(13.40 hodin)
(pokračuje Kalousek)
Není prokázána žádná závislost na loterijních hrách. Je prokázána závislost na hracích automatech. Každý, kdo si prošel nějakým pracovištěm, já několika továrnami, tak víme, že sázení Sportky nebo kdysi populární Sazky bylo společenskou zábavou, kterými si pracovní kolektivy utužovaly kolektiv, a nevšiml jsem si za celý svůj život, že by na tom někomu vznikla závislost. Tam jste zásadním způsobem zvýšili o neuvěřitelných 12 % daňové zatížení. Tam, kde skutečně ta závislost vzniká, tam jste se rozhodli oproti pozměňujícímu návrhu pánů Dolejše a Onderky vlastně tu závislost podpořit a s daňovou sazbou nehnout. Přitom se skutečně jedná o otázku naprosto fundamentální, otázku závislosti a otázku společenských nákladů této závislosti.
Naprosto zásadní otázkou, která nejen v odborném prostředí vyvolává značné kontroverze, je problematika racionality hazardního hráče, případně racionality hráče závislého. Lze vůbec považovat hráče, který utratil své úspory a přivedl svoji rodinu na mizinu, za racionálně uvažujícího a jednajícího? S nabízející se zápornou odpovědí přichází studie od autorů australské Productivity Commission striktně odmítající Beckerovu teorii racionální závislosti. Podle ní není závislý člověk schopen racionálního uvažování a stát mu v tomto směru má být nápomocen, když už ne přímo ústavní péčí, tak alespoň omezením vzniku závislosti prostřednictvím bariér uplatněných vůči provozovatelům hazardu, ale takového hazardu, na kterém skutečně vzniká závislost, či regulací aktivit hráče samotného. Stát má rovněž usnadnit racionální rozhodování hráčů tím, že jim poskytne více informací, např. nařídí provozovatelům poskytnout hráčům více informací, a vyrovná tak informační asymetrii, které hráči čelí.
A teď si, dámy a pánové, uvědomte, jakou informaci vy teď vysíláte hráčům. Vy vysíláte hráčům informaci - loterie jsou podle nás stejně škodlivé jako hrací automaty. My jsme na základě všech studií, politických a odborných diskusí přišli na to, že ty loterie jsou úplně stejně škodlivé jako hrací automaty, a proto je budeme danit stejnou sazbou 35 %. Vůči skutečně závislým se dopouštíte zásadní dezinformace. A za tuto zásadní dezinformaci ponesete, bude-li tento zákon schválen, jako že patrně ano, a pravděpodobně ale nenabude účinnosti k 1. 1. 2020, ale nabude účinnosti zcela jistě k 1. 7. 2020, tak od 1. 7. 2020 ponesete odpovědnost za to, že stát svým zákonem vysílá do sféry hráčů informaci, že sázení v loteriích je stejně nebezpečné jako hrací automaty, že Sportka je stejně nebezpečná jako hrací automaty. Je to asi to samé, jako kdybyste schválili zákon o tom, že marihuana je stejně nebezpečná jako heroin. Je to prostě nesmysl. A je to nesmysl, kterého se dopouštíte, a zásadním způsobem ovlivňujete hráčské prostředí, zejména ty nejmladší, protože člověk mezi 18. a 20. rokem má ještě sklon k tomu uvěřit informacím, které k němu dojdou, a když zjistí, že Sportka je stejně nebezpečná jako hrací automaty, no tak proč by na ty automaty nešel.
Proti těmhle přesvědčivým argumentům ohledně racionality zase liberální ekonomové argumentují, že lidské jednání je nutně jednáním racionálním. Konečným cílem jednání je vždy uspokojení nějakých přání jednajícího člověka a nikdo nemá kvalifikaci k tomu, aby určil, co by někoho jiného učinilo šťastnějším, či naopak méně šťastným. Kritici často říkají, co se domnívají, co by dělali na místě ostatních lidí, nebo s arogancí diktátorů lehkovážně ignorují vůli a tužby ostatních a prohlašují, jaké podmínky těchto jiných lidí by lépe vyhovovaly jim, kritikům samotným. - To byla prosím citace.
Jelikož každé jednání je konáno za nějakým účelem a jelikož tento účel nelze zvnějšku posoudit, je nutné každé jednání považovat za racionální. Jakkoliv tato definice není dokonalá, je užitečná ve dvou bodech - každé jednání každého jedince je výsledkem nesmírně komplexního a až absurdně složitého rozhodovacího procesu závisejícího na mnoha faktorech a koncept iracionálního jednání je velice jednoduše zneužitelný k vnucování vlastních potřeb ostatním lidem. Do této problematiky racionální závislosti - a to prosím vezměte v uvozovkách, je samozřejmě otázkou, zda závislost může, nebo nemůže být racionální, vy přispíváte k tomu samozřejmě, že nikoliv, protože stavíte Sportku na roveň hracím automatům - se významným způsobem zapsala chicagská škola, kdy ekonomie v tomto pojetí není význačná svým obsahem, ale metodou, tj. porovnáváním výnosů a nákladů. Jedinec vždy za každé situace - ať už vědomě, či nevědomě - porovnává výnosy a náklady, lépe řečeno mezní výnosy a mezní náklady, a zároveň čelí nejistotě. Stejně jako řidič automobilu neví, zda se mu po cestě domů stane havárie, a nechce, aby se mu stala, ani začínající hráč na automatech nebo s drogou experimentující středoškolák nechce propadnout závislosti a s určitou pravděpodobností také nepropadne. Pokud tedy podle této teze označíme gamblera za iracionálního, musíme tak označit i každého riskantně jednajícího jedince, kterému jednoduše nepřálo štěstí a stala se mu nehoda.
V reálném světě jsou velice vzácné situace, kde by se vyplatilo jednat bez jakýchkoliv potenciálních nákladů nebo rizik. Rizikové jednání tedy nelze jednoduše zaškatulkovat jako iracionální, neboť se s ním každý jedinec v určité míře potýká. Řekněme si, že počáteční rozhodnutí, zda spotřebovávat potenciálně něco návykového, je obecně iracionálním rozhodnutím. Závislost jako taková, jakkoliv jí jedinec později lituje - samozřejmě že budou litovat všichni, kteří vám uvěřili, že hrací automaty jsou stejně nebezpečné jako Sportka, a že tedy nemohou propadnout závislosti - tedy jakkoli jí jedinec později lituje, není iracionálním rozhodnutím, neboť to nebylo jeho záměrem. Pokud by se mohl takový jedinec rozhodnout, závislým by se nestal. Myšlenku považovat závislost za důsledek iracionálního rozhodnutí označujeme za příklad logického klamu. (Hluk v sále.)
Shrneme-li tedy poznatky ohledně racionality závislého hráče, nejedná se vůbec o triviální problém. Jakkoli se jednání gamblerů zdá na první pohled iracionální, jedná se o jednání závislé na stavu, ve kterém se jedinec nechtěl ocitnout a ze kterého je velice těžké se dostat.
Místopředseda PSP Petr Fiala: Vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, prosím o klid, ať pan předseda je slyšet, ať jsou slyšet jeho argumenty a stanovisko poslaneckého klubu TOP 09. Prosím, pane předsedo, pokračujte. ***