(10.20 hodin)
(pokračuje Vondráček)
Žaloba na prezidenta republiky má být výjimečným řešením mezních situací, které v naší historii nastaly například v roce 1939, kdy prezident Emil Hácha odevzdal osud Čech a Moravy do rukou nepřátelské německé říše. Rozhodně nemá být pokračováním politického boje jinými prostředky, ať by tento politický boj byl jakkoliv vyhrocený.
Historie je učitelka život. V dějinách Spojených států, jak se říká nejdéle kontinuálně fungující demokracii na světě, které jsou dávány za vzor dlouhodobé demokracie, byla první ze dvou žalob na prezidenta Spojených států podána v roce 1868. Stalo se tak po krvavé občanské válce Severu proti Jihu. Tehdejší prezident Abraham Lincoln si ve své státnické moudrosti na konci války uvědomil, že vítězství ve válce je jedna věc, ale obnovení jednoty státu je věc druhá. Proto si pro druhé funkční období on, republikán ze Severu, vybral roku 1864 jako svého viceprezidenta demokrata z Jihu Andrewa Johnsona. Andrew Johnson zůstal věrný Unii a odmítl oddělení jižních států, tento symbol nové éry Lincoln - Johnson se však radikálně změnil v okamžiku, kdy byl Lincoln zavražděn a náhle se tento demokrat z Jihu stal prezidentem. Řada severních republikánů neunesla to, že jim po vyhrané válce má vládnout člověk, kterého vnímali jako reprezentanta poražených, a rozhodli se jej odstranit. Nikoliv vraždou, ale žalobou. A protože na něj neměli skutečný delikt, jak ho najít, zažalovali ho za averzi vůči Kongresu, za pohrdání Kongresem.
Tato historická paralela je pro mě velmi silná, a proto o ní teď chci hovořit. Podle americké ústavy, samozřejmě situace je trochu jiná, analogie není přesná, podává žalobu Sněmovna reprezentantů a soudí Senát za předsednictví předsedy Nejvyššího soudu. Pro odsouzení je nutná dvoutřetinová většina senátorů. Žaloba byla podána, politická scéna byla plná nenávisti, kdy mnozí poslanci a senátoři, si to představte, v přítomnosti prezidenta Johnsona, kterého chápali jako Jižana, nosili zkrvavené košile na důkaz prolité krve své nebo svých synů ve válce Severu proti Jihu. Odpůrci prezidenta si byli jisti jeho porážkou, protože rozhodujícím se stal hlas republikánského senátora ze státu Kansas Edmunda Rosse, který byl zvolen poté, co jeho předchůdce, sympatizant prezidenta, v důsledku veřejné štvanice spáchal sebevraždu. Ross byl velkým kritikem prezidenta. K hlasování o vině prezidenta došlo 16. května 1868. Ross nesouhlasil s prezidentem v politickém ani v osobním životě, přesto hlasoval pro prezidentovu nevinu. Bylo to rozhodující, protože k odsouzení chyběl jeden jediný hlas.
Ross odmítl chápat žalobu na prezidenta jako pokračování politického boje. Uvědomil si, že Johnson byl zvolen prezidentem stejně jako on senátorem z vůle voličů a že prezident rozhodoval v rámci svých ústavou daných pravomocí, byť se Kongresu nelíbilo, jak rozhodoval.
Proto jiný významný americký prezident John Fitzgerald Kennedy zařadil Rosse mezi sedm osobností do své knihy Profily odvahy, kde oslavuje osoby, které svými činy pomohly americké demokracii. Já jsem tuhle knížku dostal krátce po svém zvolení do Poslanecké sněmovny od jednoho dobrého známého s věnováním a pro inspiraci. A čas této knihy nyní nastal.
Při hlasování o žalobě Senátu je dobré si pamatovat, že nejde jen o to, co zítra napíší noviny, co teď vysílá televize, či co bude za chvilku na internetu, ale také o to, zda se toto hlasování bude v budoucnosti hodnotit jako vítězství ústavních demokratických pravidel, nebo jen jako pouhé pokračování politického boje novou formou. Každý z vás poslanců si musí zvolit, jakým způsobem chce dnes, a omlouvám se za ten lehký patos, jakým způsobem chce dnes obstát před dějinami.
