, který v pracích zhodnocujících vliv gamblerství na společnost často chybí, jsou - ***