(16.50 hodin)
(pokračuje Grebeníček)
Miloš Zeman v červenci 1990 vůbec asi netušil, že Britové o devět let později v anketě BBC zvolí myslitelem tisíciletí právě Karla Marxe. Jistě, Miloš Zeman měl v uplynulých třiceti letech i další úlety. Třeba ten, kdy v roce 1991 veřejně prohlásil, že v kvalifikačním rozvoji z hlediska změn výchovně-vzdělávacího systému jsme na padesátém místě na světě za Nepálem, což však zdaleka neodpovídalo skutečnosti. Jsem dalek toho, abych bral či chytal kohokoliv za slovo. Je ovšem skutečností, že jsem Miloše Zemana ostře kritizoval, především v roce 1999, kdy jako premiér bez jakýchkoliv připomínek souhlasil s bombardováním Jugoslávie.
Dnes ovšem posuzujeme zcela jiné záležitosti, neboť Miloš Zeman byl opakovaně zvolen prezidentem. V té souvislosti považuji za nepochybné, že původně slabé postavení prezidenta republiky voleného Parlamentem a poplatného konkrétním politickým stranám, jejich tahanicím a leckdy podivným dohodám, se velmi proměnilo. Zatímco postavení Senátu se v očích občanů propadá a je obecně velmi nízké, jak o tom svědčí i mizerná a nereprezentativní volební účast, postavení hlavy státu naopak nabylo přímou volbou na váze. Prezident přímo volený občany, jak jsme toho svědky, přestal být závislý na stranách a zájmových skupinách, které navrhovaly a adorují jeho předchůdce a oponenty.
Proto dnes vinit současného, přímo občany voleného prezidenta z toho, že (co?) již dříve dělali jeho Parlamentem volení předchůdci, považuji za zpozdilé. Je v tom ze strany konkrétních stran a osob jistá dávka pokrytectví. Pokud se většina senátorů postavila proti prezidentovi republiky, pak při všech kritických výhradách, které k současné hlavě státu mám, považuji snahu senátorů a jejich stran a spojenců o žalobu spíše za pokus vyřizovat si účty. Řeč je o mediálním natřásání politického peří.
Dovolím si tvrdit, že argumenty senátní žaloby nejsou dostatečně silné. Zaznamenávám pokusy vykládat kroky či nedostatky hlavy státu jako neústavní, za hranou Ústavy, přestože takové svou povahou nebo intenzitou nejsou. Žalobní snahy jednookých, kteří považují své oponenty a prezidenta za výlupky nectnosti a sebe samy za vyvolené, vševědoucí, spasitele, nesdílím.
V tomto okamžiku vnímám jako kritické a naléhavé zcela jiné problémy české společnosti a české politiky. Jsou zde vážné problémy sociální, ekonomické, životního prostředí, otázky zajištění míru a bezpečnosti republiky a občanů. Nemyslím si proto, že bychom se měli místo toho všeho vyčerpávat zástupnými tahanicemi mocichtivých a ješitných exhibicionistů.
Žalobní návrh Senátu v předložené podobě v konkrétních společenských souvislostech a okolnostech jsem nucen považovat za takový případ zástupného sporu. A právě proto nehodlám, podobně jako moji straničtí kolegové, žalobu Senátu na prezidenta České republiky Miloše Zemana podporovat. Jak se někdy říká, Bůh nám zachovej našeho pána, jiný by mohl být ještě větší rána. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu poslanci Miroslavu Grebeníčkovi. Mám tady jednu faktickou poznámku pana poslance Vlastimila Válka, kterému udělím slovo k faktické poznámce. Připravena je paní poslankyně Helena Válková. Pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Vlastimil Válek: Děkuji, pane přesedající. Já jsem se přihlásil, protože mě zmátl konec toho projevu, kdy prostřednictvím pana předsedajícího pan poslanec Grebeníček drtivě zkritizoval mnoho činů prezidenta Zemana - a myslím, že byl v tomto směru zatím nejostřejší zatím ze všech vystoupení - postupně definoval, co všechno prezident udělal špatně a kdy co porušil, a na začátku velmi bravurně zdůvodnil, proč bychom měli tu ústavní žalobu podpořit. A líbí se mi, jak to řekl, protože jasně definoval - ano, dvě skupiny odborníků se nemohou shodnout, dvě skupiny odborníků mají rozdílný názor, zda se jedná o porušení Ústavy, nebo nejedná.
No, kdo jiný by měl rozhodnout, jak to je? A já budu velmi rád, a doufám, že to tak dopadne, že ten Ústavní soud řekne ne, nedochází k porušení Ústavy, pan prezident koná správně. Koneckonců je to i můj prezident. Děkuji.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji za dodržení času k faktické poznámce panu poslanci Válkovi. Nyní paní poslankyně Helena Válková, připraví se paní poslankyně Helena Gajdůšková. Prosím, paní poslankyně, máte slovo.
Poslankyně Helena Válková: Vážený pane předsedající, milé kolegyně, milí kolegové, moje role nebude úplně snadná, protože můj projev, který jsem si jako ostatní připravila, protože je to velmi významná příležitost, která zřejmě vstoupí do historie parlamentního projednávání - jak tedy už naznačil náš pan předseda Poslanecké sněmovny pan Vondráček - právě závažností obsahu této materie, byla již obsahem vystoupení řady mých předřečníků. Takže pokud se vám bude zdát, že něco jenom parafrázuji, je to tak. Jsou to názory, které sdílím stejně. Přesto si troufnu některé myšlenky, které tady ještě nezazněly, vám ve svém projevu zprostředkovat.
Tak za prvé. A je to to, čím jsem se netajila a co říkám i svým kolegyním a kolegům na klubu. A můžeme říci, že se snažím i v tomto směru určitým způsobem zprostředkovat srozumitelně - ne vždy se mi to daří - poznatky a znalosti z oblasti teorie práva.
Za prvé. Rozhodně si nemyslím, že bychom měli zapomenout na jeden ze základních principů dělby moci a přenechat Ústavnímu soudu to, co patří pouze nám, suverénnímu zákonodárci. Jedině my jsme ti, kteří by měli definovat, co je hrubým porušením Ústavy a ústavního pořádku. Myslím si, že spoléhat se - dokonce já jsem o tom osobně přesvědčena - na to, že tento problém za nás vyřeší Ústavní soud, je nejenom lehkomyslné, ale je to i nezodpovědné.
Musím udělat odbočku. Studenti právnických fakult se již v prvním ročníku v rámci předmětu teorie práva učí rozlišovat výklad. Výklad systematický, výklad autentický, výklad doktrinální. A - a za to se vyhazuje, nebo se přinejmenším nedávají jedničky - je tam takový chyták. Co to je tedy zákonná definice, zákonné vymezení. Například - teď mě napadá z mé oblasti - duševní porucha, § 123 trestního zákoníku. Tam mám zákonnou definici, tam se jí můžu držet. Jinak všechno ostatní jsou jenom nezávazné výklady.
Čili systematický výklad, a to vám budu za chvilku demonstrovat, si myslím, je ten výklad, kdy z kontextu celého systému, v tomto případě Ústavy a dalších ústavních předpisů, které zahrnujeme pod širší pojem ústavního pořádku, lze něco dovodit. Je nezávazný, je to vodítko.
Za druhé. Další takový výklad je výklad autentický. Kdo ho podává? Ten, kdo je autorem příslušné normy - Parlament. Máme takový výklad? ***