Takže vám děkuji za pozornost. (Potlesk napříč sálem.)
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu předsedovi Poslanecké sněmovny za jeho vystoupení. Dalším vystupujícím s přednostním právem je pan předseda Tomio Okamura. Připraví se předseda poslaneckého klubu hnutí ANO s přednostním právem, Jaroslav Faltýnek. Pane místopředsedo, máte slovo.
Místopředseda PSP Tomio Okamura: Vážené dámy a pánové, to, že tu dnes budeme řešit žalobu na prezidenta republiky, není proto, že by prezident porušoval Ústavu. To vědí i ti, kdo tuhle smyšlenku šíří. Faktem totiž je, že prezident Zeman nekonal nic jiného, než co před ním dělali Havel a po něm prezident Klaus. Havlovi se tleskalo, Klaus byl s nechutí tolerován a Zeman už je zažalován.
A hned v úvodu řeknu stanovisko SPD. Žalobu na prezidenta Zemana nepodpoříme. Všichni prezidentovi žalobci se ohánějí demokracií, ale všichni víme, že největší bojovník s demokracií byl jejich guru Václav Havel, který vždy a všude tlačil zákulisní elitářské dohody a politické kšefty a který mařil zákon o referendu i o přímé volbě prezidenta jen proto, že by tehdy přímou volbu proti Dubčekovi prohrál.
Proč tu jsme? Senátor Václav Láska několikrát opakoval, že cílem žaloby není sesadit prezidenta, tedy prokázat mu hrubé porušování Ústavy, ale - cituji - "že cílem je stanovit mantinely pro výkon prezidentského mandátu".
Bezesporu chápu, že někomu se může zdát Ústava v některých bodech nepříliš přesná, a chápu, že její výklad, který nevadil u Havla, tak jim u Zemana pije krev. Ale senátorům a zjevně i mnoha poslancům ušlo, že od toho, aby se určovaly pravomoci prezidenta, nejsou soudy, ale zákonodárný sbor, který má pravomoc měnit Ústavu. Za sebe bych dodal, že tuto pravomoc by měli mít občané v referendu, ale bohužel antidemokraté z demobloků a jiných spolků skutečnou demokracii odmítají a návrh zákona o referendu z pera SPD vytrvale blokují.
O co tedy jde? Kupodivu nejde jen o předvolební divadlo těch, kteří nemají jiný program než boj se Zemanem. To je jen fasáda pro lidi z ulice. Ale samotným cílem těchto lidí je zpochybnění demokracie. Prezident republiky byl zvolen v přímé volbě, dostal 2 853 390 hlasů. A oproti panu senátoru Láskovi a jeho necelým 13 000 voličů má prezident víc než 220krát silnější mandát.
Prezident a jeho úřad jsou v našem ústavním systému protiváhou zákonodárnému sboru a exekutivě. Je to tak od prvopočátku naší samostatné republiky a od počátku tu byl vždy boj stranických elitářů s prezidenty, za kterými stáli občané. Naše první, takzvaná prozatímní ústava byla původně ještě kancléřštější než třeba současná německá. Stanovila, že parlament volí nejen předsedu vlády, ale celou vládu. Když to po návratu z emigrace zjistil Masaryk, velmi ostře se proti tomu postavil a prosadil klasický parlamentní systém, tedy že vládu a její členy bude jmenovat on. Nečekal dokonce ani na definitivní ústavu, ale ihned prosadil novelu té prozatímní, viz ústavní zákon č. 271/1919 Sb. To, že jsme od té doby až do roku 1948 měli klasický parlamentní systém, ve kterém byl prezident pojistkou proti parlamentu, je ústavněprávní odkaz prezidenta Masaryka a jeho osobní zásluha. Bohužel jeho cíl zavést v Československu demokracii po vzoru Švýcarska se mu už nepodařilo prosadit. Československá ústava sice s referendem počítala, ale jeho znění bylo velmi kompromisní. Zamítlo-li Národní shromáždění vládní návrh zákona, mohla vláda vypsat referendum a nechat ho schválit občany. ***